3 VSPH 519/2014-A-32
KSPL 27 INS 17824/2013 3 VSPH 519/2014-A-32

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Janova 555, 364 01 Toužim, IČO 70723231, zast. JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, 301 17 Plzeň, zahájeném k návrhu věřitele Kasia vera, s.r.o. se sídlem Nádražní 106/1202, 251 01 Říčany u Prahy, IČO 25756729, zast. Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem Anny Letenské 7, 120 00 Praha 2, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-20 ze dne 17. ledna 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-20 ze dne 17. ledna 2014 se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano (dále jen dlužník) usnesením KSPL 27 INS 17824/2013-A-20 ze dne 17.1.2014 v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele Kasia vera, s.r.o. (dále jen navrhovatel), v bodě II. výroku rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 20.570,-Kč k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a v bodě III. výroku navrhovateli uložil, aby v téže lhůtě zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 25.6.2013 doručen insolvenční návrh navrhovatele, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu tvrdil, že v období od října 2012 do března 2013 dodával dlužníkovi na základě jednotlivých kupních smluv zboží, jehož kupní cena byla dlužníku postupně vyúčtována v návrhu označenými fakturami, na nichž převzetí dodaného zboží potvrdil svým podpisem a otiskem razítka. Dlužník ale navrhovateli uhradil toliko částku 197,-Kč na fakturu č. 9123347 a částku 1.150,-Kč na fakturu č. 9130743, takže vůči němu má navrhovateli ke dni podání návrhu splatnou pohledávku ve výši 629.010,41 Kč (jistina 608.904,-Kč a úroky z prodlení 20.106,41 Kč). Navrhovatel dále uvedl, že je mu znám další věřitel dlužníka Jaroslav Šulc, který má mít za dlužníkem pohledávku ve výši 2.700.000,-Kč se smluvním úrokem ve výši 15 % p.a., a to z titulu předložené smlouvy o půjčce uzavřené dne 1.1.2008, podle níž byl dlužník povinen půjčku vrátit nejpozději do 31.12.2012.

Dlužník ve svém vyjádření s insolvenčním návrhem nesouhlasil. Potvrdil, že mezi ním a navrhovatelem probíhal obchodní vztah spočívající v tom, že mu navrhovatel na základě objednávek jednotlivých svých obchodních zástupců a tzv. garančních smluv dodával zboží, jež mu poté na jeho IČO fakturoval. Dlužník po téměř pětileté spolupráci s navrhovatelem, pro nějž pracoval v pozici obchodního ředitele, z iniciativy jednatele navrhovatele vytvořil ve svém sídle tzv. chráněné místo pro 8 zaměstnanců. Ti vykonávali práce (balení, přípravu a expedici dodaného zboží) pouze pro navrhovatele, veškeré mzdové náklady nesl dlužník z výtěžku prodeje převzatého a vyexpedovaného zboží. Dohoda a tomu odpovídající praxe byla taková, že navrhovatel dodával dlužníkovi zboží v hodnotě, v jaké je dlužník po roztřídění expedoval dalším odběratelům, tedy v prodejních cenách bez jakéhokoliv zisku. Celou agendu a sledování těchto operací vedl výhradně navrhovatel. V navrhovatelem účtované částce 629.010,41 Kč je již zahrnuta DPH, kterou v celé výši 15 % (91.201,-Kč) odváděl právě dlužník; čistá hodnota fakturovaného zboží (bez DPH) tak činila 517.703,-Kč. Na mzdách uvedených zaměstnanců dlužník zaplatil 545.040,-Kč, 60.000,-Kč bylo zaplaceno dalšímu zaměstnanci panu Vimrovi za služby spojené se zřízením chráněného místa. Při tomto výpočtu dlužník dovozuje, že z předmětného obchodního vztahu mu naopak navrhovatel zůstává dlužen a dlužník po něm bude požadovat vyrovnání. Navíc mu navrhovatel dluží odměnu dle čl. III pracovní smlouvy ze dne 1.9.2008, která mu-vedle základní mzdy-náležela z obratu prodejů navrhovatele ve výši 2 % z částky přesahující 2.400.000,-Kč, a to z každých 100.000,-Kč nad uvedený limit. I tuto nevyplacenou odměnu bude dlužník po navrhovateli vymáhat, pokud ji obratem neuhradí.

Dlužník popřel, že by měl dalšího věřitele Jaroslava Šulce (což je společník a též jednatel navrhovatele). Zpochybnil pravost předložené smlouvy o půjčce ze dne 1.1.2008 a požadoval, aby navrhovatel předložil originál smlouvy, ze kterého jasně vyplyne, že podpis na smlouvě není dlužníkův, neboť žádnou smlouvu o půjčce se jmenovaným nikdy neuzavřel a žádná půjčka mu nebyla poskytnuta. Dlužník upozornil na nejasnosti a rozpory této smlouvy, zejména že nemohla být uzavřena dne 1.1.2008, tedy na Nový rok, kdy dlužník ani nebydlel na adrese uvedené ve smlouvě, tedy v Toužimi v Janově ulici 555. Toto číslo popisné nebylo v té době ještě ani známo, přiděleno bylo až po kolaudaci stavby na jaře 2011. Dlužník též namítal, že mu J. Šulc nemohl předat 2,7 mil Kč v hotovosti, jak se uvádí v čl. II odst. 2. smlouvy, neboť by tím porušil zákon. Proto dlužník podal proti J. Šulcovi trestní oznámení. Závěrem dodal, že mu navrhovatel zadržuje jeho soukromé a osobní věci, např. čtyřkolku RZ 2 K 1115 a také osobní automobil Škoda Felicie-combi, RZ KVJ 20-24, k němuž zadržuje i veškeré doklady. Ostatní věci by měly být vesměs uloženy v areálu, kam ovšem dlužník nemá přístup, přestože část nemovitostí náleží IDS distributor, s.r.o., jejímž jediným vlastníkem a jednatelem je dlužník a která je nyní v konkursu. Navrhovatel neoprávněně zadržoval také movité věci dlužníkových rodinných příslušníků; věc byla řešena Policií ČR a navrhovatel byl nucen věci vydat. Dlužník usuzuje, že navrhovatel si buduje novou obchodní značku, přičemž používá okopírované texty ze stránek IDS GASTRO. Dlužníku nyní někteří zákazníci v důsledku nekalých postupů navrhovatele vypověděli garanční smlouvy. Navrhovatel vytvořil vlastní chráněné místo a veškeré uzavřené obchodní případy na ně převedl.

Z uvedených důvodů podkládá dlužník insolvenční návrh za šikanózní, směřující jen k jeho obchodní a osobní likvidaci. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že navrhovatel prodává své výrobky označované názvem IDS GASTRO, což je ochranná známka dlužníkovy IDS distributor, s.r.o. Navrhovatel také neoprávněně užívá halu uvedené společnosti v Toužimi, dluží nájemné za 5 let a ohrožuje pracovní umístění osob se změněnou pracovní schopností na chráněném místě, přičemž již 4 měsíce blokuje ids-gastro domény a e-mailové adresy a poškozuje jméno a název IDS GASTRO. Proto dlužník navrhl, aby soud insolvenční návrh odmítl pro zjevnou bezdůvodnost. Kromě výše uvedených dokumentů připojil ke svému vyjádření přehled tržeb (fakturace) IDS GASTRO za období 2004-2012 a potvrzení o neexistenci jakýchkoli svých nedoplatků, jež mu vystavila Všeobecná zdravotní pojišťovny ČR (dne 1.7.2013), Okresní správa sociálního zabezpečení Karlovy Vary (dne 8.7.2013), Celní úřad pro Karlovarský kraj (dne 1.7.2013), Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR (dne 2.7.2013) a Finanční úřad pro Karlovarský kraj (dne 1.7.2013).

Navrhovatel ve vyjádření ze dne 29.7.2013 odmítl tvrzení dlužníka, že by mu měl poskytnout nějaké vyrovnání; dlužník neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně svých údajných pohledávek vůči navrhovateli, jejichž právní titul vůbec neozřejmil. K tvrzení dlužníka, že dne 1.1.2008 nepodepsal smlouvu o půjčce s J. Šulcem a že neobdržel (protože v hotovosti by nemohl obdržet) půjčku 2,7 mil. Kč, navrhovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 23.01.2011, č.j. 1 Afs 91/2010-45, podle kterého by hotovostní předání půjčky nebylo protiprávním jednáním, natož trestným činem. K okolnostem poskytnutí půjčky vysvětloval, že na konci roku 2007 byl dlužník v tíživé finanční situaci, neboť jeho společnost IDS distributor, s.r.o. nebyla schopna hradit své závazky. K zajištění těchto plateb dlužník požádal J. Šulce o poskytnutí hotovosti. Ten mu vyhověl, neboť dlužník byl dlouholetým obchodním partnerem navrhovatele. Bylo dohodnuto, že půjčku přijme dlužník a nikoliv některá z jím ovládaných společností. Dlužník potřeboval peníze urychleně a tak se s J. Šulcem sešel dne 1.1.2008 v sídle navrhovatele, kde uzavřeli smlouvu a půjčka byla dlužníku v hotovosti poskytnuta. S insolvenčním návrhem nemá žádnou souvislost dlužníkova argumentace o tom, že mu navrhovatel zadržuje ve svém sídle majetek, že je v prodlení s placením nájemného za halu IDS distributor, s.r.o. nebo že údajně poškozuje jméno a název IDS GASTRO. Za nepodstatná považuje navrhovatel i předložená potvrzení o dlužníkově bezdlužnosti.

Na to dlužník podáním ze dne 5.9.2013 namítl, že břemeno tvrzení ohledně svých pohledávek vůči navrhovateli unesl, a že naopak navrhovatel nedostál své důkazní povinnosti, když k podání insolvenčního návrhu-k tvrzení o dalším věřiteli -použil podvrženou smlouvu o půjčce, již dlužník nikdy nepodepsal. Proto podal dne 16.7.2013 u Okresního státního zastupitelství Praha-východ oznámení o podezření z trestného činu; věc byla Policií ČR-Oddělením kriminální policie a vyšetřování v Mnichovicích pod č.j. KRPS-250921-144/TČ-2013-011471-ŠEV odložena. S tím ale dlužník nesouhlasil, neboť šetření ohledně falšování podpisu na smlouvě o půjčce má být předmětem šetření policejního, nikoli soudního. Dále dlužník uvedl,

že v čl. III pracovní smlouvy ze dne 1.9.2008 se mu navrhovatel zavázal hradit měsíční mzdu ve výši 30.000,-Kč a za každých 100.000,-Kč dosaženého obratu z prodejů obchodního týmu KASIA-IDS gastro nad 2.400.000,-Kč ještě odměnu ve výši 2 % z přesahující částky. Tuto odměnu mu navrhovatel nevyplácel, ač o ni dlužník vícekrát žádal. Jejich tehdejší jejich vztahy byly velice dobré a dlužník tak uvěřil slibům navrhovatele, že odměna bude vyplacena později po částech. Ani po ukončení jeho pracovního poměru (dnem 14.2.2012) ale k úhradě nedošlo. Opakoval, že kvůli nemravnému a likvidačnímu jednání navrhovatele, který použil pro zahájení insolvenčního řízení podvrh, se dostává do situace, kdy je ohrožen jak jeho soukromý majetek a zájmy rodiny, ale též jeho podnikání, neboť záznam v insolvenčním rejstříku je pro mnohé obchodní partnery důvodem k ukončení spolupráce. Navrhovatel neprokázal, že dlužník je v úpadku, ale jeho kroky k tomu vedou.

Dále soud prvního stupně-cituje § 133 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ-uvedl, že k projednání insolvenčního návrhu nařídil na den 19.12.2013 jednání, na němž navrhovatel na svém návrhu setrval. Dlužník odkázal na svá předchozí vyjádření a předložené listiny, přičemž namítal, že faktury vystavené navrhovatelem nejsou splatné kvůli nároku, který vůči němu vznikl dlužníku z pracovní smlouvy, již spolu dne 1.9.2008 uzavřeli. Navrhovatel mu dluží částku 1.164.779,-Kč a dlužník ji vůči němu uplatnil žalobou podanou dne 4.12.2013 u Okresního soudu pro Prahu-východ. Odmítal nadále tvrzení ohledně existence druhého věřitele J. Šulce, který mu měl poskytnout půjčku 2,7 mil. Kč, s tím, že orgány činné v trestním řízení se de facto odmítly danou věcí zabývat a odkázaly dlužníka s případným nárokem ze smlouvy o půjčce na jiné než trestní řízení. Dlužník trval na tom, že danou smlouvu nepodepsal a částku neobdržel.

J. Šulc (jednatel a společník navrhovatele) na jednání uvedl, že peníze dle smlouvy předal dlužníkovi dne 1.1.2008 v odpoledních hodinách. I když běžně na Nový rok do práce nechodil, v kanceláři se sešli na naléhání dlužníka. Uvedenou částku mu půjčil jako soukromá osoba, nikoliv jako firma. Tvrdil dále, že u předání peněz byl druhý jednatel a společník navrhovatele Ing. Petr Formánek, což dokládal jeho prohlášením ze dne 10.11.2013 o tom, že dne 1.1.2008 byl přítomen jednání mezi dlužníkem a J. Šulcem, při kterém došlo k podpisu smlouvy o půjčce a předání peněz. J. Šulc dále vysvětloval, že v době, kdy měla být půjčka vrácena, byl dlužník zaměstnancem navrhovatele, a tak z lidského hlediska nechtěl zahájit soudní řízení.

Navrhovatel uvedl, že insolvenční návrh podal v době, kdy morální vlastnosti dlužník-jeho zaměstnance-přestaly odpovídat společenskému průměru a kdy zjistil, že ho dlužník podvedl. V době poskytnutí půjčky měl s dlužníkem nejen pracovní, ale i osobní vztah. Tyto vztahy se ale zhoršily, přičemž J. Šulc nepodal žalobu na zaplacení půjčky z důvodu procesní ekonomie.

Dlužník navrhl, aby soud k posouzení pravosti jeho podpisu na smlouvě o půjčce nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. K tomuto důkaznímu návrhu se připojil i navrhovatel s tím, že tak bude existence dalšího věřitele dlužníka postavena na jisto; k témuž navrhl provést výslech svědka Ing. Petra Formánka.

Soud prvního stupně citoval § 97 odst. 5, § 103 odst. 2, § 105, § 143 odst. 1 až 3 IZ a pokračoval, že navrhovatel k osvědčení dlužníkova úpadku musí doložit existenci pohledávky dalšího věřitele splatné déle než 30 dnů. V dané věci jako dalšího věřitele dlužníka navrhovatel označil svého jednatele a společníka Jaroslava Šulce se splatnou pohledávkou ve výši 2,7 mil. Kč, jež mu měla vzniknout na základě smlouvy o půjčce, kterou s dlužníkem ze dne 1.1.2008 uzavřel.

Soud ale s ohledem na okolnosti věci shledal, že existenci pohledávky J. Šulce je třeba považovat za spornou, neboť k tomu dosud nebyly navrhovatelem předloženy relevantní důkazy (není možné tuto pohledávku osvědčit pouze listinami přiloženými k insolvenčnímu návrhu. Vycházel-ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.04.2010, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-z toho, že pokud by provedl věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněné důkazy (výslechem účastníků a svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), nahrazoval by tím sporné řízení o takové pohledávce. To je nad rámec insolvenčního řízení, ve kterém soud zkoumá zásadně pouze vlastní podmínky pro prohlášení úpadku. Insolvenční řízení není řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitelů dlužníka. Spornou pohledávku za dlužníkem může druhý věřitel dlužníka uplatnit ve sporném řízení u příslušného nalézacího soudu. Pokud jeho pohledávku navrhovatel-z jakýchkoliv důvodů-nemůže nesporně doložit, není splněna jedna ze základních podmínek úpadku a soud musí insolvenční návrh zamítnout.

Z výše popsaných okolností plyne, že dlužník byl zaměstnán u navrhovatele jako obchodní ředitel od 1.9.2008 do skončení jeho pracovního poměru dohodou dne 14.2.2013. Od října 2012 do března 2013 probíhal mezi nimi obchodní vztah, kdy navrhovatel na základě objednávek svých obchodních zástupců a tzv. garančních smluv dodával zboží (instantní potraviny, nápoje, těstoviny a koření), které mu posléze fakturoval. To dlužník nepopírá. Namítá ale, že navrhovatelem vystavené faktury nejsou po splatnosti, neboť má vůči navrhovateli z pracovní smlouvy ze dne 1.9.2008 výše popsaný nárok na odměnu dle čl. III této smlouvy, takže navrhovateli nic nedluží; po zahájení insolvenčního řízení podal žalobu na zaplacené této odměny.

Dlužník popřel vznik svého závazku vůči J. Šulcovi s tvrzením, že předloženou smlouvu o půjčce nikdy nepodepsal. Na jednání navrhl ověřit pravost svého podpisu na smlouvě písmoznaleckým posudkem, k čemuž se navrhovatel připojil. J. Šulc tvrdil, že splatnou půjčku nevymáhal soudně z lidského hlediska, když dlužník byl tehdy zaměstnancem navrhovatele. Oba dále tvrdili, že insolvenční návrh byl podán až po ukončení pracovního poměru dlužníka, kdy jeho morální vlastnosti přestaly odpovídat společenskému průměru a kdy je dlužník podvedl. Soud je toho názoru, že tvrzená pohledávka J. Šulce je sporná vzhledem k jeho provázanosti s navrhovatelem a účelovému uplatnění této pohledávky, tedy tak, aby mohlo být zahájeno insolvenční řízení. Vzhledem ke složitosti věci by k prokázání existence této pohledávky bylo nezbytné provést obsáhlé dokazování, které přesahuje rámec insolvenčního řízení určeného ke zkoumání podmínek rozhodnutí o úpadku.

Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelem tvrzená pohledávka druhého věřitele je sporná a nedoložená, a proto podle § 143 odst. 2 IZ jeho insolvenční návrh zamítl.

K tomu soud pro úplnost vysvětlil, že jakkoli není povinností insolvenčního navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu v nalézacím řízení pravomocného rozhodnutí, jímž by mu byla pohledávka vůči dlužníku přiznána, jsou argumenty dlužníka zpochybňující nárok z titulu smlouvy o půjčce natolik kvalifikované, že přezkoumání a posouzení jejich důvodnosti vyžaduje prostor vyhrazený nalézacímu řízení. V rámci insolvenčního řízení nelze provádět rozsáhlé dokazování, jakým by v daném případě bylo zadání znaleckého posudku, který obě strany k důkazu navrhly a který jedině by postavil najisto, zda podpis dlužníka na smlouvě o půjčce je jeho pravým podpisem. I orgány činné v trestním řízení vyslovily názor, že sporné vztahy mezi účastníky by měly být řešeny v rámci občanskoprávního řízení. Taktéž tvrzení dlužníka, že navrhovatel disponoval razítkem, které obsahovalo i strojově vyrobený podpis dlužníka, by mělo být předmětem dokazování u nalézacího soudu, jenž by se také musel vypořádat s otázkou financování míst chráněné dílny prostřednictvím úhrad za dodané zboží.

Za přinejmenším nepatřičné považuje soud vysvětlení navrhovatele, že insolvenční návrh podal v době, kdy dlužník byl u něj zaměstnán a kdy jeho morální vlastnosti se staly pro navrhovatele nepřijatelnými. Na jednu stranu argumentoval tím, že věřitel nepodal žalobu na zaplacení půjčky, protože akceptoval jakési lidské hledisko, ovšem podání insolvenčního návrhu odůvodňoval tím, že ho dlužník podvedl. Podle názoru soudu případné konflikty mezi účastníky závazkových vztahů nelze řešit formou insolvenčního návrhu, zejména pokud je tvrzeno, že žaloba na zaplacení nebyla podána z důvodu procesní ekonomie. Bez přesvědčivého vysvětlení pak zůstala otázka, z jakého důvodu navrhovatel i po písemném ukončení spolupráce dodával dlužníkovi další zboží na faktury, ač bylo ujednáno, že dlužník je oprávněn odebírat zboží pouze za hotovostní úhradu. Za situace, kdy do obchodního vztahu mezi účastníky byl zakomponován vztah zaměstnance a zaměstnavatele, by prokazování sporných skutečností přesáhlo rámec dokazování předvídaného insolvenčním zákonem.

Závěrem soud připojil odůvodnění svého výroku o povinnosti navrhovatele zaplatit dlužníku náhradu nákladů insolvenčního řízení a o jeho povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud buď zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo aby je změnil tak, že rozhodne o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek.

Navrhovatel nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly předloženy relevantní důkazy prokazující existenci pohledávky druhého věřitele-Jaroslava Šulce-za dlužníkem (že listiny připojené k insolvenčnímu návrhu k tomu nejsou dostatečné). Své tvrzení, že J. Šulc uzavřel s dlužníkem dne 1.1.2008 smlouvu o půjčce, na jejímž základě dlužníku poskytl půjčku ve výši 2,7 mil. Kč, kterou mu dlužník nevrátil, navrhovatel doložil předmětnou smlouvou podepsanou oběma stranami, na jednání pak poskytl i její originál. K okolnostem poskytnutí této půjčky vysvětlil, že dlužník a jeho společnost IDS distributor, s.r.o. se ocitly v tíživé finanční situaci, a protože dlužník s J. Šulcem byli dlouholetými obchodními partnery a dlužník potřeboval peníze velmi rychle, J. šulc se uvolil sejít s dlužníkem 1.1.2008 v sídle navrhovatele a potřebnou hotovost mu poskytl. Dlužník zpochybňoval pravost smlouvy o půjčce a v tom smyslu nejprve žádal její originál, aby se tak prokázalo, že podpis na smlouvě není jeho. Když pak originál byl na jednání předložen a nenaplnilo se dlužníkovo tvrzení, navrhnul k ověření pravosti jeho podpisu důkaz znaleckým posudkem. Současně namítal, že v den podpisu smlouvy nebydlel na adrese v ní uvedené, aniž k tomu označil nějaký důkaz. Na svoji obranu pak uplatňoval řadu dalších tvrzení, jež ale s věcí nijak nesouvisejí anebo jsou nesrozumitelná (ať už se týkají jeho údajných pohledávek vůči navrhovateli nebo zadržování jeho věcí). Dlužník netvrdil žádné relevantní skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že pohledávky navrhovatele nebo druhého věřitele J. Šulce neexistují nebo zanikly. Jeho tvrzení ohledně pohledávky J. Šulce jsou evidentně účelová, nejsou podpořena žádnými důkazy. V tom směru jediným relevantním důkazním návrhem dlužníka zůstal požadavek provedení znaleckého posudku ohledně pravosti jeho podpisu. Přesto považuje navrhovatel originál smlouvy o půjčce za standardní a dostatečný důkaz existence pohledávky z ní pocházející. Při laickém porovnání dlužníkův podpis na této smlouvě je zjevně shodný s jinými podpisy dlužníka poskytnutými v rámci insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně odůvodnil svoje rozhodnutí nepřesvědčivými a málo srozumitelnými argumenty. Není zřejmé, co soud mínil poznámkou, že dlužník a věřitel byli provázáni jak vztahy obchodními, tak po určitou dobu i vztahem zaměstnavatele a zaměstnance. Kdyby žádnými vztahy provázáni nebyly, nemohly by žádné pohledávky vzniknout. S pracovním vztahem dlužníka ale pohledávky navrhovatele uplatněné v jeho insolvenčním návrhu nemají nic společného, tento návrh podal až po skončení dlužníkova pracovního poměru. Navrhovatel považuje za nepřípadnou poznámku soudu, že J. Šulc dosud svoji pohledávku nevymáhal, neboť je zcela irelevantní, proč (z jakých pohnutek), tak neučinil; je jen věcí daného věřitele, zda své právo vykoná či nikoli. Jmenovaný přitom projevil vůči dlužníku značnou trpělivost a čekal, zda svůj dluh splní dobrovolně. Protože ale vzhledem k obchodním vztahům dlužníka a navrhovatele dospěl k odůvodněnému závěru, že dlužník je v úpadku, k insolvenčnímu návrhu se připojil, aniž podal žalobu na plnění; to je postup zcela legální a v případě zjištění dlužníkova úpadku pak i jediný možný. Stejně tak nepřípadná je úvaha soudu, že konflikty účastníků závazkových vztahů nelze řešit formou insolvenčního návrhu, pokud ani nebyla podána žaloba na zaplacení. Zákon věřiteli neukládá povinnost, aby tak před zahájením insolvenčního řízení učinil, a jestli pak dlužník proti takovému návrhu brojí a tedy je v tom směru mezi nimi konflikt, je to běžná situace, která sama o sobě není důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu. Stejně tak zavádějící je argument soudu, že také sám navrhovatel navrhnul důkaz znaleckým posudkem. Ve skutečnosti to navrhovatel učinil jen z opatrnosti na výslovný dotaz soudu, zda se k tomuto dlužníkovu důkaznímu návrhu připojuje. Navrhovatel neměl důvod s tímto důkazem nesouhlasit, neboť byl přesvědčen, že znalecký posudek pravost dlužníkova podpisu prokáže. Současně ale soudu nabídl tvrzení a důkazy dostatečné k osvědčení pohledávky druhého věřitele. Oporu nemá ani názor soudu, že argumenty dlužníka zpochybňující navrhovatelův nárok byly kvalifikované, když je zřejmé, že dlužník neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní a jeho námitky byly účelové, zmatečné a irelevantní.

Podle navrhovatele tudíž soud nepřípadně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 14/2011, když v dané věci byly provedeným dokazováním osvědčeny jak splatné navrhovatele vůči dlužníku, tak splatná pohledávka dalšího jeho věřitele Jaroslava Šulce. Byly tak splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku. Spornost pohledávek a úvahy o provádění dalších důkazů nelze stavět jen na tom, že se dlužník insolvenčnímu návrhu brání. Proto podle navrhovatele nebyly dány důvody k zamítnutí jeho návrhu napadeným usnesení, které ostatně pro jeho argumentační nesrozumitelnost považuje za nepřezkoumatelné.

Dlužník v písemném vyjádření k odvolání navrhnul, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. K navrhovatelově odvolací argumentaci dlužník uvedl, že ani originál předložené smlouvy o půjčce ze dne 1.1.2008 nemohl být důkazem o tom, že tuto smlouvu s J. Šulcem podepsal, tedy že jeho podpis na listině je pravý. Je přitom pravdivé dlužníkovo tvrzení, že v době, kdy měla být tato smlouva uzavřena, neexistovalo jeho bydliště v Toužimi označené ve smlouvě, neboť číslo popisné 555 v Janově ulici bylo přiděleno až rozhodnutím Městského úřadu v Toužimi dne 30.8.2010, jež v kopii připojil k odvolání. Daná stavba tedy inkriminovaného dne 1.1.2008 ještě nebyla dostavěna. K ověření pravosti svého podpisu na předmětné smlouvě dlužník navrhl provedení grafologického posudku, neboť si je jist, že tuto listinu nikdy nepodepsal. Proto nemůže uznat ani písemné prohlášení Ing. Petra Formánka ze dne 10.11.2013, který měl být údajně podpisu smlouvy a předání peněz (na Nový rok !) přítomen. Dlužníkovo trestní oznámení na J. Šulce bylo odloženo s tím, že byl v této věci orgány policie odkázán na řízení občanskoprávní. Proto soud prvního stupně správně dovodil, že jde o spornou pohledávku, již může věřitel vůči dlužníku uplatnit u příslušného nalézacího soudu, a že jejím zkoumáním v insolvenčním řízení nelze takové nalézací řízní suplovat.

Správně také soud vzal v úvahu, že od října 2012 do března 2013 byli účastníci v obchodním a současně i pracovněprávním vztahu, ze kterého dlužníku vznikla vůči navrhovateli na základě pracovní smlouvy pohledávka odměny za vykonanou práci. Tu dlužník ve výši 1.164.779,-Kč s přísl. uplatnil vůči navrhovateli žalobou podanou dne 4.12.2013 (sp.zn. 7 C 571/2013), jednání v této věci dosud nebylo nařízeno. Kopii podané žaloby připojil k odvolání. Podle dlužníka navíc nelze pominout, že navrhovatelem přihlášená pohledávka ve výši 629.010,41 Kč není po právu (neexistuje); v řízení byla zpochybněna a navrhovatel sám doznal, že soupis faktur obsahuje též položky, které neměly být dlužníku fakturovány. Dlužník doložil, že veškeré navrhovatelem vystavené faktury zaplaceny byly, což učinil vůči orgánům činným v trestním řízení i sám navrhovatel.

Soud prvního stupně po zhodnocení listinných důkazů a přednesů obou účastníků řízení správně dospěl k závěru, že zejména pohledávka druhého věřitele je sporná vzhledem k jeho provázanosti s navrhovatelem, jejímu účelovému uplatnění v insolvenčním řízení, kdy ale žaloba na zaplacené tvrzené půjčky nebyla podána, a s ohledem na nezbytnost obsáhlého dokazování v této věci, jež přesahuje rámec této fáze insolvenčního řízení. Případně tak soud vycházel ze závěrů R 14/2011.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Z § 97 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením, který ovšem přichází v úvahu jen u dlužníka podnikatele, se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže tuto svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat předmětem dané fáze řízení-zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovatel existenci své splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Závěru, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, odpovídají-jak Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil-i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování navrhovatelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení sen. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 IZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když-jak zdůraznil Nejvyšší soud-insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele-věřitele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede v řízení před soudem prvního stupně k zamítnutí tohoto návrhu dle § 143 odst. 2, věta první, IZ. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) již při charakteristice konkursního řízení. Lze ho převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z citovaného R 14/2011 je tedy zřejmé, že v něm uvedené závěry Nejvyšší soud vyslovil jen ve vztahu ke zkoumání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, nikoli ve vztahu ke zjišťování úpadku dlužníka, která se řídí bezvýjimečně zásadou vyšetřovací a která ukládá insolvenčnímu soudu povinnost provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly navrhovány.

Závěr insolvenčního soudu o nutném rozsáhlém dokazování přesahujícím rámec insolvenčního řízení tak může obstát jen jako důvod zamítnutí věřitelova insolvenčního návrhu pro nedoložení jeho aktivní legitimace, nikoli jako důvod zamítnutí tohoto návrhu pro neosvědčení pohledávek dalších věřitelů dlužníka (co podmínky jeho úpadku), neboť právě zkoumání dlužníkova úpadku (v důkazním prostoru ovládaném vyšetřovací zásadou) je v dané fázi insolvenčního řízení jeho předmětem. K takovému zkoumání však insolvenční soud-jak již řečeno-přistoupí jedině pokud insolvenční navrhovatel doloží, že je oprávněn se takového zkoumání dožadovat, tj. pokud prokáže věcnou legitimaci prostřednictvím doložení své splatné pohledávky za dlužníkem.

V daném případě ale soud prvního stupně zjevně neřešil primární otázku, zda navrhovatel prokázal svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť se vůbec nevyslovil k tomu, zda jeho splatné pohledávky za dlužníkem tvrzené v insolvenčním návrhu (nebo alespoň některou z nich) má za zjištěné či nikoli.

Soud ve skutečnosti postavil napadené usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu jen na tom, že není prokázána existence pohledávky osoby, již jako jediného dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou navrhovatel v insolvenčním návrhu označil, totiž pohledávky Jaroslava Šulce z titulu půjčky ve výši 2,7 mil. Kč, již měl dlužníku poskytnout na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.1.2008. Tato listina má prokazovat jak samotné uzavření smlouvy o půjčce, tak i to, že uvedená částka-jak ve smlouvě uvedeno-byla J. Šulcem dlužníku při uzavření smlouvy předána (což je skutečnost, jež by v případě neprokázání smlouvy o půjčce mohla plátci zakládat vůči dlužníku nárok z titulu bezdůvodného obohacení). Dlužník ale tvrdí, že takovou smlouvu nepodepsal (neuzavřel) a tvrzenou částku neobdržel, odmítá pravost svého podpisu na dané listině-smlouvě a namítá i další okolnosti, jež uzavření dané smlouvy zpochybňují (např. i to, že v té době neexistovala adresa jeho bydliště, která je ve smlouvě uvedena, k čemuž pak v odvolání nabídl listinný důkaz). Pak by prokázání uvedených rozhodných skutečností asi stěží mohlo stát jen na svědectví Ing. Petra Formánka, který měl být údajně uzavření smlouvy a předání peněz dne 1.1.2008 (na Nový rok) přítomen a který od založení společnosti navrhovatele v roce 1999 až dosud je jejím jednatelem a společníkem právě spolu s Jaroslavem Šulcem. Za takové situace lze mít za správný závěr soudu prvního stupně, že zkoumání existence tvrzené pohledávky J. Šulce vůči dlužníku se neobejde bez důkazu pravosti dlužníkova podpisu na smlouvě písmoznaleckým posudkem. Jde však o zkoumání pohledávky dalšího věřitele dlužníka, tedy mnohosti věřitelů dlužníka co podmínky stavu jeho úpadku (v případě úpadku insolvencí by muselo jít o věřitele s pohledávkami splatnými nejméně 30 dnů), a zjišťování takových rozhodných skutečností není-jak soud prvního stupně nesprávně dovodil-vázáno těmi limity přiměřeného rozsahu dokazování, které Nejvyšší soud v citovaném R 14/2011 vymezil ohledně průkazu splatné pohledávky navrhovatele. Takovéto zkoumání ovládané vyšetřovací zásadou ovšem přichází v úvahu-jak již řečeno-až v případě, že navrhovatel svoji aktivní legitimaci doložil. S touto otázkou se ale soud v dané věci nevypořádal.

Soud prvního stupně byl podle všeho veden-nesprávnou-představou, že doložení splatné pohledávky navrhovatele za dlužníkem (navrhovatelovy aktivní legitimace) není podstatné, pokud nelze mít za prokázanou pohledávku další osoby, kterou navrhovatel jako dlužníkova věřitele označil, a tedy nelze mít za splněný základní předpoklad naplnění stavu dlužníkova úpadku. Procesní prostor určený ke zkoumání dalších věřitelů dlužníka si pak soud navíc chybně vykládal jako omezený limity dokazování, jež se vztahují ke zjišťování splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele. Nadto vše by ale bylo jeho zkoumání mnohosti věřitelů dlužníka i jinak neúplné, neboť v rámci vyšetřovací zásady by nemohl-jak učinil-ponechat stranou, že v insolvenčním řízení byly vůči dlužníku uplatněny-přihlášeny také pracovní pohledávky Aleny Fusekové ve výši 14.360,-Kč (jako dlužníkem neuhrazené mzdy za měsíce červenec až září 2013). To vše za situace, kdy se v případě zjištění pohledávek alespoň dvou věřitelů dlužníka splatných déle než 30 dnů uplatní vyvratitelná domněnka, že jejich úhrady není schopen (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), kteroužto domněnku dlužník nastolil dle § 3 odst. 1 písm. d) IZ tím, že nevyhověl výzvě soudu ze dne 10.7.2013 (A-7), doručené mu dne 16.7.2013, aby ve lhůtě 7 dnů předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců uvedené v § 104 IZ.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně postupovat v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 téhož zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 12. srpna 2014

Mgr. Ivana M l e j n k o v á , v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková