3 VSPH 517/2014-A-14
KSPH 60 INS 2914/2014 3 VSPH 517/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jakuba anonymizovano , anonymizovano , bytem Nečín 88, 262 13 Nečín, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 2914/2014-A-9 ze dne 5. března 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 2914/2014-A-9 ze dne 5. března 2014 se mění tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníku neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 2914/2014-A-9 ze dne 5.3.2014 uložil dlužníku Jakubovi Urbánkovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 5.2.2014 doručen insolvenční návrh dlužníka, jímž se domáhal zjištění svého úpadku. Na výzvu soudu ze dne 7.2.2014 dlužník dne 4.3.2014 doplnil návrh sdělením a požadovanými přílohami. Soud tak považoval návrh pro účely rozhodnutí o úpadku za dostatečný, načež posuzoval, zda dlužníku uloží povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Vycházel z toho, že účelem této zálohy nepřesevším překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z návrhu dlužníka a jeho doplnění vyplývá, že má nezajištěné závazky v celkové výši 407.468,-Kč, z toho 95.558,-Kč (tj. 23,45 %) představují závazky z podnikání. Dlužník má příjmy z pracovního poměru ve výši 11.015,-Kč, podle seznamu majetku vlastní méně likvidní majetek v odhadované hodnotě cca 12.600,-Kč; žádné nemovitosti ani další finanční prostředky neuvedl.

Na to soud odkázal na § 389 IZ (v rozhodném znění účinném od 1.1.2014) s tím, že dle judikatury se dluhy z podnikání rozumí takové dluhy, které vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností, a že při hodnocení, zda takové dluhy brání oddlužení, nesmí soud postupovat formalisticky, nýbrž musí zvážit, zda automatickou aplikací této zásady nedojde k nepřiměřené tvrdosti (viz usnesení sen.zn. 29 NSČR 3/2009), přičemž v tom směru musí vzít v úvahu zejména vznik, četnost a výši podnikatelských závazků vzhledem k ostatním závazkům. Soud rovněž přihlédne k souhlasu věřitele s tím, aby jeho pohledávka byla uspokojena v oddlužení (§ 389 odst. 2 IZ).

Soud shledal, že lze předpokládat odmítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení a řešení jeho úpadku konkursem, neboť výše jeho závazků z podnikání není bezvýznamná ve vztahu k celkové výši dluhů a dlužník nepředložil souhlas příslušných věřitelů s oddlužením. V konkursu přitom nutno počítat s nezbytnými náklady na činnost insolvenčního správce; jeho minimální odměna dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhlášky) činí 45.000,-Kč, přičemž sestává ze součtu odměny určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele a odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Dlužník nemá žádného zajištěného věřitele, disponuje pouze méně likvidním majetkem, jehož odhadovaná hodnota je pouze orientační a úspěšnost zpeněžení nelze předjímat.

S ohledem na majetkové poměry dlužníka, předpokládaný způsob jeho řešení úpadku a očekávané výdaje spojené s úpadkem soud uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši, již považoval vzhledem k daným okolnostem za přiměřenou a současně dostatečnou k tomu, aby zajistila výkon činnosti insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil. Uvedl, že podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a že soud prvního stupně nepostupoval podle § 397 odst. 1 IZ, když v odůvodnění usnesení odkazuje na dluhy z podnikání, ač ty v současné době podání návrhu na povolení oddlužení nebrání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. V takovém případě podle § 396 IZ soud rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 5.2.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, jež navrhl provést ve formě splátkového kalendáře. Z návrhů a jeho příloh (zejména seznamů majetku a závazků) plyne, že dlužník je rozvedený, ze zaměstnání pobírá mzdu ve výši 11.015,-Kč měsíčně a nemá žádný hodnotnější majetek, ani pohotové finanční prostředky. Přitom má vůči 6 věřitelům nezajištěné závazky v celkové výši 407.468,-Kč, které jsou více než rok po splatnosti. Na výzvu soudu ze dne 7.2.2014 (A-7), aby označil, které jeho závazky vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností s tím, že u takových závazků podle § 389 IZ je pak třeba předložit souhlas daného věřitele s řešením případného dlužníkova úpadku oddlužením, dlužník podáním ze dne 25.2.2014 (A-8) předložil soupis svých závazků z podnikání, dle kterého jde o závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 95.558,-Kč (23 % z celkového objemu závazků); souhlas dotčených věřitelů s oddlužením nedoložil, nijak se v tom směru nevyjádřil.

V dané věci také odvolací soud shledal, že dlužníkův insolvenční návrh je způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužníka. Odvolací soud však nesdílí závěry soudu prvního stupně o tom, že o současném povolení řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jež by ho podle § 108 odst. 1 IZ z povinnosti zaplacení zálohy vylučovalo) nelze uvažovat z toho důvodu, že při existenci dlužníkových dluhů z podnikání a absenci souhlasu dotčených věřitelů s oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. d/ IZ) bude nutno jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnout a rozhodnout o řešení úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedeného předně plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze-jak soud prvního stupně nesprávně dovozoval-aplikovat závěry publikovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně dalších kriterií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Současně však ustanovení § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, že (ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a/ IZ) předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Z těchto důvodů odvolací soud v dané věci, kdy věřitelé dlužníkových závazků z podnikání, jež v návrhu označil, zatím aktivní souhlas s jeho oddlužením neprojevili, nepovažuje za opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut.

Přesto však na základě tohoto návrhu nelze zatím učinit závěr o tom, zda dlužníkovo oddlužení může být povoleno. Z tohoto návrhu totiž nelze zjistit všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tedy předpokladu, že v oddlužení bude dosaženo-při přednostním uspokojení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (či jiných dalších pohledávek za podstatou, např. soudem určeného výživného-§ 169 odst. 1 písm. e/ IZ)-alespoň 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (což v dlužníkově případě činí 122.240,40 Kč). Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zjevně splnění této podmínky neskýtá a pro navržený splátkový kalendář nelze dlužníkovu nabídku posoudit za situace, kdy k výpočtu předpokládané zákonné srážky ze jeho mzdy je rozhodný i údaj o počtu jiných vyživovacích povinností než vůči manželu, který ale dlužník v příslušné kolonce 13 formuláře návrhu nevyplnil, a také údaj o případném výživném určeném soudem (které se-jak uvedeno-platí v plné výši a přednostně). Soud ale po dlužníku takovéto doplnění návrhu dosud nežádal, ačkoli je to zjevně nutné. Pro plnění splátkového kalendáře je totiž k dispozici jen dlužníkova mzda ve výši 11.015,-Kč měsíčně, u které (vhledem k její nízké výši) až v závislosti na tom, kolik má dlužník vyživovacích povinností, je možno posoudit, zda příslušná srážka po úhradě nároků insolvenčního správce, jež činí od povolení oddlužení až do jeho skončení, tedy po více než 60 měsíců, celkem s DPH 1.089,-Kč měsíčně (§ 3 odst. 1 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky), a po úhradě případného výživného, umožní uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30% (k čemuž by bylo měsíčně zapotřebí částky 2.038,-Kč).

Protože z uvedených důvodů zatím nelze učinit závěr stran očekávaného rozhodnutí o dlužníkově návrhu na povolení oddlužení a tedy ani o tom, zda z hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ lze dlužníku povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložit, odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 soudního řádu změnil tak, že se dlužníku povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o.s.ř.]

V Praze dne 18. července 2014 JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková