3 VSPH 508/2013-A-10
KSHK 35 INS 31131/2012 3 VSPH 508/2013-A-10

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Soni Barabášové anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hořicích, Pod Lipou 1665, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2013, č.j. KSHK 35 INS 31131/2012-A-5,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2013, č.j. KSHK 35 INS 31131/2012-A-5, s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na oddlužení.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem dlužnice doručeným soudu dne 11.12.2012. Insolvenční soud cituje ustanovení § 3, 103 a 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zdůraznil, že insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat i přesné označení dlužníka a rozhodující skutečnosti, které osvědčují jeho úpadek. Protože insolvenční návrh dlužnice (v příslušné kolonce 06) neobsahoval žádné konkrétní tvrzení odůvodňující závěr o úpadku nebo o hrozícím úpadku, je takovýto insolvenční návrh neprojednatelný, a proto jej insolvenční soud odmítl.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud změnil tak, že se její insolvenční návrh neodmítá. Namítla, že její návrh obsahoval všechny povinné náležitosti. V kolonce č. 06 uvedla, že má v současné době 5 závazků, které není schopna plnit po dobu déle jak 30 dní, z čehož vyplývá, že je v úpadku. Dlužnice dále upřesnila, že konkrétní důvody, které ji přivedly do úpadku, uvedla v kolonce č. 09 návrhu. Soud prvního stupně přitom její návrh neodmítl do 7 dnů od jeho doručení ani nežádal o doplnění dokladů.

Vrchní soud v Praze, aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku (§ 97 odst. 3 IZ), je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Seznam závazků dlužníka přitom musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 38/2010-A, uveřejněné pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 104 odst. 4 IZ musí být všechny osoby uvedené v seznamech označeny způsobem uvedeným v § 103 odst. 1; tyto seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 6 formuláře návrhu na povolení oddlužení, v níž pak musí ve smyslu § 103 odst. 2 IZ vylíčit rozhodující skutečnosti, které dlužníkův úpadek či hrozící úpadek, jehož se dovolává, osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem. Nedostatky insolvenčního návrhu (jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku) proto nemohou být nahrazeny obsahem či přílohami návrhu, jímž se dlužník domáhá řešení svého úpadku oddlužením.

V této souvislosti odvolací soud poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, jenž v rozhodnutí ze dne 1. března 2012, sp. zn. 29 NSČR 38/2010-A, dospěl k závěru, že seznam závazků dlužníka ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b) InsZ musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených, neboť bez těchto údajů takový seznam není schopen plnit svou základní funkci-osvědčit úpadek dlužníka.

Soud prvního stupně správně vycházel z judikatorních závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutích publikovaných pod č. R 91/2009, R 88/2010 a R 26/2011 a správně dovodil, že v insolvenčním návrhu musí dle § 103 odst. 2 IZ být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku.

Dlužník, který označením bodu 6 (dříve bodu 21) ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh a který současně rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 IZ. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti anebo že je předlužen , není totiž ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem [coby jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a) a b) IZ] předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije. Uvedená sedmidenní lhůta k odmítnutí insolvenčního návrhu je však lhůtou pořádkovou; insolvenční soud tedy odmítne neprojednatelný insolvenční návrh i v případě jejího marného uplynutí.

Z obsahu spisu plyne, že dlužnice spojila insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaném na předepsaném formuláři, v jehož kolonce č. 6 určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačila, že se tímto návrhem domáhá rozhodnutí o svém úpadku. Co do popisu rozhodujících skutečností, jež její úpadek osvědčují, dlužnice uvedla, že má 5 závazků, které není schopna splácet déle jak 30 dní, a je tedy v úpadku.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice v insolvenčním návrhu neuvedla konkrétní údaje o výši svých jednotlivých dluhů a jejich splatnosti ani neoznačila své věřitele. Takovéto rozhodující skutečnosti nenabídla dlužnice ani prostřednictvím seznamu závazků, který k návrhu připojila. Ani v něm totiž u žádného ze závazků neuvedla jeho splatnost, ani žádné jiné údaje, z nichž by bylo možno na dobu splatnosti usuzovat. Tento seznam tudíž zjevně postrádá zákonné náležitosti.

Lze tedy shrnout, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu (ani prostřednictvím povinných příloh-seznamů) nevylíčila řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit. Neuvedla tak rozhodné skutečnosti, jež by její tvrzený úpadek dle § 3 odst. 1 IZ osvědčovaly, přestože jde o obligatorní náležitosti insolvenčního návrhu.

Insolvenční návrh dlužnice tedy vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když dlužnici neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužnice učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, nemělo by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné uvést, že pravomocné odmítnutí insolvenčního návrhu, jímž se insolvenční řízení končí, nebrání tomu, aby dlužnice insolvenční návrh (opatřený předepsanými obsahovými náležitostmi, včetně jeho povinných příloh) znovu podala a aby se spolu s ním domáhala řešení svého úpadku oddlužením (obsahové náležitosti návrhu na povolení oddlužení upravuje § 392 a § 393 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 30. srpna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová