3 VSPH 507/2015-B-30
MSPH 95 INS 8644/2014 3 VSPH 507/2015-B-30

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 6, nám. Interbrigády 815/6, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 8655/2014-B-16 ze dne 11. února 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 8655/2014-B-16 ze dne 11. února 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) neschválil oddlužení dlužnice (bod I. výroku), prohlásil na dlužničin majetek konkurs (bod II. výroku) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají dnem, hodinou a minutou zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl 27.3.2014 s využitím předepsaného formuláře návrhu na povolení oddlužení podán insolvenční návrh, jímž se domáhala zjištění svého úpadku řešeného povolením oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře.

V seznamu závazků dlužnice uvedla, že má tři věřitele se splatnými pohledávkami o celkové výši 635.953,-Kč a v seznamu majetku, o němž výslovně prohlásila, že je úplný a správným, že kromě věcí osobní potřeby vlastní v něm vyjmenované movité věci a bytovou jednotku č. 19 v domě č.p. 2111, postaveném na pozemku parc.č. 2632/5 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích parc.č. 2632/3, 2632/4 a 2632/5 zapsaných pro kat. území Strašnice, obec Praha u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (bytová jednotka A); výslovně prohlásila, že jiný nemovitý majetek nevlastní. Později v reakci na níže uvedenou zprávu Správkyně uvedla (dok. B-7), že si je vědoma svých závazků vůči věřiteli č. 8, avšak nepředpokládala, že je s ohledem na jejich blízký vztah do insolvenčního řízení přihlásí, a že tak v úvahu přichází řešení jejího úpadku zpeněžením majetkové podstaty, v němž byl byly zcela uspokojeny pohledávky jejích věřitelů (cena bytové jednotky A ve výši 2,8 mil. Kč a bytové jednotky B ve výši 1,94 mil. Kč). Pohledávku z penzijního připojištění do svého majetku nezahrnula, neboť si neuvědomovala, že se jedná o její majetek a bytovou jednotku B neuvedla jako svůj majetek, neboť dosud neuhradila jeho kupní cenu a neuvědomila si, že již došlo ke vkladu vlastnického práva k ní do katastru nemovitostí.

Usnesením č.j. MSPH 8644/2014-A-12 z 2.10.2014 (usnesení A-12) zjistil dlužničin úpadek, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil jí insolvenčního správce v osobě Ing. Gabriely Burzové, sídlem v Praze 6, Veleslavínská 39/48 (Správkyně). Insolvenční soud vyšel:

-ze zprávy Správkyně ze 7.11.2014, že dlužnice vlastní také bytovou jednotku č. 1 nacházející se v domě č.p. 815 zapsaném pro kat. úz. Bubeneč, obec Praha (Bytová jednotka B) a jako svůj majetek také neuvedla pohledávku z penzijního připojištění. Dlužnice nebydlí v pronajatém bytě, jak původně uvedla, nýbrž v bytové jednotce B a neuvedla zároveň, že věřitel č. 8, bývalý partner dlužnice a otec jejího nezletilého dítěte (Michael Málek s celkovou pohledávkou ve výši 2.677.404,-Kč) je nájemcem bytové jednotky A. Dlužnice je podnikatelkou v oboru reklamní činnost a marketing (její živnost byla přerušena), přestože dlužnice uvedla, že od roku 2006 nepodniká. Objem pohledávek přihlášených věřitelů činí šestinásobek oproti výši pohledávek věřitelů, jež dlužnice uvedla v seznamu svých závazků; při příjmu 22.152,-Kč není s to nabídnout nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek,

-z přihlášek pohledávek věřitelů, jichž se přihlásilo 8 s pohledávkami za dlužnicí o celkové výši 3.908.144,48,-Kč, přičemž pohledávky věřitelů č. 1-7 byly zjištěny při přezkumném jednání konaném 20.11.2014; pohledávka věřitele č. 8 přezkoumána nebyla vzhledem k tomu, že neuplynula lhůta k doplnění přihlášky poskytnutá věřiteli Správkyní.

-z obsahu jednání na schůzi věřitelů konané 20.11.2014, při níž Správkyně navrhla jako jediný způsob řešení dlužničina úpadku konkurs, avšak schůze věřitelů nebyla usnášeníschopná, neboť se na ní dostavil jediný věřitel č. 8, jemuž nebyla s ohledem na spornost jeho přihlášených pohledávek přiznáno hlasovací právo a že mimo schůzi hlasoval pouze věřitel č. 2 (Česká spořitelna, a.s.), prostřednictvím hlasovacího lístku z 18.11.2014, jímž hlasovala do výše zjištěné nezajištěné pohledávky ve výši 693.706,-Kč (z celkové přihlášené pohledávky ve výši 967.349,37 Kč) nezajištěných pohledávek,

-ze zjištění, že věřitel doručil před schůzí věřitelů soudu hlasovací lístek z 18.11.2014 ke schůzi věřitelů svolané na 20.11.2014, v němž se svou zjištěnou pohledávkou hlasoval pro řešení dlužničina úpadku konkursem, -ze zjištění, že věřitel č. 2 mimo schůzi věřitelů hlasovacím lístkem hlasoval proti oddlužení jak plněním splátkového kalendáře, tak zpeněžením majetku,

-ze zjištění, že věřitel č. 2 postoupil své pohledávky za dlužnicí Vítězslavu anonymizovano , anonymizovano (věřitel č. 2a), na něhož přešlo zároveň členství ve věřitelském orgánu, do něhož věřitel č. 2 byl zvolen,

-z podání věřitele č. 2 a z 12.1.2014 (dok. B-13), v němž v postavení zástupce věřitelů navrhl řešit dlužničin úpadek oddlužením formou zpeněžením majetkové podstaty (z hlediska věřitelů je prakticky nerozhodné, zda budou jejich pohledávky uspokojeny v režimu konkursu nebo oddlužení)

-z podání věřitele č. 8 ze dne 16.11.2014 (dok. B-12), podle něhož dlužnici po ústní dohodě finančně pomáhal již v době, kdy si pořizovala bytovou jednotku A, a z opatrnosti požádal s ohledem na zahájení insolvenčního řízení dlužnici o písemné uznání vzniklého dluhu, v bytové jednotce A má pouze trvalé bydliště, ale fakticky se v ní nezdržuje. K podání připojil směnky vystavené dlužnicí s doložkou bez protestu 13.1.2010 a 31.8.2011 a smlouvu o smlouvě budou i na koupi bytové jednotky z 15.11.2013.

Na základě výše uvedeného insolvenční soud cituje § 401, § 402, § 395 a § 405 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) uvedl, že dobrodiní sanačního způsobu řešení úpadku náleží principiálně čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého hospodárného a co nejvyššího uspokojení. Akcentoval, že rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, pokud nevyplývá přímo ze zákona tam, kde je vyloučeno řešení úpadku oddlužením nebo reorganizací, zákon svěřuje nezajištěným insolvenčním věřitelům (s výjimkou osob blízkých), kteří o něm rozhodnou na schůzi věřitelů, v jejímž programu takové rozhodnutí je obsaženo, anebo mimo schůzi věřitelů, přičemž je platný, je rozhodnutí přijaté prostou většinou hlasujících věřitelů s nezajištěnými pohledávkami; insolvenční soud je takovým rozhodnutím věřitelů vázán bez ohledu na míru uspokojení jejich pohledávek zvolenou formou oddlužení a hlasující věřitelé nemohou svá stanoviska ke způsobu vedení oddlužení měnit. Konstatoval, že v projednávané věci schůze věřitelů svolaná za účelem takového rozhodnutí nebyla usnášeníschopná s ohledem na nepřiznané hlasovací právo jedinému přítomnému věřiteli č. 8, avšak vzhledem k tomu, že jako bývalý druh dlužnice a otec jejího dítěte, je dlužnici osobou blízkou, nebyl podle § 402 odst. 1 InsZ oprávněn o způsobu oddlužení dlužnice hlasovat. Hlasování však proběhlo podle § 401 odst. 1 InsZ mimo schůzi věřitelů, když jediným hlasujícím byl věřitel č. 2, a prostou většinou hlasujících věřitelé nezajištěných pohledávek rozhodli o řešení dlužničina úpadku konkursem. Pro tento závěr je bez významu, že věřitel č. 2 postoupil své pohledávky na věřitele č. 2 a jako zástupce věřitelů prezentoval jiné stanovisko (dok. B-13). Uzavřel tak, že věřitelé nezajištěných pohledávek za dlužnicí rozhodli prostou většinou o tom, že její úpadek bude řešen konkursem a toto rozhodnutí zákonná úprava překonat nedovoluje.

Nad rámec uvedeného insolvenční soud nepřehlédl, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze uzavřít, že dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení nesledovala poctivý úmysl a že k plnění povinností v insolvenčním řízení přistoupila nedbale a lehkomyslně. Zatajila vlastnictví bytové jednotky B, tj. část svého majetku, skutečnou výši závazků vůči svým věřitelům a také zastírala rozhodující skutečnosti týkající se jejího bydlení, podnikání se postavení věřitele č. 8, s nímž podepsala dohody o uznání dluhu po zahájení insolvenčního řízení. Upozornil na to, že věřitel č. 8 přihlásil své pohledávky za dlužnicí poslední den zákonné lhůty k podávání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení (ve výši 2.677.404,-Kč), což zhodnotil jako účelové jednání s cílem snížení částky, kterou bude dlužnice povinna vyplatit svým věřitelům. Nedbalý přístup dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení shledal v tom, že dlužnice není ochotná pečovat o své závazky a řádně neplní povinnosti jí uložené a opakovaně se různí ve svých tvrzení a snaží se zastírat rozhodující skutečnosti.

K podání zástupce věřitelů (dok. B-13) doplnil, že se mýlí ve svých závěrech o bezvýznamnosti nástroje, kterým lze dlužničin úpadek řešit. Neboť je rozdíl, zda soud poskytne dlužnici možnost sanace s ohledem na její poctivý přístup, či zda budou pohledávky dlužničiných věřitelů uspokojovány v rámci konkursu. Nelze pominout, že v případě konkursu na rozdíl od oddlužení mohou věřitelé nadále vymáhat své pohledávky za dlužnicí, jež v rámci přijatého východiska z dlužničiny úpadkové situace byly neuspokojitelné (§ 170 InsZ).

Insolvenční soud tak shrnul, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro schválení oddlužení dlužnice, a proto vzhledem k rozhodnutí insolvenčních věřitelů mimo schůzi věřitelů, nepoctivosti dlužničiných úmyslů a nedbalého přístupu dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení postupoval podle § 405 odst. 1 InsZ a povolené oddlužení dlužnice neschválil. Podle § 405 odst. 2 InsZ zároveň prohlásil na její majetek konkurs.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť nesouhlasí se závěry insolvenčního soudu. Předně namítl, že insolvenční soud nedodržel lhůtu uvedenou v § 404 InsZ, když napadené usnesení vydal 11.2.2015, zatímco první schůze věřitelů se konala již 21.11.2014 a že nebylo o schválení oddlužení rozhodnuto neprodleně. Dále zdůraznil, že věřitelé mohou na schůzi věřitelů svolané k rozhodnutí hlasovat pouze o způsobu, kterým bude oddlužení řešeno, není-li tento způsob zvolen postupuje insolvenční soud podle § 402 odst. 5 InsZ nezajištění věřitelé nemohou rozhodovat o tom, zda oddlužení soud schválí či nikoliv a mohou pouze činit námitky proti schválení oddlužení. Zhodnotil tak rozhodnutí schůze věřitelů pro napadené usnesení bez významu.

Dlužnice také odmítla závěr insolvenčního soudu o nepoctivém záměru při podání návrhu na povolení oddlužení a zároveň o nedbalém přístupu k insolvenčnímu řízení. Namítla, že lehkomyslný přístup k insolvenčnímu řízení vylučuje, že by dlužník měl nepoctivý úmysl. Zopakovala, že bytovou jednotku B neuvedla ve svém majetku z toho důvodu, že nevěděla, že v rozhodující době byla již jejím vlastnictvím na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí za situace, kdy ještě nezaplatila zcela kupní cenu. Za nepoctivé jednání nelze označit ani to, že neuvedla, že je formálním držitelem živnostenského oprávnění, neboť podnikatelskou činnost fakticky ukončila v roce 2006. Stejně tak nelze za nepoctivý úmysl považovat to, že věřitel č. 8 podal přihlášku pohledávky v poslední den stanovené lhůty, což nemohla ovlivnit, a že tomuto věřiteli jeho pohledávky uznala. Své věřitele nechtěla poškodit, neboť vzhledem k ceně obou bytových jednotek, výtěžek jejich zpeněžení by vedl k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v plné výši. Připustila, že v insolvenčním návrhu chybně uvedla okolnosti ohledně bytu, v němž bydlí, avšak jinak odmítala, že by nebyla ochotna pečovat o své závazky a plnit povinnosti uložené jí v insolvenčním řízení a konstatovala, že závěry k tomu insolvenční soud formuloval nekonkrétně.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ InsZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 395 odst. 1 InsZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr (písm. a/), že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (písm. b/). Podle § 395 odst. 2 insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle § 398 InsZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odst. 1). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odst. 3).

Podle § 402 InsZ InsZ o způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (odst. 5).

Podle § 405 insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

K otázce zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, resp. neschválení oddlužení se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí pod sen. 29 NSČR 14/2009 publikovaném pod číslem 14/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že § 395 odst. 1 písm.a) InsZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéze není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení, v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, musí vždy předcházet posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci insolvenčního řízení. Tyto závěry pak rozvedl ve svém rozhodnutí pod sen.zn. 29 NSČR 47/2013, podle kterého neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm.b/ InsZ ve znění účinném do 31.12.2013). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm.a/ InsZ).

V projednávané věci dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, k němuž připojila povinné seznamy podle § 104 InsZ. V seznamu závazků uvedla, že má tři věřitele s pohledávkami o celkové výši 635.953,-Kč, zatímco v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že má dlužnice 8 věřitelů se zjištěnými pohledávkami o celkové výši 2.030.740,48 Kč (včetně části pohledávky věřitele č. 8 ve výši 800,-Kč), jak plyne se seznamu přihlášených pohledávek, tedy pohledávky v trojnásobné výši oproti těm, jež uvedla v seznamu. V seznamu majetku uvedla, že vlastní bytovou jednotku A s tím, že seznam je správný a úplný, a výslovně prohlásila, že žádný jiný nemovitý majetek nemá. Schůze věřitelů, na jejímž programu mělo být rozhodnutí o způsobu řešení oddlužení dlužnice nebyla usnášeníschopná a věřitel č. 2 hlasoval mimo schůzi věřitelů tak, že nesouhlasí ani s jednou formou oddlužení.

Insolvenční soud postavil své závěry jednak na tom, že je vázán výsledkem hlasování mimo schůzi věřitelů, v němž věřitel č. 2 nesouhlasil se schválením oddlužení povolené oddlužení dlužnice ani jedním ze způsobů, jednak dovodil, že dlužnice přistupovala k insolvenčnímu řízení nedbale s tím, že nevykazuje snahu poctivě a v maximální míře saturovat pohledávky svých věřitelů.

První závěr insolvenčního soudu shodně s dlužnicí odvolací soud nesdílí, neboť zatímco rozhodnutí o způsobu řešení povoleného oddlužení je v rukou nezajištěných věřitelů, nemohou nezajištění věřitelé rozhodovat o tom, zda povolené oddlužení bude schváleno nebo nikoliv, neboť tuto otázku svěřuje k rozhodnutí právní úprava výlučně insolvenčnímu soudu. Bylo proto na insolvenčním soudu, aby sám rozhodl o schválení oddlužení dlužnice, přičemž okolnost, že ani jeden způsob oddlužení nezískal prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů nebyla v projednávané věci rozhodující.

Druhý závěr o nedbalém přístupu dlužnice k insolvenčnímu řízení odvolací soud považuje z pohledu výše citované právní úpravy a zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu za správný. Za nedbalý přístup k insolvenčnímu řízení odvolací soud shledává v tom, že dlužnice neuvedla jako svůj majetek bytovou jednotku B, neboť při vědomí, že ji kupovala, bylo namístě, aby si ověřila, jak bylo naloženo s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, což se nijak nevymyká přiměřené opatrnosti, jež dlužnice mohla a měla vynaložit při sestavování seznamu svého majetku a týká se to i její pohledávky z penzijního připojištění. Stejně tak neobstojí dlužničina výhrada, že počítala s tím, že věřitel č. 8 jako její bývalý druh a otec jejího dítěte své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásí. Z jejího vyjádření (dok. B-7) plyne nezvratně, že si byla vědoma svých závazků vůči němu, avšak v seznamu závazků, o němž uvedla, že je správný a úplný, je neuvedla. O dlužničině nedbalém přístup k insolvenčnímu řízení svědčí také to, že v insolvenčním návrhu dlužnice uvedla, že s nezletilým synem bydlí v pronajatém bytě-bytové jednotce B, aniž uvedla alespoň, že uzavřela kupní smlouvu na tuto bytovou jednotku, jak vyšlo najevo v průběhu insolvenčního řízení, a fakticky ji v době podání insolvenčního návrhu již vlastnila.

Odvolací soud tak dovozuje, že dlužnice při podání insolvenčního návrhu si počínala nedbale a že ve smyslu § 395 odst. 2 a § 405 InsZ jsou tu důvody pro neschválení oddlužení dlužnice a v tomto směru shledává správnost právních závěrů insolvenčního soudu, který povolené oddlužení dlužnice neschválila na její majetek prohlásil konkurs. K námitce dlužnice o nedodržení lhůty uvedené v ustanovení § 404 InsZ odvolací soud uvádí, že se jedná o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí insolvenčního soudu o věci samé.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 19. listopadu 2015

JUDr. Michal K u b í n ,v . r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková