3 VSPH 501/2011-A-11
MSPH 96 INS 6093/2011 3 VSPH 501/2011-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka LHV-GROUP, s.r.o., IČ: 27383474, Ovenecká 954/27, 170 00 Praha 7, o odvolání insolvenční navrhovatelky Aleny anonymizovano , anonymizovano , Krnovská 148, 747 07 Opava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2011, č.j. MSPH 96 INS 6093/2011-A-6,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2011, č.j. MSPH 96 INS 6093/2011-A-6, se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. dubna 2011, č.j. MSPH 96 INS 6093/2011-A-6, odmítl insolvenční návrh věřitelky Aleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Krnovská 148, 747 07 Opava ze dne 6.4.2011 (dále jen navrhovatelka ) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že návrhem ze dne 6.4.2011 se navrhovatelka domáhala zjištění úpadku dlužníka LHV-GROUP, s.r.o., IČ: 27383474, Ovenecká 954/27 (dále jen dlužník ) a tvrdila, že na základě pracovní smlouvy ze dne 2.1.2009 jí vznikl pracovní poměr u dlužníka a že tento poměr byl ukončen dohodou ke dni 31.3.2010. Za dlužníkem má pohledávku ve výši 15.000,-Kč (mzda za měsíc březen 2010), přičemž celková výše pohledávky včetně úroků z prodlení ke dni podání insolvenčního návrhu činí 16.098,-Kč. Navrhovatelka dále uvedla, že za dlužníkem mají pohledávku obchodní společnosti Alfa izolace spol. s r.o., IČ: 46887199, U Pekáren 225/1, 102 00 Praha 10, AZS 98 s.r.o., IČ: 25227254, U Habrovky 247/11, 140 00 Praha 4 a RETAM GROUP s.r.o., IČ: 28177550, Na Kozačce 1103/5, 120 00 Praha 2. Navrhovatelka dovozovala, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti a zároveň je předlužen, jelikož nevlastní žádný majetek.

Cituje ustanovení § 3 odst. 1 a ustanovení § 103 odst. 1 a 3 IZ insolvenční soud uzavřel, že insolvenční návrh je vadný a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Navrhovatelka nedostála požadavkům insolvenčního zákona na vylíčení rozhodujících skutečností, konkrétně ohledně tvrzení o pluralitě věřitelů; v návrhu nejsou uvedeny dostatečně konkrétní údaje o dalších věřitelích se splatnou pohledávkou za dlužníkem a o neschopnosti dlužníka své závazky plnit. V tom soud prvního stupně spatřoval též nedostatečná tvrzení o skutečnostech osvědčujících úpadek dlužníka (o závazcích vůči dalším věřitelům, s jejichž plněním má být dlužník v prodlení). Odkázal přitom na důvody usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 6416/2010 2 VSPH 623/2010-A-10 a insolvenční návrh odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. a závěrem, že účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se včas odvolala navrhovatelka a žádala, aby jejímu návrhu bylo vyhověno a proti dlužníku zahájeno insolvenční řízení . Namítala, že v návrhu uvedla tři věřitele, kteří mají pohledávku za dlužníkem; je však bývalým zaměstnancem dlužníka a nemá možnost opatřit si konkrétní informace o pohledávkách jiných věřitelů. Otázka, zda dlužník je v úpadku, je otázkou výkladovou, a o tom rozhoduje soud.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z obsahu spisu se podává-jak správně uvedl soud prvního stupně-že další věřitele dlužníka navrhovatelka v insolvenčním návrhu pouze označila, aniž uvedla jakékoliv konkrétní skutečnosti o pohledávkách těchto věřitelů za dlužníkem.

K tomu, aby insolvenční návrh v dané věci mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení, tedy chybí jeden z předpokladů, totiž stejně kvalitní (jako o pohledávce navrhovatele za dlužníkem), tedy stejně konkrétní a určitá tvrzení v insolvenčním návrhu o dalším věřiteli (věřitelích) dlužníka. Soud prvního stupně v této souvislosti správně uzavřel, že takovou kvalitu navrhovatelčina tvrzení nemají.

Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009 sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom Nejvyšší soud též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Navrhovatelka nedostála své povinnosti uvést o dalších věřitelích a jejich splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. V insolvenčním návrhu kromě své pohledávky jen poukázala na další věřitele, vůči nimž-jak se domnívá-má mít dlužník závazky po lhůtě splatnosti. Neuvedla ničeho konkrétního, tedy jaké pohledávky tito věřitelé mají vůči dlužníkovi (právní důvod), v jaké výši a zda jde o pohledávky splatné, či nikoliv. Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatelky i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, neboť ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Je přitom zjevné, že navrhovatelčina tvrzení nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení (o majetkových poměrech dlužníka uvedla jen domněnku, že nevlastní žádný nemovitý či movitý majetek), tedy ani o hodnotě jeho majetku, a tvrzení o existenci a výši dalších (vícerých) závazků dlužníka nenabídla. Okolnost, že navrhovatelka-jak argumentovala v odvolání-nemá k těmto údajům přístup, je v dané věci bez významu.

Navrhovatelka namítá, že k posouzení, zda dlužník je v úpadku, je povolán soud. Tak tomu jistě je, avšak povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v § 86 IZ, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožnit přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Jinak řečeno, teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 2 neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nimž jsou spojeny významné účinky (§ 109 až § 11 IZ), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatelka ve svých důsledcích dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně; insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem ani v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 13. června 2011

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová