3 VSPH 492/2013-A-17
MSPH 91 INS 1852/2013 3 VSPH 492/2013-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka PRAŽSKÝ KAMENOSERVIS, s.r.o. v likvidaci se sídlem Podbabská 1112/13, 160 00 Praha-Bubeneč, IČO 60471808, zahájeném na návrh věřitele a) Vojtěcha anonymizovano , anonymizovano , b) Vojtěcha anonymizovano , nar. 30.4.1981, oba bytem Čermná 47, 342 01 Sušice, c) Bohuslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Západní 1174, 264 01 Sedlčany, IČO 61905127, d) Luďka anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Severním sídlišti 675, 264 01 Sedlčany, e) GK BOHRTECH, s.r.o. se sídlem Pod Homolkou 9, 385 01 Vimperk-Vimperk III., IČO 26021374, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 1852/2013-A-11 ze dne 6. března 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 1852/2013-A-11 ze dne 6. března 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 1852/2013-A-11 ze dne 6.3.2013 uložil insolvenčním navrhovatelům a) Vojtěchu Kubečkovi ( anonymizovano ), b) Vojtěchu Kubečkovi (nar. 30.4.1981), c) Bohuslavu Vybíralovi, d) Luďku Šerákovi a e) GK BOHRTECH, s.r.o. (dále též jen navrhovatelé), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatelé insolvenčním návrhem domáhají rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dále soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, takže na ni ustanovení o soudním poplatku obsažená v občanském soudním řádu (dále jen o.s.ř.) ani v zákoně o soudních poplatcích nelze použít. Výši zálohy soud vyměří tak, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nutné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, a aby bylo zajištěno uspokojení hotových výdajů insolvenčního správce a jeho odměny, jež dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška)-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele nebo alespoň výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele-činí nejméně 45.000,-Kč.

V posuzované věci ale údaje uvedené v insolvenčním spise záruku úhrady těchto nákladů neskýtají, neboť nelze předvídat, jaké náklady si zjišťování a správa majetkové podstaty dlužníka vyžádá. Dlužník dosud přes výzvu soudu nepředložil seznam svého majetku. Proto soud dle § 108 odst. 1 a 2 IZ uložil navrhovatelům povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši, a to i navrhovatelům a) a b), kteří uplatnili pohledávky z titulu přeplatku daně z příjmů fyzických osob a tedy nikoli pracovněprávní nároky ve smyslu § 108 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se jim povinnost zaplatit zálohu neukládá, nebo aby výši zálohy snížil na částku 20.000,-Kč. Předně namítali, že navrhovatelé a), b), c) a d) uplatňují pracovněprávní nároky a povinnost zaplatit zálohu jim tudíž uložit nelze. Výši zálohy přitom shledávají nepřiměřeně vysokou; bude-li zjištěn dostatek majetku dlužníka, náklady správce budou uspokojeny z majetkové podstaty, nebude-li zjištěn žádný majetek, správcova odměna se určí dle § 5 vyhlášky ve výši cca 20.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ). K tomu Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. KSUL 44 INS 3832/2010, 3 VSPH 411/2010-A-20 ze dne 13.10.2010 vysvětlil, že povinnost zaplatit tuto zálohu nelze uložit navrhovateli, jehož legitimace k podání insolvenčního návrhu je založena pouze na pracovněprávním nároku, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl; okolnost, zda pracovněprávní vztah mezi tímto navrhovatelem a dlužníkem dosud trvá, je bez právního významu.

Podle § 169 odst. 2 o.s.ř. vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

V odůvodnění svého usnesení se soud fakticky-vedle citace § 108 odst. 1 a 2 IZ a vysvětlení účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení-omezil toliko na konstatování, že podle údajů obsažených v insolvenčním spisu není dána záruka úhrady nákladů insolvenčního řízení. Nikterak ale neozřejmil, jaké konkrétní rozhodné poznatky se z insolvenčního spisu ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka podávají, tedy co dosud vyšlo najevo o rozsahu, skladbě a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku a o výši jeho příjmů. Ani ony předpokládané náklady insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit, soud nijak nekonkretizoval. Z nich se vyslovil toliko ke správcově odměně v případě konkursu, a to ovšem opět jen obecným odkazem na způsob určení této odměny dle vyhlášky, aniž vysvětlil, zda v dané věci lze očekávat splnění podmínek pro stanovení odměny správce výpočtem dle § 1 vyhlášky (v minimální výši 45 tis. Kč), nebo její určení úvahou dle § 5 vyhlášky (a v jaké výši). Soud tedy nenabídl žádné skutkové závěry, jež jsou pro rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podstatné. Podkladem takových zjištění je přitom v případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka sám věřitelův insolvenční návrh, jakož i vyjádření dlužníka k tomuto návrhu a vyžádané seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců, popř. vlastní šetření soudu (viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29.1.2010). V tom směru však soud neuvedl více, než že přes jeho výzvu dlužník nepředložil seznam majetku, a že pohledávky navrhovatelů a) a b) uplatněné v insolvenčním návrhu nepředstavují jejich pracovněprávní nároky (které by je z placení zálohy vylučovaly), neboť jde o přeplatky na dani z příjmů fyzických osob (vracené poplatníku plátcem daně).

S ohledem na odvolací argumentaci navrhovatelů nicméně nutno dodat, že není opodstatněn jejich nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se osvobození od placení zálohy dle § 108 odst. 1 věty druhé IZ žádného z nich netýká, a to ani navrhovatelů a) a b). Ti totiž-co bývalí zaměstnanci dlužníka-v insolvenčním návrhu vskutku uplatnili (také nebo výlučně) pohledávky z titulu přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které nemají charakter nároku pracovněprávního (z titulu jejich pracovní smlouvy), ale jde o nároky daňové povahy (vyplývající ze zákona o daních z příjmů a spravované daňovým řádem). Obdobně je tomu i s ostatními navrhovateli-navrhovatelé c) a d) opírají svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu o pohledávky ze smluv o dílo a navrhovatel e) o pohledávky z kupní smlouvy.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 18. září 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová