3 VSPH 492/2010-A-16
MSPH 93 INS 3565/2010 3 VSPH 492/2010-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Jaroslav anonymizovano , anonymizovano se sídlem v Praze 10, Pod Zvonařkou 2238/4, identifikační číslo 70385882, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. MSPH 93 INS 3565/2010-A-7, ze dne 13. dubna 2010,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, č.j. MSPH 93 INS 3565/2010-A-7, ze dne 13. dubna 2010 se m ě n í jen tak, že dlužníku se ukládá povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě do 10 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením, č.j. MSPH 93 INS 3565/2010-A-7, ze dne 13. dubna 2010 vyzval dlužníka-insolvenčního navrhovatele, aby do 3 dnů ode dne právní moci usnesení uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč s odůvodněním, že k jejímu zaplacení je navrhovatel povinen podle § 108 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ), že uložená záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky pro krytí prvotních nákladů řízení, a poučil jej o tom, že v případě nezaplacení bude insolvenční řízení zastaveno. Uvedl, že za situace, kdy nelze usoudit na dostatečnost majetku dlužníka, resp. jeho tvrzení v insolvenčním návrhu, že má nákladní automobil, jenž byl exekutorem v dražbě prodán a nedobytné, popř. nesplatné pohledávky, jež měly být předmětem zápočtu cca ve výši 1,6 mil. Kč, avšak v seznamu majetku ničeho neuvádí, neodpovídá řešení dlužníkovy situace v insolvenčním řízení jeho smyslu, tj. dosažení co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Zdůraznil, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v dlužníkově majetkové podstatě je majetek, z něhož by mohly být v závislosti na způsobu řešení jeho úpadku alespoň částečně uhrazeny pohledávky věřitelů, v opačném případě nikoliv. Uzavřel, že nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak v případě neexistence dlužníkova majetku použitelného pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další jeho pokračování, přičemž testem k odstranění nejistoty v této otázce již na samém začátku insolvenčního řízení a jeho zneužití pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení; bude-li dlužník schopen zaplatit tuto zálohu, pak lze uvažovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu, a pokud tuto zálohu dlužník nebude schopen zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona. Doplnil s odkazem na § 98 IZ, že dlužník je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku a finanční prostředky na zaplacení zálohy si tak opatřit v dostatečném časovém předstihu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že není povinen žádnou zálohu zaplatit. Namítl, že s ohledem na výši jeho dluhů je zcela nereálné, aby měl k dispozici požadovanou částku 50 tis. Kč, stejně, aby ji získal půjčkou od třetí osoby, neboť v jeho situaci mu stěží někdo půjčí, navíc o uvedenou půjčku by jeho dluhy narostly. Uzavřel, že insolvenční zákon má umožnit řešení vzniklé situace a stávajících dluhů a nikoliv dlužníka dále zadlužit, nehledě nato, že podle § 38 odst. 2 IZ nároky insolvenčního správce může uspokojit stát.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Jak již vyložil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 16. července 2008, č.j. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A-16, 1 VSPH 110/2008-A-16, soud v insolvenčním řízení rozhoduje buď tzv. statutárně ve smyslu § 10 písm. a) IZ, nebo v rámci dohlédací činnosti podle § 10 písm. b) a § 11 IZ. Rozhodování v rámci dohlédací činnosti má zcela jiný charakter, a proto proti těmto rozhodnutím zásadně není odvolání přípustné (§ 91 IZ). Tam, kde soud rozhoduje ve smyslu § 10 písm. a) IZ (srov. slova může uložit ), což je i případ rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu podle § 108 IZ, zákon výslovně rozhodnutí předjímá. Rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je tedy typicky rozhodnutím podle § 10 písm. a) IZ. Jednak proto, že soud zde rozhoduje-nikoliv vyzývá k zaplacení-o povinnosti zaplatit, jednak vzhledem k charakteru takového rozhodování; nezaplacení totiž může vést k zastavení řízení či k vymáhání povinnosti cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Toto rozhodování není vyjádřením dohlédací činnosti (ve smyslu, že soud dohlíží a zasáhne, když je třeba, formou rozhodnutí) nad postupem subjektů insolvenčního řízení, nýbrž originární rozhodovací činností. Tato činnost směřuje ke stanovení povinností ostatním subjektům insolvenčního řízení tam, kde to insolvenční zákon ve smyslu § 10 písm. a) výslovně ukládá anebo předpokládá.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 IZ se podává, jak správně vyslovil soud prvního stupně, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je § 144 IZ, jenž se však týká dlužníka-obchodní společnosti, což v daném případě nepřichází v úvahu, takže bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v něm.

Odvolací soud konstatuje, že je namístě závěr soudu prvního stupně, jenž považuje zaplacení zálohy za test k posouzení dalšího pokračování řízení a též závěr o tom, že dlužník v postavení podnikatele měl insolvenční návrh podat bez zbytečného odkladu (viz citovaný § 98 IZ), přičemž do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení, nejen ve formě platební neschopnosti (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3).

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh se ovšem podává, že splatnost dlužníkových závazků nastala v letech 2006 až 2009, přičemž o neschopnosti dlužníka hradit závazky největšímu věřiteli, jímž je Finanční úřad pro Prahu 10 s pohledávkou přesahující 9 mil. Kč svědčí i skutečnost, že navrhovatel-dlužník byl pro krácení a neplacení daní již v roce 2008 pravomocně odsouzen a v důsledku toho mu byly příslušným živnostenským úřadem Městské části Praha 10 odebrány živnostenské listy, jak se podává z k insolvenčnímu návrhu předložených rozhodnutí tohoto úřadu. Z toho lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh (případně návrh na zahájení konkursního řízení podle ZKV) dlužník nesplnil bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy zřejmě ještě disponoval finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního (konkursního) řízení postačovaly. Pokud je použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži. Vzhledem k tomu, že dlužník ve svém návrhu označil celkem 32 věřitelů s pohledávkami převyšujícími 18 mil. Kč a uvedl, že nevlastní jakýkoliv movitý a nemovitý majetek, že nemá pohledávky za svými věřiteli, nemá peněžní prostředky v hotovosti ani na účtu, ani nevlastní cenné papíry, jež by mohly být (jako dlužníkova majetková podstata) použity alespoň k částečnému uspokojení dlužníkových věřitelů, rovněž nebude mít jakékoliv příjmy z jiné než podnikatelské činnosti, nemá insolvenční řízení smyslu.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v dlužníkově případě by bylo nutno jeho úpadek řešit konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce dosahující dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše. K tomu odvolací soud ještě poznamenává, že není namístě argumentace dlužníka § 38 odst. 2 IZ, neboť zákon nepředpokládá, že apriori v případě nedostatku finančních prostředků k úhradě odměny insolvenčního správce bude stát povinen tyto náhrady platit, naopak bude tvořit výjimku danou zejména právě shora citovaným § 144 IZ.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil jen co do formulace povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. července 2010

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Špinková