3 VSPH 490/2011-A-39
MSPH 94 INS 3584/2011 3 VSPH 490/2011-A-39

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka SOS-Sdružení obrany spotřebitelů, o.s., Novákových 8, 180 00 Praha 8, identifikační číslo 48429627, vedeném k návrhu a) dlužníka a b) věřitele Mgr. Martina Drtiny, Místecká 450, Praha 9-Letňany, identifikační číslo 73786659, c) věřitele Milana Cabaly, bytem Čujkovova 2725/48, Ostrava, d) věřitelky Karly Kuchrýkové, bytem Kubíkova 1, Ostrava, e) věřitelky Evy Lukáčové, bytem ČSA 245, Bohumín, f) věřitelky Libuše Olívkové, bytem Okružní 1068, Bohumín, g) věřitele Eduarda Olívky, bytem tamtéž, h) věřitelky Marcely Reichelové, bytem Kukučínova 12, Ostrava, i) věřitele Vladimíra Reichela, bytem tamtéž, o odvolání navrhovatele b) proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3584/2011-A-8 ze dne 8. března 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3584/2011-A-8 ze dne 8. března 2011 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka SOS-Sdružení obrany spotřebitelů, o.s. (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 94 INS 3584/2011-A-8 ze dne 8.3.2011 uložil dlužníku, k jehož návrhu bylo insolvenční řízení zahájeno, a dalšímu přistoupivšímu navrhovateli Mgr. Martinu Drtinovi (dále jen odvolatel), aby do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že zálohu na náklady insolvenčního řízení vyměřil ve výši 30.000,-Kč, která je nezbytná k tomu, aby bylo jisté, že v případě rozhodnutí o úpadku bude mít insolvenční správce k dispozici finanční prostředky potřebné k výkonu jeho funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a to zejména k placení hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud, pokud tak neučiní sám soud prvního stupně autoremedurou, zrušil. Namítal, že podmínky pro vydání napadeného usnesení nejsou dány, když předně nejde o situaci, kdy prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak. Dlužník má totiž podle příloh svého návrhu na povolení oddlužení na bankovních účtech částku 482.496,97 Kč, která je úhradě sledovaných nákladů jistě postačující. Navíc ale podle odvolatelova názoru tento dlužníkův návrh podaný na předepsaném formuláři není způsobilý zahájit insolvenční řízení, neboť v něm není zatržena křížkem kolonka 14 formuláře, a tudíž není (zákonem předpokládaným způsobem, ani jinak) vyjádřena dlužníkova vůle podat spolu s návrhem na povolení oddlužení i insolvenční návrh. Navíc má odvolatel pochybnost o tom, zda tento návrh podepsaný za dlužníka panem Urbanem podala osoba k tomu oprávněná, a zda tedy neměl být dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut. Odvolatel má za to, že podání způsobilé zahájit insolvenční řízení je založeno v přílohách dlužníkova návrhu na oddlužení-jde o podání označené jako Insolventní návrh hromadný-podávaný věřiteli ze dne 6.12.2010, které je sice adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 8, nicméně má všechny zákonné náležitosti a opírá se o tvrzené pohledávky 7 věřitelů dlužníka, kteří pro něj měli vykonávat pracovní činnost. Podle odvolatelova názoru na základě tohoto dokumentu, došlého soudu dříve než odvolatelův návrh, měl soud insolvenční řízení dlužníka zahájit. Pak je ale potřeba vydat opravná usnesení k rozhodnutím pod A-2, A-8 a A-11 v tom smyslu, že nebyl podán insolvenční návrh dlužníka, nýbrž skupiny 7 jeho věřitelů, k němuž posléze dne 7.3.2011 odvolatel přistoupil. Z tohoto pohledu má odvolatel napadené usnesení za vadné i v tom, že ukládá povinnost nesprávnému okruhu navrhovatelů. Není zatím prokázané, že by oněch 7 věřitelů (navrhovatelů) mělo vůči dlužníku pohledávky spočívající výhradně v zaměstnaneckých pracovněprávních nárocích a byli tak povinnosti k zaplacení zálohy zákonem zbaveni (v tom směru není jejich insolvenční návrh dost určitý).

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit. Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když je odůvodnil pouze odkazem na § 108 odst. 1 IZ s tím, že stanovená záloha umožní insolvenčnímu správci činnost bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné, však soud neuvedl. Přitom z hlediska posouzení podmínek k uložení zálohy zjevně nepovažoval za podstatné, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen, ostatně ani neuvedl, jakého způsobu řešení úpadku se sám dlužník domáhal. Soud tedy ani nijak nespecifikoval očekávané náklady insolvenčního řízení, k jejichž krytí lze zálohu po navrhovateli (navrhovatelích) požadovat. Co do těchto nákladů zjevně uvažoval pouze s výdaji spojenými s výkonem funkce insolvenčního správce v prvotní fázi insolvenčního řízení následující po rozhodnutí o úpadku, ačkoli-jak vysvětleno výše-účelem zálohy je též poskytnout záruku zapravení všech očekávaných nákladů řízení, včetně celkové odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, pokud se předpokládaný výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty (včetně dalších možných příjmů podstaty) jeví k úhradě těchto nákladů nedostatečným.

Celkově vzato tak soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, tedy-především-že v daném případě nelze předpokládat, že očekávané budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty, a že dokonce bude majetek podstaty s největší pravděpodobností natolik nedostatečný, že je nutno požadovat po navrhovatelích zálohu v určené výši. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vycházet z toho, že k němu dle § 107 IZ následně přistoupilo dalších 7 v záhlaví označených navrhovatelů. Ti podali dne 6.12.2010 jako věřitelé dlužníka společný insolvenční návrh ze dne 8.11.2010, a to u věcně nepříslušného Obvodního soudu pro Prahu 8. Doručení tohoto návrhu označenému věcně nepříslušnému soudu ovšem nemohlo vyvolat žádné účinky spojené zákonem s podáním insolvenčního návrhu (§ 97 odst. 1 IZ), tedy nemohlo jím být zahájeno dlužníkovo insolvenční řízení ani nemohlo na jeho základě dojít dle § 107 IZ k přistoupení označených navrhovatelů do daného již probíhajícího insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. MSPH 94 INS 3584/2011. K tomuto přistoupení došlo až poté, co byla daná věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 942/2010 na základě usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. Ncp 184/2011-84 ze dne 20.6.2011, pravomocného dnem 19.8.2011, postoupena dne 6.9.2011 určenému věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Jen pro úplnost považoval odvolací soud (i vzhledem k argumentaci odvolatele) za vhodné dodat, že k uložení povinnosti navrhovatelů zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení může soud přistoupit jen za předpokladu, že jejich insolvenční návrhy jsou řádné, způsobilé projednání, tj. že splňují předepsané náležitosti co do svého obsahu a předepsaných příloh (§ 103, § 104 a § 105 ve spojení s § 128 IZ), že takto bezvadný je i případný včasný dlužníkův návrh na povolení oddlužení (§ 391 a § 392 ve spojení s § 393 IZ), a že samozřejmě není ani pochyb o tom, že osoba podepsaná na návrzích dlužníka jako osoba za něj jednající je k tomu skutečně oprávněna.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 3. listopadu 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová