3 VSPH 481/2011-B-26
KSPA 44 INS 12389/2010 3 VSPH 481/2011-B-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníků: manželé Jaromír anonymizovano , anonymizovano , a Ivana anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Rosice 141, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 27. ledna 2011, č.j. KSPA 44 INS 12389/2010-B-10/celk.3,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 27. ledna 2011, č.j. KSPA 44 INS 12389/2010-B-10/celk.3, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. ledna 2011, č.j. KSPA 44 INS 12389/2010-B-10/celk.3, rozhodl v bodech I. a II. výroku, že se oddlužení dlužníka Jaromíra Kučery (dále jen dlužník) a dlužnice Ivany anonymizovano (dále jen dlužnice, dále pro oba dlužníky též odvolatelé) neschvaluje, v bodech III. a IV. prohlásil konkurs na majetek dlužníka a dlužnice s tím, že konkurs na majetek dlužníků bude projednáván jako nepatrný (bod V. výroku), že účinky prohlášení konkursu nastávají 2.2.2011 ve 14.49 hod. (bod VI. výroku) a jmenoval členy prozatímního věřitelského výboru (bod VII. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčních návrhů spojených s návrhem na povolení oddlužení podaných samostatně dlužníkem a dlužnicí tyto návrhy spojil ke společnému projednání (usnesením z 2.12.2010) a usnesením z 13.12.2010 (č.j. KSPA 44 INS 12389/2010-A-13), zjistil úpadek odvolatelů, povolil jeho řešení oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ilonu Dorkovou. Konstatoval, že při povolení řešení úpadku odvolatelů vyšel z jimi uvedené celkové výše společných závazků 2.581.891,--Kč a z průměrných čistých měsíčních příjmů odvolatelů (14.287,71 Kč dlužníka a 17.351,83 Kč dlužnice), avšak při přezkumném jednání 27.1.2011 byly zjištěny pohledávky věřitelů v celkové výši 4.672.903,70 Kč, k jejichž 30% uspokojení však shora uvedené příjmy odvolatelů nepostačují, neboť by pokryly toliko 15,45 % pohledávek nezajištěných věřitelů, tj. částku 786.900,--Kč (z příjmů dlužníka by bylo možné srážet částku 5.086,--Kč, z příjmů dlužnice 8.029,--Kč).

Cituje § 395 odst. 1 písm. b) a § 405 odst. 1 IZ soud uzavřel, že odvolatelé nemají příjem, z něhož by mohlo být poskytováno plnění na úhradu splátek věřitelům, a proto z uvedených důvodů oddlužení podle § 405 odst. 1, 2 IZ neschválil a rozhodl, že jejich úpadek bude řešen formou nepatrného konkursu (§ 314 odst. 1 IZ).

Proti tomuto usnesení se odvolatelé včas odvolali a požádali o přešetření a o nové projednání jejich případu. Namítli, že je insolvenční správkyně 21.1.2011 informovala o tom, že po soudem stanoveném termínu 12.1.2011 k podání přihlášek podle shora uvedeného usnesení z 13.12.2010 se již nemohou žádní věřitelé přihlásit, avšak před zahájením přezkumného jednání 27.1.2011 jim sdělila, že se na poslední chvíli přihlásili dva věřitelé-CETELEM ČR, a.s. a Raiffeisenbank, a.s. s vysokými částkami, které určitě vše zkomplikují a pravděpodobně způsobí zamítnutí návrhu. Uzavřeli, že tito jmenovaní věřitelé podali své přihlášky až po uvedeném termínu 12.1.2011, a okolnost, že jejich pohledávky byly předmětem přezkumného řízení, je zaskočila .

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Soud prvního stupně usnesením č.j. KSPA 44 INS 12389/2010-A-13/celk.3, ze dne 13. prosince 2010, zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a dlužnice (bod II. výroku), povolil jejich řešení oddlužením (bod III. výroku), a dále mimo jiné ustanovil insolvenčního správce (bod IV. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají 13.12.2010 v 9.23 hod. (bod V. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, tj. do 12. ledna 2011 (bod VI. výroku), nařídil přezkumné jednání na 27. ledna 2011 a svolal schůzi věřitelů, jež se měla konat po skončení přezkumného jednání (bod VII. výroku), vyzval věřitele hlasující mimo schůzi věřitelů, aby svůj hlas uplatnili na předepsaném formuláři (bod VIII. výroku) a uložil insolvenčnímu správci předložit do 20.1.2011 zpracovaný seznam přihlášených pohledávek ke zveřejnění nejpozději 3 dny přede dnem přezkumného jednání (bod IX. výroku).

Odvolací soud z protokolu o přezkumném jednání ze 27.1.2011, jehož se zúčastnili pouze odvolatelé a insolvenční správkyně, zjistil, že byly přezkoumány pohledávky označené P1 až P18 s tím, že dlužníci všechny přihlášené pohledávky uznávají a že žádné pohledávky nebyly popřeny; soud rovněž konstatoval, že byly přezkoumány všechny přihlášky pohledávek došlé insolvenčnímu soudu v řádném termínu, a proto nebude zvláštní přezkumné jednání nařizováno. Odvolací soud z přihlášky č. P17 (věřitel CETELEM ČR, a.s.) a č. P18 (věřitel Raiffeisenbank, a.s.) zjistil, že obě tyto přihlášky byly doručeny insolvenčnímu soudu 12.1.2011.

Insolvenční soud schválí oddlužení, neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405 (§ 406 odst. 1 IZ).

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle 398 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odst. 1). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odst. 3).

Z uvedeného plyne, že § 395 IZ vymezuje podmínky, za nichž lze dlužníku (subjektivně k tomu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Nutno vyjít z toho, že insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů (bez jejich souhlasu), a proto je jim současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno. V tom směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B).

Proto dospěje-li soud po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení z podnětu přihlášených věřitelů, insolvenčního správce nebo z vlastní činnosti k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení brání, oddlužení neschválí (§ 405 odst. 1).

Odvolací soud konstatuje, že v projednávané věci nepřichází v úvahu řešení oddlužení odvolatelů ve formě zpeněžení majetkové podstaty s ohledem na jejich nemajetnost, neboť vlastní jen nezbytné základní vybavení domácnosti, ale jen oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tak ostatně situaci vyhodnotil i insolvenční soud, když povolil řešení jejich úpadku oddlužením, vycházeje přitom z návrhů odvolatelů, v nichž označili své celkové závazky a za svůj jediný možný zdroj pro oddlužení označili shora uvedené příjmy ze zaměstnání, z nichž soud mohl vycházet a jež mohly být podkladem pro jeho rozhodnutí o povolení řešení úpadku oddlužením, a následně schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (§ 406 odst. 3 IZ).

V dané souvislosti nutno poukázat na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 156/2008, 29 NSČR 8/2008-A ze dne 29.9.2010, podle nichž neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek. K tomu Nejvyšší soud dodal, že insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil správnost zjištění soudu prvního stupně o tom, že celková suma pohledávek za dlužníky, jež byly do jejich insolvenčních řízení (společného řízení) přihlášeny a jež byly při přezkumném jednání (konaném za jejich účasti) také zjištěny, je vyšší, než s jakou soud v rozhodnutí o povolení oddlužení dlužníků-na základě jejich návrhů-při úvaze o dosažitelnosti minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů v rámci splátkového kalendáře počítal. Doznala dokonce takové změny, že jediný zdroj finančních prostředků dlužníků-jejich příjmy-předpoklad naplnění podmínky § 395 odst. 1 písm. b) IZ v rámci oddlužení ve formě splátkového kalendáře zjevně nedává. Závěry soudu prvního stupně, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje, jsou tedy věcně správné.

Jediná námitka dlužníků-odvolatelů, s níž proti napadenému usnesení brojili, totiž argument opožděného uplatnění přihlášek věřiteli CETELEM ČR, a.s. a Raiffeisenbank, a.s., je zjevně neopodstatněná. Oba tito věřitelé přihlásili své pohledávky včas, ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem, a proto musely být přezkoumány. Z veřejné databáze insolvenčního rejstříku se pak podává, že obě přihlášky byly zveřejněny již 20.1.2011 a že insolvenční správkyně splnila povinnost předat insolvenčnímu soudu do 20.1.2011 seznam přihlášek (předáno 19.1.2011), jejž dodatečně doplnila o přihlášky P17 a P18 (doručeno soudu 24.1.2011, zveřejněno 25.1.2011). Pokud odvolatelé měli zato, že se k těmto pohledávkám nejsou schopni před jejich přezkoumáním řádně vyjádřit, mohli po insolvenčním soudu požadovat, aby jim k tomu poskytl dostatečný časový prostor a přezkoumání těchto pohledávek odložil k dodatečnému přezkumnému jednání. To však neučinili, naopak tyto pohledávky při přezkumném jednání bez dalšího uznali.

Z výše uvedeného vyplývá, že ve světle dosavadních výsledků insolvenčního řízení postrádají důvěryhodnost údaje o výši dluhů odvolatelů uvedené v jejich insolvenčních návrzích. Tyto byly výrazně podhodnoceny nejen v případě věřitelů CETELEM ČR, a.s. a Raiffeisenbank, a.s., ale i u jiných věřitelů (např. Česká spořitelna, a.s. téměř o 400 tis. Kč). Takové zjištění ovšem může být důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení či následného neschválení povoleného oddlužení též podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť v zamlčení podstatné části závazků dlužníka, jež je rozhodná pro závěr o splnění podmínek přípustnosti oddlužení, lze spatřovat nepoctivý záměr.

Z uvedených důvodů i odvolací soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b) a § 405 odst. 1 IZ byly dány podmínky k tomu, aby soud prvního stupně oddlužení odvolatelů neschválil, a rozhodl současně dle § 396 odst. 1 IZ o řešení jejich úpadku konkursem, a to dle § 314 odst. 1 písm. a) téhož zákona formou nepatrného konkursu. Proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného proti potvrzujícímu výroku do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 27. května 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová