3 VSPH 471/2015-B-28
MSPH 93 INS 27786/2014 3 VSPH 471/2015-B-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužnice: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Kosmická 752/31, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-16 ze dne 11. února 2015, ve znění usnesení č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-17 ze dne 16. února 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-16 ze dne 11. února 2015, ve znění usnesení č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-17 ze dne 16. února 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-16 ze dne 11.2.2015 v bodě I. výroku uložil dlužnici Evě anonymizovano (dále jen dlužnice), aby po dobu následujících pěti let počítaných od 20.3.2015 platila ve stanoveném poměru označeným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce ke každému dvacátému dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky po odečtení částky připadající na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 1.089,-Kč včetně DPH, v bodě II. výroku dlužnici uložil, že první splátku je povinna uhradit do 31.3.2015, v bodě III. určil, že splátky dle bodu II. výroku uhradí ze mzdy a jiných příjmů vyplácených Opus One, s.r.o. se sídlem v Praze 5, Českou správou sociálního zabezpečení v Praze 5 (dále jen ČSSZ) a od Jany Navrátilové, v bodě IV. uložil plátci mzdy dlužnice Opus One, s.r.o., aby po doručení tohoto rozhodnutí celou měsíční mzdu zasílal insolvenčnímu správci v termínech dle bodů I. a II. výroku na stanovený účet, shodně pak stanovil tuto povinnost ČSSZ s tím, aby zasílala celý starobní důchod náležející dlužnici, insolvenčnímu správci a Janě Navrátilové, aby zasílala příjem ve formě daru ve shodných termínech jako u plátců jiných příjmů ve výši 1.750,-Kč insolvenčnímu správci. V bodě V. výroku uložil insolvenčnímu správci, jakým způsobem má naložit s obdrženými příjmy od plátce mzdy a ČSSZ a provedl zákonnou srážku dle bodu I. výroku určenou k uspokojení pohledávek věřitelů a zbylou částku zaslal dlužnici nejpozději do tří dnů, v bodě VI. výroku uložil insolvenčnímu správci, aby sraženou částku podle bodu V. výroku a celý příjem dlužnice ve formě daru po odečtení své odměny ve výši 1.089,-Kč rozvrhl mezi věřitele způsobem uvedeným v bodu I. výroku a poukázal je jednotlivým věřitelům na účet a těmto věřitelům uložil ve lhůtě 10 dnů od zveřejnění usnesení sdělit insolvenčnímu správci a soudu čísla bankovních účtu, na něž požadují zasílat částky dle bodu I. výroku. V bodě VIII. výroku uložil dlužnici, aby po dobu trvání účinků oddlužení platila ke každému poslednímu dni v měsíci insolvenčnímu správci 1.089,-Kč představující zálohu na odměnu 750,-Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 150,-Kč navýšené o DPH (21 %) s tím, že první splátku této zálohy je dlužnice povinna uhradit do 31.3.2015 a poté vždy měsíčně v termínu splátek věřitelům; současně je povinna v lednu 2013 zaplatit insolvenční správkyni zálohu na odměnu za měsíc prosinec 2012, v němž již nastanou účinky schválení oddlužení.

Usnesením č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-17 ze dne 16. února 2015 pak opravil označení plátce mzdy dlužníka uvedeného ve výrocích III. a IV. usnesení z 11.2.2015 (B-16), jímž je nový zaměstnavatel dlužnice TCT cleaning, s.r.o. se sídlem v Praze 3, neboť omylem označil původního zaměstnavatele, tj. Opus One, s.r.o. se sídlem v Praze 5.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-A-8 ze dne 20. listopadu 2014 zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením a usnesením č.j. MSPH 93 INS 27786/2014-B-14 ze dne 11. února 2015 rozhodl o způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře, když se nikdo z věřitelů nedostavil na řádně svolanou schůzi věřitelů. Pokračoval, že celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů, které byly přihlášeny, činí 1.331.245,61,-Kč, přičemž všechny přezkoumávané pohledávky byly zjištěny v plné výši. Dlužnice v souladu s § 391 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), požádala o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, a to ve výši 7.500,-Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že je schopna uspokojit své nezajištěné věřitele v rozsahu 55 %, že má v péči vnuka a jeho pravidelné měsíční náklady představují náklady na bydlení, dopravu, stravovaní, školní potřeby apod.

Soud prvního stupně, citující § 398 odst. 4 IZ, konstatoval, že schválil dlužnici návrh na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, ale stanovil jinou výši měsíční splátek, než navrhovala. Dlužnice požádala o stanovení měsíčních splátek ve výši 7.500,-Kč, avšak za dobu trvání oddlužení by dlužnice uspokojila své nezajištěné věřitele pouze v rozsahu 37,1 % jejich pohledávek, z čehož je zřejmé, že by nedosáhla zákonem stanovené hranice 50 %. Proto soud stanovil výši měsíční splátky v takové výši, aby věřitelé za dobu 5 let obdrželi plnění v rozsahu 50 % jejich pohledávek. Soud při schválení stanovení nižších než zákonem určených měsíčních srážek vycházel ze současných majetkových a sociálních poměrů dlužnice, která je v důchodu, zároveň chodí do zaměstnání a pečuje o svého vnuka. Veškerý chod domácnosti financuje sama, přičemž celkové náklady na bydlení, stravu a školní výdaje se rovnají téměř jejím příjmům. Dlužnice tak vždy zaplatí z částky, která jí zbyde po odečtení prostředků určených pro její potřebu měsíčně každému z věřitelů částku odpovídající poměru výše jejich zjištěných pohledávek, jak je uvedeno v bodě I. výroku napadeného usnesení. Pokračoval, že v bodech III. a IV. výroku byly označeny příjmy, ze kterých by dlužnice podle stavu ke dni vydání rozhodnutí měla uhradit svou první splátku a že současně uvedl způsob úhrady příslušných částek věřitelům podle § 406 odst. 3 písm. d) a odst. 5 IZ, zejména ustanoveními § 279, § 293 a § 295 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Plátce mzdy, platu nebo jiného příjmu dlužníka, je povinen do jednoho týdne soudu oznámit, že u něho dlužnice přestala pracovat nebo že od něj přestala pobírat jiný příjem a zaslat soudu vyúčtování srážek, které ze mzdy, platu nebo jiného příjmu dlužnice provedl a poukázal insolvenčnímu správci. Poukázáním uvedených částek se plní povinnost uložená dlužnici pod body I. a II. výroku tohoto usnesení, o právech a povinnostech plátce jiného příjmu dlužníka po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení platí přiměřené ustanovení občanského soudního řádu o plátci mzdy při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného.

Závěrem uvedl, že body V., VI. a VII. výroku uložil podle § 11 odst. 1 a 2 IZ věřitelům a insolvenčnímu správci povinnosti potřebné k zajištění a bezproblémového naplnění účelu insolvenčního řízení a vysvětlil, podle kterých ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky 313/2007 Sb. bude odměňován insolvenční správce a o povinnostech dlužnice hradit měsíčně odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce dle bodu VIII. výroku.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. Vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím soudu v té části, v níž uložil plátci mzdy a ČSSZ, aby její příjem a starobní důchod zasílali insolvenčnímu správci, shodně pak i plátce důchodu Jana Navrátilová. Proto žádá, aby soud znovu posoudil její situaci, neboť její náklady na bydlení, tj. nájemné a s ním spojené služby, činí 13.000,-Kč měsíčně, jak dokládá nájemní smlouvou a doklady o úhradě této částky. Navrhuje, aby byl insolvenčnímu správci zasílán důchod pobíraný od ČSSZ a plnění od Jany Navrátilové a mzdu ze zaměstnání, aby jí vyplácel zaměstnavatel. Při měsíční výši invalidního důchodu 6.496,-Kč a plnění 1.750,-Kč od J. Navrátilové bude mít k dispozici částku 8.246,-Kč, takže po odečtení nároků insolvenčního správce uhradí věřitelům celkem 429.420,-Kč. Uzavřela, že na úhradu jejích závazků byla použita částka 17.560,-Kč z penzijního připojištění.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zdali je dlužnice oprávněna napadnout popsané rozhodnutí odvoláním, přestože ji soud poučil o tom, že lze podat odvolání jen proti bodu I. výroku, a dospěl k závěru, že oprávněna je.

Podle § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno. Podle § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, stanoví § 406 odst. 3 IZ. Podle § 406 odst. 4 IZ proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Podle § 298 odst. 1 věta prvá a druhá o.s.ř. nařizuje-li soud provádění srážek ze mzdy několika plátcům mzdy, určí jim jednotlivě, jakou část základní částky (§ 278) nemají srážet. Kdyby příjem povinného nedosahoval u některého plátce mzdy ani uvedené části základní částky, je plátce mzdy povinen oznámit to soudu. Soud pak znovu určí, jakou část základní částky má každý plátce mzdy srážet.

Podle § 302 odst. 1 o.s.ř. má-li povinný vedle práva na mzdu i právo na jiný příjem, uvedený v § 299, postupuje se tak, jakoby šlo o několik mezd.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že všechna rozhodnutí musí být vždy odůvodněna, přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění rozhodnutí musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Těmto požadavkům však insolvenční soud v napadeném usnesení nedostál.

Koncepce oddlužení je vybudována na tom, že podáním návrhu na povolení oddlužení dává dlužník najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé nebo soud, nepřijmou-li věřitelé takové rozhodnutí. Z uvedených důvodů právní úprava ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává dlužníkovi právo odvolání pouze proti rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho žádosti o stanovení nižších splátek.

To však neznamená, že by odvoláním nebylo možné napadnout nějakou dílčí nesprávnost usnesení o schválení oddlužení, která vymezuje jeho konkrétní obsah a kterou lze reparovat jedině odvoláním osoby, jejíž subjektivní právo bylo předmětnou nesprávností dotčeno (takovou nesprávnost nelze odstranit opravným usnesením ve smyslu § 164 o.s.ř.).

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

V daném případě dlužnice s insolvenčním návrhem spojila návrh na povolení oddlužení, které navrhla provést plněním splátkového kalendáře. V příslušné kolonce 14 formuláře návrhu na povolení oddlužení však neuplatnila požadavek na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, přičemž ani z obsahu elektronického insolvenčního spisu se nepodává, že by tak učinila v průběhu řízení. Odvolacímu soudu není tedy vůbec zřejmé, z jakých údajů v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel a hodnotil návrh dlužnice na stanovení nižší než zákonem stanovené částky, přičemž v žádném svém shora citovaném rozhodnutí o návrhu dlužnice na stanovení nižších splátek ani nerozhodl. Již tato okolnost svědčí o tom, že odůvodnění rozhodnutí nekoresponduje výroku, resp. že soud odůvodnil neexistující výrok, a již jen z těchto důvodů je napadené usnesení nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Odvolací soud dále shledal, že stran způsobu, jakým soud určil provádění srážek z příjmů dlužnice v bodě IV. výroku usnesení, neodpovídá zákonnému postupu. Ust. § 406 odst. 3 písm. d) IZ určuje, že v rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud přikáže plátci mzdy dlužníka, nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (dále jen plátce mzdy dlužníka ), aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel sražené částky dlužníku.

Odvolací soud považuje v této části usnesení rovněž za nepřezkoumatelné, neboť soudem uvedený pouhý odkaz na § 279, § 293 a § 295 odst. 2 o.s.ř. jeho rozhodnutí a určený způsob provádění srážek tím, že v bodě IV. výroku uložil plátci mzdy a ČSSZ zasílat celý příjem dlužnice insolvenčnímu správci, nijak neodůvodňuje, zatímco v bodě I. výroku dlužnici uložil, aby platila věřitelům částku ve stejném rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zcela pominul § 298 odst. 1 a § 302 odst. 1 o.s.ř., z nichž se podává, že nařizuje-li soud provádění srážek ze mzdy (či jiného příjmu uvedeného v § 299 o.s.ř.) několika plátcům mzdy (jiného příjmu), určí jim jednotlivě, jakou část nezabavitelné částky nemají srážet. Při souběhu postižitelných příjmů dlužníka od všech plátců se tyto příjmy (jak pro účely výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy či jiných příjmů a shodně i pro plnění splátkového kalendáře) při provádění zákonných srážek sčítají. Tím pádem základní částka, která nesmí být sražena, může být dlužníku ponechána jen jednou, i když pobírá mzdu (jiný postižitelný příjem) od více plátců; všechny mzdy (příjmy) dlužníka musí tvořit jeden celek. Kdyby příjem povinného nedosahoval u některého plátce mzdy ani uvedené části nezabavitelné částky, je plátce mzdy (jiného příjmu) povinen oznámit to soudu. Soud pak znovu určí, jakou část nezabavitelné částky má každý plátce mzdy (příjmu) srážet. Soud může též určit, zejména jsou-li prováděny srážky již jen pro běžné výživné, aby je prováděl pouze některý z plátců mzdy a aby ostatní v provádění srážek zatím nepokračovali.

Z postupu soudu prvního stupně je zřejmé, že se zbavil povinností, jež mu ukládá § 298 odst. 1 a § 302 o.s.ř., neboť je na soudu, aby určil, jakou část nezabavitelné částky má každý plátce mzdy (příjmu) srážet, nedosahoval-li by u některého plátce mzdy (příjmu) ani části nezabavitelné částky, a nikoliv bez jakéhokoliv zdůvodnění, resp. transparentního výpočtu stanovit shora uvedeným způsobem provádění srážek u jednotlivých plátců mzdy (příjmu) dlužnice. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby své rozhodnutí v napadeném usnesení pod bodem IV. zrevidoval způsobem, jenž odpovídá zákonným požadavkům na provádění srážek ze mzdy a starobního důchodu dlužnice.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 25. listopadu 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková