3 VSPH 46/2016-A-11
KSUL 71 INS 30040/2015 3 VSPH 46/2016-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Krásná Lípa, Nemocniční 1092/2a, IČO: 61559253, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2015, č.j. KSUL 71 INS 30040/2015-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2015, č.j. KSUL 71 INS 30040/2015-A-6 se mění jen tak, že se výše zálohy na náklady insolvenčního řízení stanoví částkou 25.000,-Kč.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci jeho rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Své rozhodnutí, odkazuje na ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), odůvodnil tím, že k návrhu dlužníka bylo dne 2.12.2015 zahájeno insolvenční řízení, v němž dlužník žádá zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Výše jeho závazků činí 9.846.789,72 Kč. Vlastní nemovitosti v k.ú. Krásná Lípa, které zajišťují několik jeho dluhů, směnku znějící na částku 4.660.000,-Kč, splatnou 15.4.2016, 3 osobní automobily a pohledávky ve výši cca 5.088.000,-Kč. Je osobou samostatně výdělečně činnou. V současné době nelze předvídat, zda zpeněžením jeho majetku mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení, i když z prodeje jeho majetku určitý příjem očekávat lze. Na základě toho dospěl k závěru, že za účelem umožnění insolvenčnímu správci výkon jeho funkce na počátku insolvenčního řízení a s cílem zabránit tomu, aby náklady řízení nesl stát, je třeba dlužníku uložit povinnost uhradit zálohu. Náklady řízení tvoří mimo jiné odměna a hotové výdaje insolvenčního správce. Při řešení úpadku konkursem výše této odměny dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty generovaného ze zpeněžení majetku dlužníka a z postižitelné části jeho příjmů. Výši zálohy stanovil na horní hranici zákonného rozpětí, neboť lze předpokládat zvýšené náklady s ohledem na počet věřitelů a dlužníkem popírané pohledávky.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil ve výši uložené zálohy na částku 10.000,-Kč s ohledem na to, že disponuje poměrně rychle likvidním majetkem (třemi osobními vozy), jehož hodnota činí 125.000,-Kč. Poukázal na rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které vychází z toho, že nelze předvídat, zda zpeněžením jeho majetku mohou být získány finanční prostředky k úhradě očekávaných nákladů řízení a zároveň připouští, že určitý příjem z prodeje majetku očekávat lze. Vyjádřil přesvědčení, že náklady spojené se zjišťováním jeho majetkových poměrů a soupisem podstaty, vedením účetnictví, v podobě cestovného a poštovného nemohou být vysoké, neboť veškeré podklady přiložil ke svému návrhu a účetnictví nevede, protože podnikání v listopadu 2015 přerušil. Nesouhlasí s předpokladem soudu prvního stupně o zvýšených nákladech s ohledem na počet věřitelů a popírané pohledávky, neboť má věřitelů jen 23 a veškeré závazky vůči nim uznává. Na základě daných okolností lze očekávat, že výtěžek zpeněžení jeho aktiv (téměř 10 mil. Kč) bohatě postačí k uspokojení odměny a hotových výdajů správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 odst. 1,2 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 InsZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu jeho celkových nákladů, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Účelem insolvenčního řízení ve smyslu § 1 InsZ je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl (nejde-li o případ podle § 144 InsZ) jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů.

Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je podle § 98 InsZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Z obsahu insolvenčního spisu se podává, že, že dlužník podal insolvenční návrh, jímž se domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Uvedl, že má závazky vůči 23 věřitelům s pohledávkami ve výši 9.846.789,72 Kč, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti s tím, že je není schopen uspokojovat, neboť mu neplní jeho dlužníci. Je vlastníkem dvou pozemků, na nichž se nacházejí 2 garáže, jednoho pozemku se zbořeništěm a jednoho pozemku se zahradou, které jsou zatíženy zástavními právy, dále třech automobilů o hodnotě 125.000,-Kč, nákladního přívěsu, dosud nesplatné směnky a pohledávek za 4 dlužníky.

Dosavadní výsledky řízení tak dle odvolacího soudu nasvědčují tomu, že bude-li zjištěn dlužníkův úpadek, bude řešen zřejmě konkursem. Vzhledem k tomu však, že tu není pro období následující po rozhodnutí o úpadku do zpeněžení majetkové podstaty dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení nutně vyžádá, je třeba prostředky k úhradě nákladů insolvenčního správce pro období od jeho ustanovení do funkce do doby, než přikročí ke zpeněžování majetkové podstaty zajistit ze zálohy. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že podmínky k uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dány jsou.

Náklady insolvenčního řízení jsou vždy mimo jiné tvořeny hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, která činí dle ustanovení § 1 odst. 5 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částku 45.000,-Kč, a dále odměnou ve výši 1.000,-Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován ze zpeněžení majetku dlužníka. Vzhledem k tomu, že dlužník disponuje movitým majetkem, z jehož zpeněžení lze očekávat určitý výtěžek, z něhož bude lze hradit náklady insolvenčního řízení poté, co insolvenční správce přikročí ke zpeněžování majetku, odvolací soud považuje za přiměřenou zálohu ve výši

25.000,-Kč, jež si zejména vyžádají správcovy úkony ke zjištění hodnoty dlužníkem uváděného majetku do doby, než bude získán zdroj k jejich další úhradě, tj. výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku.

Na základě toho odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. za použití § 7 InsZ změnil tak, že dlužníkovi stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce nižší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. ledna 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková