3 VSPH 45/2016-B-112
KSPH 35 INS 29389/2012 3 VSPH 45/2016-B-112

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Centrum Dolní Břežany, s.r.o. se sídlem Dolní Břežany, 5. května 78, IČO: 27251110, zast. Dr. Michaelou Jorgensen, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 36, zahájené k návrhu navrhovatelů: a) N.L. service s.r.o. se sídlem Litvínov, Masarykovo nám. 292, IČO: 28713061, zast. Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou se sídlem Litvínov, Masarykovo nám. 292, b) Česká spořitelna, a.s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČO: 45244782, zast. Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, o odvolání dlužníka a navrhovatele b) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17.12.2015, č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-B-96,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-B-96 se v bodech I. až V. výroku mění tak, že návrh dlužníka ze dne 10. prosince 2015 na nařízení předběžného opatření se z a m í t á .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně k návrhu dlužníka nařídil předběžné opatření, jímž rozhodl, že dlužník je oprávněn nakládat s veškerými peněžními prostředky na svém účtu č. 701493004/2700 vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. jen po předchozím souhlasu insolvenčního správce 1. správcovská a konkurzní v.o.s. (bod I. výroku). Společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. uložil, aby na základě zadání dlužníka prováděla v rámci stanovených nebo dohodnutých smluvních podmínek z účtu 701493004/2700 výplaty a platby veškerých peněžních prostředků vedených na předmětném účtu po předchozím souhlasu insolvenčního správce 1. správcovská a konkurzní v.o.s. (bod II. výroku). Rozhodl, že dlužník je oprávněn nakládat s veškerými peněžními prostředky na svých účtech č. 2498092/0800, č. 2498172/0800 a č. 4620522/0800 vedených u České spořitelny, a.s. po předchozím souhlasu insolvenčního správce 1. správcovská a konkurzní v.o.s. (bod III. výroku). Společnosti Česká spořitelna, a.s. uložil, aby na základě zadání dlužníka prováděla v rámci stanovených nebo dohodnutých smluvních podmínek z účtů č. 2498092/0800, č. 2498172/0800 a č. 4620522/0800 výplaty a platby veškerých peněžních prostředků vedených na předmětných účtech po předchozím souhlasu insolvenčního správce 1. správcovská a konkurzní v.o.s., a aby dlužníkovi zasílala výpisy z výše uvedených účtů a informace o pohybech na výše uvedených účtech (bod IV. výroku). Ing. Jaroslavě Dlabolové, která byla ustanovena správcem závodu dlužníka na základě exekučního příkazu č. j. 141 EX 01205/15-040 ze dne 1.12.2015, zakázal provádět jakékoli kroky a právní jednání týkající se správy závodu dlužníka a jiné kroky směřující k provedení exekuce postižením závodu dlužníka (bod V. výroku).

Zároveň zamítl návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření, kterým by jej oprávnil nakládat se svým závodem specifikovaným v exekučním příkaze č.j. 141 EX 01205/2015-40 ze dne 1.12.2015 (bod VI. výroku), kterým by uložil správkyni závodu Ing. Jaroslavě Dlabolové, aby veškeré platby přijaté na účet č. 4083592379/0800 vedený u České spořitelny, a.s. od osob, které mají závazky vůči dlužníkovi, bez zbytečného odkladu převedla na účet dlužníka č. 701493004/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. (bod VII. výroku), a kterým by vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění poskytovaly výlučně na účet společnosti Centrum Dolní Břežany s.r.o. č. 701493004/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. (bod VIII. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodnutím ze dne 3.12.2015 (A-193) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce. Dne 10.12.2015 podal dlužník návrh na nařízení uvedeného předběžného opatření s cílem dosáhnout toho, aby mu bylo umožněno nakládat s peněžními prostředky nacházejícími se na jeho účtech vedených navrhovatelem b) a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., a aby mu bylo umožněno nakládat s jeho závodem. Tvrdil, že finanční prostředky na jeho účtech jsou v důsledku dne 1.12.2015 vydaných exekučních příkazů blokovány a nemá možnost s nimi disponovat, v důsledku čehož je znemožněn běžný chod jeho závodu. Správkyně závodu navíc vyzvala jeho dlužníky k placení na její účet. Tyto exekuční příkazy byly vydány v rozporu s ust. § 109 odst. 1 písm. c) z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, neboť po zahájení insolvenčního řízení výkon rozhodnutí či exekuci nelze provést. Navrhovatel b) namítl, že exekuce byla nařízena a exekuční příkazy vydány v souladu s ust. § 140e InsZ před rozhodnutím o úpadku dlužníka a zákon nestanoví, že by měly pozbýt účinků. Zákaz provedení exekuce se netýká úkonů učiněných k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovou exekucí. V rozporu s omezeními danými insolvenčním zákonem nejsou ani dlužníkem zpochybňované úkony správkyně jeho závodu.

Cituje ustanovení § 109 odst. 1 písm. c), § 7, § 82 InsZ, a ust. § 102 odst. 1 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. soud prvního stupně uvedl, že návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření co do jeho oprávnění disponovat s finančními prostředky na jeho bankovních účtech shledal důvodným, neboť je toho názoru, že blokace bankovních účtů vedených u České spořitelny, a.s. a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. na základě exekučních příkazů ze dne 1.12.2015, č.j. 141 EX 01205/15-037 a č.j. 141 EX 01205/15-038 přesahuje rámec ust. § 109 odst. 1 písm. c) InsZ a představuje nepřípustné provádění exekuce. Vyjádřil názor, že pojem nařízení exekuce použitý v tomto ustanovení zákona umožňuje vydat exekuční příkazy či vyrozumění o zahájení exekuce, které však již není možno vykonávat a lze je pouze založit do spisu. Má za to, že blokace bankovních účtů není pro věřitele přínosná v situaci, kdy již bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Finanční prostředky tedy již nemohou být vyplaceny oprávněnému. Z pohledu dalších možných fází řízení (reorganizace či konkursu) má oprávněný právo na poměrné uspokojení své pohledávky a nemůže své právo povýšit nad zájmy ostatních. Blokace účtů dlužníka znamená značnou zátěž pro chod jeho závodu v rámci běžného hospodaření dle § 111 InsZ. Vzhledem k tomu, že ve věci byl již ustanoven insolvenční správce, soud prvního stupně dispozice na účtech dlužníka podmínil jeho předchozím souhlasem. Zároveň má za to, že jakékoli kroky správkyně závodu dlužníka by byly v rozporu se smyslem insolvenčního zákona, a proto vyhověl návrhu dlužníka i co do jím navržených omezení správkyně jeho závodu.

Vyšel přitom z toho, že v rámci exekuce vedené navrhovatelem b) k vymožení svých pohledávek za dlužníkem soudní exekutor Mgr. Pavel Pajer dne 1.12.2015 vydal tři exekuční příkazy, kterými rozhodl o provedení exekuce jednak přikázáním pohledávky ze tří účtů dlužníka vedených u navrhovatele b) (141 EX 01205/15-037), jednak přikázáním pohledávky z účtu dlužníka vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. (č.j. 141 EX 01205/15-038) a jednak postižením závodu dlužníka (č.j. 141 EX 01205/15-040).

Ohledně zbylé části návrhu, vzhledem k tomu, že oprávnění dlužníka nakládat se svým závodem vyplývá z ust. § 229 odst. 3 písm. b) InsZ, dospěl k závěru, že není takovou skutečnost třeba deklarovat výrokem předběžného opatření. Ani nárok dlužníka na uložení správkyni jeho závodu povinnosti převést veškeré platby přijaté na účet dlužníka vedený u České spořitelny, a.s. na účet dlužníka vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. ani jeho žádost, aby soud vyzval osoby, které mají vůči dlužníku závazky poskytovat napříště plnění na účet dlužníka vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. neshledal opodstatněnými. Jedná se totiž o nároky, o nichž není možno rozhodnout předběžným opatřením, resp. úprava dispozičního oprávnění dlužníka ve vztahu k majetkové podstatě a pohledávkám dlužníka za třetími osobami je obsažena přímo v zákoně (§ 229 odst. 3 písm. b) InsZ). Proto tyto návrhy dlužníka zamítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník a navrhovatel b) včas odvolali. Navrhovatel b) žádá, aby rozhodnutí bylo v bodech I. až V. změněno tak, že se návrh zamítá. Názor soudu prvního stupně, že blokace bankovních účtů dlužníka nařízená dotčenými exekučními příkazy je nepřípustným prováděním exekuce, nemá dle něj oporu v zákoně. Zjevně pomíjí úpravu obsaženou v § 109 odst. 2 InsZ, podle které úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Byla-li by blokace bankovních účtů v průběhu insolvenčního řízení nepřípustná, měl soud prvního stupně postupovat podle ust. § 109 odst. 6 InsZ a nikoli dle § 102 o.s.ř. V rozporu s insolvenčním zákonem nejsou ani kroky učiněné správkyní závodu, která vedou pouze k zajištění dlužníkova majetku a nikoliv k provedení exekuce. Dlužníku nic nebrání, aby potřebné platby prováděl ve spolupráci se správkyní závodu. Vyjádřil také přesvědčení, že návrh je pro svoji neurčitost neprojednatelný.

Dlužník žádá, aby bylo napadené rozhodnutí v bodech I. až IV. změněno tak, že tam uvedena práva a povinnosti nebudou vázány na souhlas insolvenčního správce. Namítl, že vydané rozhodnutí neodpovídá jeho návrhu, když soud prvního stupně realizaci v něm uvedených úkonů bez jakéhokoli zákonného podkladu podmínil souhlasem insolvenčního správce. Poukázal na to, že jeho dispoziční oprávnění k jeho majetku ust. § 229 odst. 3 a § 111 InsZ souhlasem správce nepodmiňuje. Vydaným rozhodnutím nastolený stav je neúnosný i z praktického hlediska, neboť jeho realizace bankami je problematická.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné. Důvodným však shledal odvolání navrhovatele b).

Podle § 82 odst. 1, 2, 3 InsZ předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník. Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také a) ustanovit předběžného správce, b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo c) uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž a) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v době trvání moratoria, nebo b) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku, anebo c) zakázat pro určité případy nebo na určitou dobu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) InsZ se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

Podle § 109 odst. 2 InsZ úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem.

Podle § 109 odst. 6 InsZ k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c); může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení; těmto osobám, jakož i orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala, se rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé doručuje zvlášť.

Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně na návrh navrhovatelů usnesením ze dne 3.12.2015 (A-193) rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost 1. správcovská a konkurzní v.o.s. Současně na den 25.2.2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů. Podáním ze dne 10.12.2015 dlužník navrhl, aby soud vydal předmětné předběžné opatření.

Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že by byly dány důvody pro vyhovění návrhu dlužníka na nařízení předběžného opatření, jak tento učinil v bodech I. až V. výroku napadeného rozhodnutí. Důvody, kterými soud prvního stupně své rozhodnutí podepřel, totiž nenacházejí oporu v zákoně. Konkurence, resp. konflikt exekučního a insolvenčního řízení, o jehož řešení v dané věci soud prvního stupně svým rozhodnutím usiluje, je dostatečně řešen zákonem (a to jak pokud jde o nakládání s peněžními prostředky na dotčených účtech dlužníka, tak i pokud jde o pravomoci a povinnosti správce závodu dlužníka), a nařízení předmětného předběžného opatření není na místě.

Odvolací soud především nesouhlasí s mylným názorem soudu prvního stupně, že blokace peněžních prostředků dlužníka na účtech u České spořitelny, a.s. a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. na základě vydaných exekučních příkazů je nepřípustným prováděním exekuce, které odporuje ust. § 109 odst. 1, písm. c) InsZ.

Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v exekučním řádu (§ 47 odst. 1, věta druhá, z.č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále jen ex.ř.). Podle § 47 odst. 2 ex.ř. exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Zákon neváže vydání exekučního příkazu na právní moc usnesení o nařízení exekuce. Stanoví, že exekutor poté, co byla exekuce zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen (§ 47 odst. 1, věta první, ex.ř.). S vydáním exekučního příkazu jsou spojena (vedle uložení konkrétních příkazů, zákazů a výzev povinném a dotčeným osobám) významná dispoziční omezení povinného (srov. § 47 odst. 6 ex.ř.), která se předtím neuplatní. V praxi je proto pravidlem, že exekutor vydá exekuční příkaz, jakmile mu bude doručeno usnesení o nařízení exekuce, tedy ještě předtím, než toto usnesení nabude právní moci. Z ust. § 47 odst. 2 ex.ř. vyplývá, že provést exekuci, tj. plnění získané od povinného předat či vyplatit oprávněnému, je exekutor oprávněn až poté, co usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. Do té doby může podnikat kroky v rámci exekučního řízení, může od povinného přijmout plnění podle exekučního titulu, nikoliv však provést exekuci, tj. plnění předat či vyplatit oprávněnému (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008).

I když je dlužník ve fázi do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, nelze, vzhledem k účelu insolvenčního řízení, připustit výklad s odkazem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) InsZ, že po zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (srov. § 229 InsZ) má dlužník jako osoba s dispozičními oprávněními nárok na uvolnění prostředků blokovaných na účtu ve prospěch nařízené a dosud neukončené exekuce. Pokud bychom takový výklad připustili, znamenalo by to značné poškození individuálních práv oprávněného věřitele v případě, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen. V případě, že by úpadek dlužníka osvědčen byl, uvolnění blokovaných prostředků v prospěch dlužníka by na druhou stranu mohlo mít negativní dosah na míru poměrného uspokojení všech dlužníkových věřitelů, což by bylo v rozporu s principy a účelem insolvenčního práva. Účelem insolvenčního řízení není umožnit, aby dlužník po zahájení insolvenčního řízení disponoval s peněžními prostředky, které byly postiženy exekucí. Probíhá-li exekuční řízení, postižené peněžní prostředky nenáleží dlužníku, ale jeho věřiteli, který svou pohledávku uplatnil individuální cestou. Je-li zahájeno insolvenční řízení, individuální práva jsou nahrazena kolektivními právy všech dlužníkových věřitelů a v souladu s insolvenčním zákonem se i věřitel, který postupoval individuální cestou, musí podřídit pravidlům kolektivního insolvenčního řízení. Jinými slovy, pro dlužníka to znamená pouze to, že nárok na jeho peněžní prostředky (dosud postižené exekucí) nemá pouze jeden konkrétní exekuční věřitel, ale tyto peněžní prostředky se stávají nárokem všech věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení. Připustit výklad, který by po zahájení insolvenčního řízení umožnil dlužníkovi nakládat s prostředky postiženými výkonem rozhodnutí či exekucí, by znamenalo obcházet účel obou řízení na úkor práv všech věřitelů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2013, tisk č. 929/0).

K prosazení zákazu nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci dochází až účinností rozhodnutí, jímž se osvědčuje úpadek (nebo hrozící úpadek dlužníka). Od tohoto momentu je totiž zřejmé, že dlužník je v úpadku a že jeho úpadek bude řešen v insolvenčním řízení. K rozhodnutím a opatřením přijatým ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení v rozporu se zákazem formulovaným v § 109 odst. 1 písm. c) InsZ se dle § 109 odst. 6 InsZ v insolvenčním řízení nepřihlíží. Pouhé prosazení tohoto pravidla nemusí vést k odklizení problémů vyvolaných tím, že subjekty činné ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení nerespektovaly (nebo jsou připraveny nerespektovat) zákaz obsažený v insolvenčním zákoně. Insolvenčnímu soudu je proto v tomto ustanovení svěřena pravomoc zjednat nápravu tak, aby chod vykonávacího nebo exekučního řízení nebránil naplnění účelu insolvenčního řízení-pravomoc kdykoliv i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, případně zakázat uskutečnění tam připravovaných opatření, jde-li o rozhodnutí vydaná nebo o opatření přijatá nebo připravovaná v rozporu se zákazem formulovaným v § 109 odst. 1 písm. c) InsZ, bude-li takové rozhodnutí nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., Poslanecká sněmovna Parlamentu, 2013, tisk č. 929/0).

Dle názoru odvolacího soudu je navíc vyloučeno, aby insolvenční soud předběžným opatřením uložil povinnost někomu jinému než účastníku řízení v jiné podobě než v podobě součinnosti při plnění povinnosti účastníka. Jednak zákon uložení povinnosti předběžným opatřením třetí osobě bez dalšího neumožňuje a jednak z povahy věci vyplývá, že třetí osobě lze předběžným opatřením uložit pouze takovou povinnost, která se týká součinnosti při plnění povinnosti účastníka řízení (srov. § 76 odst. 2 o.s.ř., podle něhož předběžným opatřením lze uložit povinnost někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě žádat a srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.3.2015, sp. zn. 2 VSPH 2481/2014, ve kterém byl vyjádřen závěr, že platná právní úprava vylučuje, aby insolvenční soud ukládal v insolvenčním řízení předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníkovi řízení). To platí v dané věci jak ve vztahu k dotčeným bankám, tak i ve vztahu ke správci závodu, jehož pravomoci a povinnosti stanoví zákon-viz. § 338k o.s.ř. V rozporu s tím se však ani v jednom případě soudem prvního stupně nařízeného předběžného opatření o uložení povinnosti součinnosti při plnění povinnosti účastníka řízení nejedná.

Na základě uvedeného odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 211 a § 167 odst. 2 o.s.ř. a § 7 InsZ, napadené usnesení změnil a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. ledna 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková