3 VSPH 446/2011-A-13
KSLB 57 INS 2132/2011 3 VSPH 446/2011-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: BAT-CZ, společnost s ručením omezeným, sídlem v Liberci 5, Kosmonautů 359, identifikační číslo 64050581, zahájené k insolvenčnímu návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 23. března 2011, č.j. KSLB 57 INS 2132/2011-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 23. března 2011, č.j. KSLB 57 INS 2132/2011-A-8, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (insolvenční soud) uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci na uvedený účet insolvenčního soudu. Vyšel ze zjištění, že předmětem jeho podnikání je nákup a prodej nožířského zboží, že eviduje závazky ve výši cca 1,66 mil. Kč, nemá žádné zaměstnance a má majetek tvořený skladovými zásobami v hodnotě cca 247.000,--Kč, jež nejsou zpeněžitelné, resp. jsou neprodejné a nedobytnou pohledávkou ve výši 8.939,--Kč za společností Tulák, spol. s r.o. v likvidaci. Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dospěl k závěru, že prostředky ke krytí nákladů na insolvenční řízení nelze zajistit jinak než uložením zálohy, neboť dlužník nedisponuje majetkem, z jehož zpeněžení by bylo možné tyto náklady uhradit, a s ohledem na dlužníkovy majetkové poměry tuto zálohu uložil v maximální výši 50.000,--Kč, neboť v úvahu připadajícím řešení dlužníkova úpadku konkursem jen odměna insolvenčního správce, tj. bez hotových výdajů, činí nejméně 45.000,--Kč.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že výši zálohy sníží, neboť nemá žádnou peněžní hotovost na úhradu uložené zálohy, avšak disponuje skladovými zásobami, z jejichž zpeněžení bude možné náklady insolvenčního řízení uhradit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 InsZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Tyto závěry platí i pro případ, kdy se dlužník zahájivší insolvenční řízení již v procesu likvidace nachází.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh je zjevné, že případný dlužníkův úpadek nebude možné řešit jinak než konkursem, že dlužník nedisponuje žádným majetkem vyjma skladových zásob, o nichž v seznamu majetku založeného jako přílohu k insolvenčnímu návrhu podle § 104 InsZ s tím, že jeho obsah je správný a úplný, prohlásil, že se jedná o nožířské zboží skládající se převážně ze zákaznických reklamací a obtížně prodejného sortimentu; odvolací argumentaci, podle níž lze zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradit prodejem těchto skladových zásob a která je v rozporu s dlužníkovým prohlášením v seznamu majetku, odvolací soud shledává zjevně jako účelovou.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,--Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, insolvenční soud postupoval správně, pokud dlužníku napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, přičemž přiměřenou dlužníkovým poměrům odvolací soud shledal i její stanovenou výši.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 InsZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu, a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 29. dubna 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová