3 VSPH 442/2013-A-43
KSPH 38 INS 23652/2012 3 VSPH 442/2013-A-43

US NESE N Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Jaroslava Bureše v insolvenční věci dlužníka: HŘEBČÍN Křenek, spol. s r.o., IČO 26204550, se sídlem v Křenku 18, okres Praha-východ, zast. JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zahájené k návrhu: 1) Farma Slunečný Dvůr, spol. s r.o., IČO 49812840, se sídlem v Holičkách 34, okres Chrudim, 2) Filip Neuberg, IČO 49156900, místem podnikání ve Vranově 11, okres Chrudim, oba zast. JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Dražkovicích 181, okres Pardubice, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 23652/2012-A-28 ze dne 14.ledna 2013

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 23652/2012-A-28 ze dne 14.ledna 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) zamítl insolvenční návrh navrhovatelů Farma Slunečný Dvůr, spol. s r.o. (Navrhovatel 1) a Filipa Neuberga (Navrhovatel 2) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že se Navrhovatelé 1 a 2 domáhali zjištění úpadku dlužníka a navrhli jeho řešení konkursem s odůvodněním, že má více peněžních závazků déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen uspokojovat po dobu delší 3 měsíců. Navrhovatel 1 tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku 490.526,--Kč vyúčtovanou fakturami č. 142012-č. 212012 se lhůtou splatnosti 25.5.2012 představující odměnu za poskytování služeb u dostihových koní. Navrhovatel 2 obdobně tvrdil svou pohledávku za dlužníkem ve výši 584.364,--Kč vyúčtovanou fakturami č. 312012, č. 402012, č. 472012, č. 532012 a č. 602012 z téhož důvodu. Dlužník s insolvenčním návrhem, který označil za šikanózní, nesouhlasil, neboť navrhovatelé vůči němu určité pohledávky mají, avšak s uvedenými fakturami mu nedodali podklady, z nichž by vyúčtované částky plynuly. K pohledávkám Navrhovatele 1 pak uvedl, že vůči němu má pohledávku mající svůj původ v náhradě škody, jež mu vznikla ztrátou koně. Odmítl tvrzení o své neschopnosti uspokojovat pohledávky obou navrhovatelů, neboť disponuje dostatečnými finančními prostředky (zůstatek na účtu ve výši 1.999.564,27 Kč) a movitým a nemovitým majetkem s tím, že je třeba odlišovat od platební neschopnosti odmítání uspokojit pohledávky věřitelů z jiných důvodů. Insolvenční soud vyšel ze zjištění, podle něhož Navrhovatel 1 uzavřel s dlužníkem Smlouvu o tréninku dostihových koňů 1.1.2010 (Smlouva A), z níž není zcela zřejmé následné fakturování, a že výše uvedené faktury (č. 142012-212012), jimiž vyúčtoval Navrhovatel 1 své služby, dlužník Navrhovateli 1 vrátil a že podal žalobu na určení neplatnosti Smlouvy A. Zjistil dále, že Navrhovatel 2 uzavřel s dlužníkem 1.10.2009 Smlouvu o ustájení, tréninku a ošetřování dostihových koňů (Smlouva B) a že Navrhovatel vyúčtoval dlužníkovi fakturami poskytnutá plnění (faktury č. 312012, 402012, 472012, 532012 a 602012). Uvedl, že není zřejmé, jak Navrhovatel 2 dospěl k vyúčtovaným částkám a nadto zjistil, že dlužník uplatňuje vůči Navrhovateli 2 pohledávku z odpovědnosti škody spočívající v úmrtí koně v době, kdy mu byl svěřen. Cituje ustanovení § 3, § 86, § 103-§ 105, § 136, § 143-§ 244 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dále s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen.zn. 1 VSPH 639/2009 z 24.3.2010 a sen.zn. 3 VSPH 1107/2010 z 22.12.2010 dospěl k právnímu závěru, že jak v případě pohledávky Navrhovatele 1, tak Navrhovatele 2 k prokázání jejich pohledávek za dlužníkem, tj. k prokázání jejich věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu podle § 105 InsZ, by bylo třeba provést řadu důkazů, tj. výslechy účastníků a svědků k prokázání platnosti Smluv A a B, ke zjištění, co přesně mělo být předmětem vyúčtování a kdy a jak tato plnění měla být uplatňována, resp. jak byly mezi účastníky smluv upraveny platební podmínky. Poznamenal, že pro případ závěru o neplatnosti Smluv A a B by bylo třeba doplnit dokazování k případnému bezdůvodnému obohacení dlužníka na základě plnění bez právního důvodu. Konstatoval, že insolvenční soud není povolán, aby ve fázi insolvenčního řízení, v níž zkoumá věcnou legitimaci insolvenčního navrhovatele, prováděl dokazování v uvedeném rozsahu a zabýval se i nároky, jež vznáší dlužník za Navrhovatelem 2. Shrnul proto, že věcnou legitimaci Navrhovatelé 1 a 2 nedoložili, a proto jejich insolvenční návrh zamítl. Výrok o nákladech řízení insolvenční soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. při respektování okolnosti, že v řízení zcela úspěšnému dlužníkovi náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadli Navrhovatelé 1 a 2 v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a shodně navrhli, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, podle něhož insolvenční soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a své skutkové závěry posoudil nesprávně po stránce právní. Naopak uvedli, že své pohledávky za dlužníkem osvědčili.

Navrhovatel 1 uvedl, že uzavřel s dlužníkem Smlouvu A 1.1.2010, jež obsahuje zásadní okolnosti důležité pro posouzení osvědčení jeho pohledávky, neboť vymezuje předmět smluvního vztahu, resp. předmět plnění a v navazujících ustanoveních upravuje otázky výše ceny za poskytnutá plnění, fakturace a splatnosti. Uvedl, že s dlužníkem ve Smlouvě A dojednali konkrétní výčet aktuálně ošetřovaných a Navrhovatelem 1 trénovaných koní dlužníka, který bude předmětem fakturace obsahující specifikaci jednotlivých koní, resp. předmět plnění podle uvedené smlouvy. K fakturaci uvedl, že mezi smluvními stranami byl obchodní styk nastaven tak, že Navrhovatel 1 vystavil dlužníkovi zálohové faktury za poskytnutá plnění a řádnou fakturu vystavil teprve poté, co dlužník byl schopen své závazky splnit. Faktury, jež přiložil ke Smlouvě A, dokládají, že postup dlužníka byl vyhýbavý, neboť již před zahájením insolvenčního řízení oddaloval splatnost předložených faktur, což projevoval žádostmi o vystavení nových daňových dokladů. Shrnul, že Smlouva A obsahovala veškeré náležitosti, které mít měla, a že nelze přisuzovat význam k dlužníkově žalobě na určení její neplatnosti, přičemž v podrobnostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2009 publikované pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Navrhovatel 2 uvedl, že výše uvedené platí i v případě jeho pohledávky za dlužníkem na základě Smlouvy B, uvedl, že vysvětlil důvody, pro které tato smlouva neobsahuje konkrétní vymezení ceny za koně dlužníka v tréninku, na rozdíl od koně mimo trénink, neboť ta byla dojednána ústně, a upozornil na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp.zn. I. ÚS 1264/2011 z 12.7.2011, podle nichž takový postup nebudí neplatnost písemné smlouvy, a že dlužník ústně dojednanou cenu za trénink koní po dobu 3 let podle fakturace akceptoval. K otázce nároků dlužníka ve věci uhynulého koně trval na tom, že za ztrátu koně nenese žádnou odpovědnost.

Dlužník navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Uvedl, že ohledně neplatnosti Smlouvy A je vedeno řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské a agrární komoře v Praze. Akcentoval, že ze smlouvy A není patrné fakturování navrhovatele 1 a že nad rámec dokazování před insolvenčním soudem by bylo prokazování rozsahu plnění, jeho kvality a ceny. Podobné nejasnosti panují v případě Smlouvy B. Ohledně úmrtí koně uvedl, že Navrhovatel 2 nebyl schopen vyčíslit způsobenou mu škodu při nahlášení pojistné události, o níž není pochyb, pojišťovně. Zároveň zopakoval svá tvrzení uvedená ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 143 odst. 1 a 2 InsZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Insolvenční soud-ve smyslu ustálené soudní judikatury-při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 InsZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 InsZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 InsZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál.

Svůj závěr o potřebě nadměrného dokazování k doložení splatných pohledávek obou navrhovatelů, pro něž při zkoumání jejich aktivní legitimace není prostor způsobem předpokládaným ve shora uvedeném R 14/2011, řádně neodůvodnil. Místo uvedení skutkových zjištění ze Smluv A a B, omezil se jen na obecný závěr, podle něhož dlužník zpochybňuje jejich platnost, a v případě věcné legitimace Navrhovatele 2 na to, že dlužník namítá proti jeho pohledávce svou pohledávku mající původ ve škodě, jež mu vznikla úmrtím koně, kterého Navrhovateli 2 svěřil. Z toho bez dalšího dovodil, že dlužník zpochybnil pohledávky Navrhovatelů 1 a 2 do té míry, že k jejich prokázání bude zapotřebí rozsáhlého dokazování. Tyto závěry učinil bez uvedení konkrétních zjištění z předložených Smluv A a B a faktur, jež navrhovatelé k prokázání svých tvrzení soudu předložili, bez uvedení konkrétních námitek dlužníka vůči oběma smlouvám, z čehož by vyplynulo, zda tato obrana je natolik kvalifikovaná, že k doložení věcné legitimace bude třeba provést rozsáhlé dokazování, pro něž v insolvenčním řízení ve stadiu doložení věcné legitimace navrhovatele podle § 105 InsZ není, jinak řečeno neuvedl konkrétní sporné skutečnosti a důkazy, jež by bylo třeba je prokázat.

Insolvenční soud se podstatou procesní obrany dlužníka vůbec nezabýval, její obsah v napadeném usnesení fakticky nereprodukoval a nijak ji nehodnotil, resp. omezil se jen na závěr, že obrana dlužníka proti (uznané a vykonatelné) pohledávkám Navrhovatelů 1 a 2 je dostatečná, pokud namítal neplatnost Smluv A a B, popř. pohledávku vůči Navrhovateli 2.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil v odvoláním dotčeném zamítavém výroku, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o uč e ní : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 12. září 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová