3 VSPH 436/2011-A-38
MSPH 76 INS 2762/2011 3 VSPH 436/2011-A-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a.s. se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, identifikační číslo 27167909, zast. Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem K. Mašity 409, Všenory, o odvolání insolvenčního navrhovatele-věřitele SHADBROOK ENTERPRISE LIMITED se sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place, London N3 IRL, United Kingdom, reg.č. 6609696, zast. JUDr. Jiřím Burianem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-24 ze dne 25. března 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-24 ze dne 25. března 2011 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-24 ze dne 25.3.2011 zamítl insolvenční návrh věřitele SHADBROOK ENTERPRISE LIMITED (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení 9.600,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení proti dlužníku OLEO CHEMICAL, a.s. (dále jen dlužník) bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele dne 21.2.2011. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.099.820,-Kč, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení nejméně 19 měsíců. Pohledávka navrhovatele představuje nezaplacenou cenu za dílo dle objednávky dlužníka ze dne 5.6.2009 (předmětem bylo vypracování řídících algoritmů pro intenzifikaci výroby ERO-kyselá esterifikace, závod Liberec). Dílo provedla CHEMTEC engineering, s.r.o., od níž navrhovatel předmětnou pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Co do skutečností osvědčujících tvrzený úpadek dlužníka navrhovatel označil 11 dalších věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami s tím, že dlužník se nachází v úpadku ve formě insolvence i ve formě předlužení. K návrhu připojil svou přihlášku a v návrhu označené důkazy-objednávky z 25.1.2008 a z 5.6.2009, titulní strany projektové dokumentace s potvrzením dlužníka o jejich převzetí, 6 faktur a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 8.2.2011.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu pro absenci navrhovatelovy legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu. Podle dlužníka navrhovatelem uplatněná pohledávka již neexistuje, protože ještě oním postoupením zanikla jeho jednostranným započtením. Tvrzení obsažená v návrhu označil dlužník za nepravdivá, nepodložená a spekulativní, jejichž cílem je pouze poškodit ho. Tyto námitky navrhovatel odmítl, zpochybnil existenci pohledávek dlužníka, které měl použít k jednostrannému započtení vůči postupiteli CHEMTEC engineering, s.r.o. a uvedl, že tento zhotovitel plnil dílo pro dlužníka jako objednatele vždy řádně a včas.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku ve smyslu § 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona-dále jen IZ. Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat, musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. K tomu soud prvního stupně citoval další závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24.3.2010 a v usnesení sp.zn. KSUL 77 INS 8252/2010, 3 VSPH 1107/2010-A ze dne 22.12.2010. V nich odvolací soud ozřejmil důvody svého závěru, že předloží-li navrhovatel způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout jak v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, tak v případě, že rozsah dokazování, jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu.

V dané věci soud prvního stupně při předběžném posouzení navrhovatelových skutkových tvrzení a jím předložených listin shledal, že na jejich podkladě nelze mít existenci navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem za nepochybnou. Navrhovatel nedoložil, že jako postupník získal tvrzenou pohledávku za dlužníkem, k důkazu nepředložil (ani neoznačil) dohodu o postoupení pohledávky, ani tvrzenou smlouvu o dílo ze dne 5.8.2008. Objednávky dlužníka z 25.1.2008 a z 5.6.2009 neobsahují podstatné náležitosti smlouvy o dílo dle § 536 a násl. obchodního zákoníku (cena a předmět díla jsou tu uvedeny zcela obecně) a tudíž nelze dospět k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo došlo. Taktéž z faktur a prvních stran projektové dokumentace opatřené nečitelným podpisem nelze učinit jednoznačný závěr, že dodavatel splnil svůj závazek dodat sjednané dílo z tvrzené smlouvy a že je dlužník převzal. Z vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu a reakce navrhovatele soud zjistil, že navrhovatelem uplatněná pohledávka je mezi účastníky sporná. Spor mezi nimi panuje i v otázce, zda dlužníkovy pohledávky, jež užil k započtení, skutečně existovaly.

Za této situace soud-aniž nařizoval jednání-dospěl k závěru, že dlužník svou obranou zpochybnil navrhovatelovu věcnou legitimaci do té míry, že k osvědčení jeho pohledávky, o niž svoji legitimaci opírá, bude třeba provést rozsáhlé dokazování, pro které v insolvenčním řízení není prostoru. Navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a tudíž mu nesvědčí legitimace, na jejímž základě by se insolvenční soud mohl zabývat zákonnými předpoklady dlužníkova úpadku.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedoložení aktivní legitimace s tím, že jednoznačně osvědčil jak existenci závazku dlužníka (který předmětný smluvní vztah ani nepopírá), tak i poskytnutí plnění. Svoji aktivní legitimaci, včetně nabytí předmětných pohledávek za dlužníkem, doložil oznámením o postoupení pohledávek ze dne 8.2.2011, které obsahuje postupitelovo prohlášení o této skutečnosti a které je z hlediska § 525 občanského zákoníku k průkazu přechodu pohledávek zcela dostačující. Výtka soudu prvního stupně stran nepředložení postupní smlouvy je tedy neopodstatněná a nemohla vést k závěru o nedoložení navrhovatelovy pohledávky. Pokud soud měl o jejím převodu na navrhovatele nějakou pochybnost, měl ho dle § 118a o.s.ř. vyzvat k doplnění důkazů.

Dlužníkovu procesní obranu zápočtem má navrhovatel za účelovou, zjevně nepodloženou, když dlužník nijak neosvědčil existenci svých pohledávek z titulu údajných smluvních pokut a náhrady škody, jichž měl k započtení použít. Cílem této dlužníkovy obrany je podle navrhovatele pouze snaha zastřít vlastní platební neschopnost a předlužení, a takováto argumentace, již dlužník užívá obdobně i vůči dalším svým věřitelům, nemůže bránit rozhodnutí o zjevně existujícím úpadku dlužníka. Obranu zápočtem z titulu svých-dle navrhovatele vykonstruovaných-vzájemných pohledávek užil dlužník i vůči pohledávce ČKD PRAHA DIZ, a.s. ve výši 74.066.474,23 Kč s příslušenstvím, uplatněné v soudním řízení, a vůči pohledávce METROPROJEKT, a.s. ve výši 2.785.064,-Kč, která je již vykonatelná.

Za této situace považuje navrhovatel za nepřijatelné akceptovat dlužníkovo zpochybnění jeho pohledávky, aniž by byl prověřen dlužníkův úpadek (který je podle navrhovatele zjevný). Takový postup považuje navrhovatel za odepření právní ochrany oprávněným zájmům věřitelů, kterým hrozí značné škody v důsledku dlužníkova selektivního uspokojování jen některých jeho vybraných věřitelů. Dlužníkovo předlužení navrhovatel adekvátně doložil a dlužník je nijak nezpochybnil. Soud přitom před rozhodnutím ani nevyčkal předložení seznamů dle § 104 IZ, jež od dlužníka vyžádal a jež by jeho úpadek zajisté potvrdily, a nechal stranou i svoje výzvy dalším označeným věřitelům ke sdělení jejich pohledávek za dlužníkem. K tomu vysvětlil, proč považuje dlužníkova tvrzení o jeho obratu a finančním zdraví za nepodložená. Upozornil také, že dlužník neplní svoji povinnost zakládat příslušné doklady do sbírky listin. Z těchto důvodů má navrhovatel napadené usnesení za zmatečné a předčasné.

Dále navrhovatel poukázal na řadu dalších skutečností, jež po podání insolvenčního návrhu zjistil a jež podle něj prokazují dlužníkův úpadek i jeho klamavý postup vůči soudu prvního stupně. Zmínil pohledávky ve výši 40 mil. Kč uplatňované vůči dlužníku v rozhodčím řízení ze strany TENEZ, a.s. a další pohledávky této společnosti ve výši 50 mil. Kč. Dlužník je zpochybňoval obdobně jako nároky výše uvedené, a teprve po zahájení insolvenčního řízení ohledně nich uzavřel dlužník s TENEZ, a.s. dohodu o jejich uznání a o splátkách do konce roku 2011 a dosáhl rozhodčím soudem schváleného smíru v celém rozsahu 86 mil. Kč. Taktéž vůči

Brema, s.r.o. dosáhl dlužník odložení splatnosti svého závazku až po zahájení insolvenčního řízení, a (jen) z téhož důvodu není nadále v prodlení s placením závazků vůči ELMEP, s.r.o. a HELFIX CZ, s.r.o. Vykonatelné (v únoru 2011 pravomocně soudem přiznané) pohledávky METROPROJEKT, a.s. dlužník uhradil až po společném jednání věřitelů konaném dne 23.3.2011, na němž jmenovaný věřitel projevil svůj úmysl pohledávky exekučně vymáhat. Ještě ke dni 1.3.2011 však dlužník nebyl této úhrady schopen. Dlužník prokazatelně nebyl a není schopen hradit včas své závazky související s výstavbou závodu ERO Liberec, a.s. (první etapu realizovala ČKD PRAHA DIZ, a.s., poté TENEZ, a.s. a další dodavatelé). Dlužník v úhradách zvýhodňuje některé své věřitele, kteří s vědomím jeho úpadkové situace raději souhlasí s odkladem splátek a příslibem úhrady celého závazku, jehož se jiným nedostane.

Dlužník ve vyjádření k odvolání označil za zcela správné, konformní s ustálenou judikaturou, závěry soudu prvního stupně o tom, že insolvenční návrh věřitele, který nepochybným způsobem nedoložil svoji splatnou pohledávku za dlužníkem, musí být bez dalšího zamítnut, aniž by se soud zabýval tvrzeným úpadkem dlužníka. Insolvenční soud se může zabývat zkoumáním úpadku dlužníka, jen pokud navrhující věřitel prokáže svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, přičemž v této otázce-na rozdíl od zjišťování dlužníkova úpadku (§ 86 IZ)-spočívá břemeno důkazní a břemeno tvrzení výhradně na navrhovateli. V dané věci však navrhovatel ani v odvolání nijak konkrétně nevyvrací závěr soudu prvního stupně, na němž napadené usnesení postavil-totiž že navrhovatel svoji aktivní legitimaci nedoložil. Na podporu tvrzení o existenci své údajné pohledávky za dlužníkem, či vyvrácení jeho obrany, žádná nová tvrzení či důkazy nenabídl. Dlužník přitom od počátku řízení namítal, že bezmála rok před postupním úkonem všechny pohledávky, které měly být jeho předmětem, započetl vůči svým vzájemným pohledávkám vůči původnímu věřiteli CHEMTEC engineering, s.r.o., které v podání ze dne 22.2.2011 specifikoval výpočtem jejich výše a popisem ostatních skutkových okolností věci. I z podání navrhovatele (jeho právního zástupce) je zřejmé, že o sporném zápočtu věděl, a tedy si nutně byl vědom i toho, že je sporné též tvrzené nabytí předmětných pohledávek následným postoupením. Přesto navrhovatel takto spornou pohledávku-podle dlužníka již neexistující- řešil namísto nalézacího řízení podáním insolvenčního návrhu.

Nepřípadná je podle dlužníka i navrhovatelova výtka, že ho soud měl v případě pochybností o dostatečnosti jeho tvrzení či důkazů vyzvat k doplnění dle § 118a o.s.ř. Nejenže se tato poučovací povinnost realizuje při jednání, k němuž v dané věci nedošlo, ale především insolvenční soud není povinen dávat navrhovateli jakékoli výzvy ke splnění jeho procesních povinností za situace, když po zvážení všech okolností věci dojde k závěru, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami, a že bude k tomu zapotřebí dalších důkazů, jimiž by soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Takové zjištění je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu.

Z těchto důvodů pokládá dlužník za bezpředmětnou obšírnou navrhovatelovu argumentaci o údajných jeho splatných závazcích vůči dalším osobám. Jde navíc podle dlužníka o tvrzení čistě spekulativní, která ve svých vyjádřeních k věci odmítl a jejichž nepravdivost ostatně potvrzují i podaná vyjádření společností METROPROJEKT Praha, a.s., TENEZ, a.s., ELMEP, s.r.o., BREMA, s.r.o., a HELFIC CZ, s.r.o., které sdělily, že žádné peněžité pohledávky splatné déle než 30 dnů vůči dlužníku nemají. Insolvenční návrh opřený o navrhovatelovu neexistující pohledávku a o nepodložená tvrzení o dlužníkově platební neschopnosti či předlužení je zjevně šikanózní, poškozující dlužníkovo dobré jméno a konkurenceschopnost na trhu. Orgány činné v trestním řízení již prošetřují, zda tímto jednáním nebyl spáchán trestný čin, a dlužník v té věci spolupracuje při vyčíslení způsobené škody.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2).

Soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). V tom směru soud poukázal na závěry vyslovené v řadě usnesení Vrchního soudu v Praze, kupř. v jeho usnesení ze dne 24.3.2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50, od nichž odvolací soud nemá důvod nijak se odchýlit ani v projednávané věci. V tomto a dalších rozhodnutích odvolací soud zdůraznil, že teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ). Potud lze s navrhovatelem souhlasit. V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku (a o níž se v dané věci jedná), však spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu ustanovení § 103 odst. 2 a 3 IZ zvlášť ukládá uvést v návrhu skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy (včetně přihlášky pohledávky) k návrhu připojit. Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou.

Závěru, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, odpovídají-jak Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil-i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 IZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když-jak zdůraznil Nejvyšší soud-insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele-věřitele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede v řízení před soudem prvního stupně k zamítnutí tohoto návrhu dle § 143 odst. 2, věta první, IZ. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen stanovisko ) již při charakteristice konkursního řízení. Lze ho převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou-ve vztahu ke konkursnímu řízení-v usnesení sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006 (uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm ovšem Nejvyšší soud také dovodil, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat rovněž v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení. Důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové dokazování při jednání odporuje účelu konkursního řízení (viz bod VIII. stanoviska, jehož závěry se podle R 14/2011 v jím citované podobě prosadí-jako důvod k zamítnutí věřitelova návrhu-i v řízení insolvenčním).

Co do aktivní legitimace navrhujícího věřitele jsou podle přesvědčení odvolacího soudu uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jež vytyčily omezení procesního prostoru určeného ke zkoumání této otázky v konkursním řízení, použitelné i v poměrech insolvenčního řízení. Aplikovány by v něm měly být důsledně restriktivně tím spíše, že řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob, jež se v konkursním řízení pojila až s prohlášením konkursu, je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (viz zejm. § 109 a § 111 IZ). Ze zřetele tu nelze pouštět ani výše zmíněné omezení odvolacího přezkumu ve vztahu k doložení navrhovatelovy věcné legitimace.

V souladu s tím formuloval odvolací soud závěr (vyjádřený např. ve zmíněném usnesení sen. zn. 1 VSPH 639/2009 ze dne 24.3.2010), podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne.

Svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze v uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání (a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c) IZ), pokládá odvolací soud z uvedených důvodů i nadále za správný, a to i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011. V něm dovolací soud zdůraznil, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání, a že nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání.

V insolvenčním řízení-jak připomenul dovolací soud-není úkolem (povinností) insolvenčního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele-věřitele v právu skutečně existuje. Obecná potřeba jednání je dána v případě, že se při něm mají dokazovat (či v poměrech první fáze insolvenčního řízení osvědčovat) rozhodné sporné skutečnosti. Jestliže je navrhovatelova splatná pohledávka za dlužníkem v insolvenčním řízení sporná, a současně je zřejmé, že na podkladě navrhovatelem nabídnutých skutkových tvrzení a důkazů tato jeho pohledávka osvědčena být nemůže, anebo že k jejímu osvědčení-vzhledem k povaze tohoto nároku či relevantní obraně dlužníka-je zapotřebí dokazování vybočujícího z procesního rámce, jenž je zkoumání této otázky v insolvenčním řízení určen, jde vždy o situaci, kdy dokazování o sporné pohledávce navrhovatele v insolvenčním řízení vůbec neproběhne.

Právě taková situace zásadním způsobem nastoluje otázku, zda insolvenční soud, jenž došel k závěru, že navrhovatel zjevně nedisponuje důkazy způsobilými k osvědčení jeho sporné pohledávky za dlužníkem, anebo že k tomu potřebné dokazování náleží řízení nalézacímu, má přesto nařídit jednání.

Občanský soudní řád, jenž se užije přiměřeně i pro insolvenční řízení (§ 7 IZ), přikazuje soudu, aby jednání podle § 115 o.s.ř. nařídil ve sporném řízení teprve tehdy, jestliže výsledky přípravy jednání, lhostejno který z prostředků přípravy soud užije, umožňují jednoznačně nastolit jednak okruh právně významných tvrzení, jež mezi účastníky zůstala sporná, jednak seznam důkazů, které budou prováděny k prokázání jednotlivých sporných tvrzení. Jedinou výjimkou z této zásady představují jednoduché věci, kde by se příprava jednání, záležející byť ve výzvě žalovaného k vyjádření ve věci, jevila neúčelným úkonem (srov. § 114a odst. 2 písm. a) věta poslední o.s.ř.). Jen v těchto jednoduchých věcech lze jednání nařídit, aniž by tu byla jistota o okruhu sporných skutečností a o důkazech, jež budou při jednání prováděny.

Posouzení, zda insolvenčnímu navrhovateli svědčí aktivní legitimace se zřetelem k námitkám dlužníka, je posouzení sporných skutečností. Přistoupit k nařízení jednání je insolvenční soud v takové situaci oprávněn jedině za dvou předpokladů; jednak musí být přesně určen okruh skutečností vztahujících se k posouzení navrhovatelovy aktivní legitimace, jež zůstaly po přípravě jednání mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem sporné, jednak musí být splněn předpoklad, že dokazování o nich je v insolvenčním řízení možné. Předpoklad posléze vyslovený splněn není, jestliže insolvenční soud na základě výsledku přípravy jednání může uzavřít, že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení. Totéž platí i v případě, že navrhovatel vůbec nenabídl důkazy, na jejichž podkladě by sporné skutečnosti rozhodné pro zjištění jeho pohledávky za dlužníkem mohly být zjištěny.

Institut jednání podle § 115 o.s.ř. nesmí být devalvován; jestliže insolvenční soud může přijmout spolehlivý závěr, že věcně opodstatněné dokazování k prokázání navrhovatelovy aktivní legitimace (jeho splatné pohledávky za dlužníkem) náleží nalézacímu řízení, nebo že zjevně absentuje důkazní materiál potřebný k takovému průkazu, pak by nařízení jednání bylo jen soudním rokem, při kterém by soud dal účastníkům najevo, že dokazování provádět nebude. Právě takový postup soudu by byl devalvací institutu jednání, jenž slouží ve sporném řízení pouze k provádění důkazů.

V posuzované věci soud prvního stupně zamítl navrhovatelův insolvenční návrh pro nedoložení jeho splatné pohledávky za dlužníkem právě se závěrem, že k jejímu osvědčení by vzhledem k předestřené obraně dlužníka bylo zapotřebí provést rozsáhlé dokazování, pro které není v insolvenčním řízení prostoru.

Ze spisu plyne, že svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu ze dne 21.2.2011 opíral navrhovatel o pohledávku v celkové výši 1.099.820,-Kč, již měl vůči dlužníku nabýt postoupením od původního věřitele CHEMTEC engineering, s.r.o. a jež má představovat neuhrazenou cenu za dílo (projektovou dokumentaci pro projekt ERO a řídící algoritmy pro intenzifikaci výroby ERO), které uvedený věřitel co zhotovitel pro dlužníka-dle smluv o dílo uzavřených akceptem dlužníkových objednávek z 25.1.2008 a 5.6.2009-zhotovil, jemu předal a fakturami splatnými od 12/2008 do 7/2009 vyúčtoval. Postoupení pohledávek oznámil postupitel dlužníku (jak ten potvrdil) dopisem ze dne 8.2.2011.

Soud prvního stupně předně shledal, že listiny nabídnuté navrhovatelem nejsou dostatečné k tomu, aby nabytí tvrzené pohledávky postoupením, resp. vůbec její vznik (uzavření smlouvy o dílo s dlužníkem a její splnění) mohly osvědčit. Takové úvahy však neměly místa za situace, kdy dlužník sice v řízení navrhovatelovu pohledávku od počátku jako neexistující odmítal, nikoli však proto, že by zpochybňoval příslušný kontrakt s CHEMTEC engineering, s.r.o. a vznik její pohledávky z něj pocházející (či doručení oznámení tohoto věřitele o postoupení pohledávky navrhovateli). Svoji procesní obranu proti navrhovatelově pohledávce soustředil dlužník toliko v námitce, že ještě před oním postoupením zanikla v důsledku jednostranného zápočtu, který dlužník CHEMTEC engineering, s.r.o. dne 17.5.2010 doručil, a o kterém navrhovatele po oznámení postoupení pohledávky neprodleně informoval s tím, že neexistující pohledávku nabýt nemohl. Dlužník sice ve vyjádření ze dne 22.2.2011 zmínil, že ve svém započtecím úkonu uplatněné pohledávky CHEMTEC engineering, s.r.o. rozporoval , ani v tomto zápočtu a ani v průběhu řízení však takový argument nijak neobjasnil a nadále na něm svoje stanovisko nestavěl. Námitku zápočtu navrhovatel odmítal s tím, že dlužník svoje tvrzené vzájemné pohledávky, jež vůči CHEMTEC engineering, s.r.o. v započtecím úkonu uplatnil, nijak nedoložil, že tyto jsou účelově vykonstruované a že jeho právní předchůdce (postupitel) vždy svoje smluvní povinnosti vůči dlužníku řádně a včas plnil.

Je tedy zřejmé, že mezi stranami nebylo sporné to, zda pohledávka uplatňovaná navrhovatelem vznikla, ale to, zda-jak tvrdí dlužník-posléze (ještě než původní věřitel učinil úkon k jejímu postoupení) zápočtem zanikla. Jen na této dlužníkově obraně tedy mohl soud prvního stupně stavět svůj závěr, že k osvědčení navrhovatelovy pohledávky je zapotřebí dokazování přesahujícího meze insolvenčního řízení, a že jsou proto dány podmínky k tomu, aby zamítl insolvenční návrh věřitele i bez nařízení jednání. Obstát však takový závěr může jen za předpokladu, že je řádně odůvodněn (a tedy způsobilý přezkoumání). Nejvyšší soud ve shora citovaném R 14/2011 zdůraznil, že v rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně zjevně nedostál. Nejenže neuvedl, jaké-pro osvědčení navrhovatelovy pohledávky rozhodné-sporné skutečnosti by v důsledku dlužníkovy námitky zápočtu musely být zkoumány a jaké konkrétní důkazy (svojí povahou nebo rozsahem v insolvenčním řízení nepřijatelné) by musely být v tom směru provedeny, ale dokonce vůbec nezmínil, zda dlužník svůj kompenzační úkon k důkazu předložil a jaký je jeho obsah. Soud se tudíž nezabýval ani primární otázkou, zda z formálního a věcného hlediska šlo o úkon, který byl způsobilý kompenzační účinky vyvolat (či v jakém rozsahu), a zda tedy předmětná dlužníkova obrana je vskutku relevantní, tedy taková, že na jejím podkladě-za předpokladu dlužníkova důkazního úspěchu ve všech skutečnostech pro věc rozhodných-lze závěr o tvrzeném zániku dotčené pohledávky reálně zvažovat.

Pro tyto závady, jež činí napadené usnesení nepřezkoumatelným, není možné ani ověřit, zda vskutku byly dány podmínky k rozhodnutí o věci bez jednání, či zda tomu tak nebylo, a zda je potom i řízení předcházející vydání tohoto rozhodnutí zatíženo vadou (zmatečnostní vadou dle § 219a odst. 1 písm. a/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 14. června 2011

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová