3 VSPH 433/2014-A-20
KSPL 52 INS 2651/2014 3 VSPH 433/2014-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Milana Bořka a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Lesov 128, Karlovy Vary, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 2651/2014-A-6 ze dne 10. února 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 2651/2014-A-6 ze dne

10. února 2014, s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni usnesení č.j. KSPL 52 INS 2651/2014-A-6 uložil dlužníkovi Jiřímu Šlechtovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč. Uvedl, že mu byl dne 3.2.2014 doručen insolvenční návrh dlužníka, ve kterém se domáhal, aby soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Soud s odkazem na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), uvedl, že může uložit navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady řízení až do výše 50.000,-Kč. Vysvětlil dále, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Bude-li zjištěn úpadek dlužníka, pak v úvahu připadajícím způsobem jeho řešení bude konkurs, příp. oddlužení a náklady těchto insolvenčních řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce dosahující dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč.

Soud konstatoval, že se insolvenčním návrhem dlužník domáhá zjištění svého úpadku a jako způsob jeho řešení navrhl konkurs. V návrhu uvedl, že má závazky vůči 5 věřitelům v celkové výši 6.416.434,-Kč, a že nemá žádný majetek ani pohledávky. Dlužník dále uvádí, že má závazky, které jsou po dobu delší než 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti a tyto není schopen plnit po dobu delší než 3 měsíce. S přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k rozsahu majetku a výši závazků, je třeba po dlužníku požadovat zaplacení zálohy ve výši 45.000,-Kč, která se mu jeví jako přiměřená.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž uvedl toliko, že požadovanou částku nemá v současné chvíli k dispozici.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 3.2.2014 domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Podle insolvenčního návrhu a jeho příloh je dlužník bez zaměstnanců, má vůči 5 věřitelům vykonatelné závazky v celkové hodnotě 6.416.434,-Kč, které jsou splatné déle než 3 měsíce. Nemá žádný finanční majetek ani pohledávky za třetími osobami, ani movité a nemovité věci. V roce 2013 dosáhl, jak uvedl v návrhu, ročního příjmu ve výši 126.756,-Kč (tj. 10.563,-Kč měsíčně při předpokladu, že se jedná o čistý příjem).

V daném případě tak nebude možné řešit úpadek dlužníka jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ), kterého se dlužník ostatně domáhá, neboť reorganizace bude zřejmě u dlužníka vyloučena (§ 316 odst. 4 IZ). Náklady insolvenčního řízení přitom představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, která dle § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky, ve znění účinném od 1.1.2014, bude činit nejméně 45.000,-Kč.

Na základě dlužníkem poskytnutých údajů přitom nelze předpokládat, že by (vzhledem k absenci jeho jakéhokoliv majetku) mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení. Jeho tvrzené příjmy by umožnily měsíční splátku cca 1.890,-Kč měsíčně, takže nelze předpokládat, že by je bylo možné v průběhu konkursu ve prospěch majetkové podstaty postihnout jako zdroj využitelný po zjištění úpadku pro placení nákladů insolvenčního řízení. Nelze pouštět ze zřetele, že již sám proces přezkoumávání přihlášených pohledávek, jakož i další činnosti insolvenčního správce spojené se zjišťováním či případným zpeněžováním majetku náležejícího do majetkové podstaty, si vyžádají náklady, které musejí být průběžně placeny a jejichž úhradu při absenci k tomu dostatečných finančních prostředků dlužníka je nutno zajistit zálohou. Je také z povahy jejího účelu vyloučené, aby byla zaplacena postupnými splátkami.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. září 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová