3 VSPH 428/2016-A-26
KSPH 60 INS 21809/2015 3 VSPH 428/2016-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka Aloise anonymizovano , anonymizovano , bytem Halaškovo náměstí 2, Budišov nad Budišovkou, IČO: 73342769, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 21809/2015-A-19 ze dne 12. ledna 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 21809/2015-A-19 ze dne 12. ledna 2016 se zr u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 21809/2015-A-19 ze dne 12. 1. 2016 (dále jen usnesení ) uložil dlužníku Aloisu Holubovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 10 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že mu byl dne 27. 8. 2015 doručen insolvenční návrh dlužníka, kterým se domáhá zjištění svého úpadku. Usnesením ze dne 24. 9. 2015 (dok. č. A-13) dlužníka vyzval k doložení souhlasů věřitelů, vůči nimž má nezajištěné závazky pocházející z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením. Dlužník proti této výzvě podal námitky, jimž soud prvního stupně nevyhověl a usnesení ze dne 24. 9. 2015 potvrdil. Protože dlužník souhlasy věřitelů nedodal a jeho insolvenční návrh byl pro účely rozhodnutí o úpadku dostatečný, přistoupil soud prvního stupně k posouzení možnosti uložení zálohy dle § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon- InsZ ).

Konstatoval, že z návrhu dlužníka vyplývá, že celková výše jeho nezajištěných závazků činí 672.100,76 Kč, z toho závazky ve výši 544.972,09 Kč byly dlužníkem označeny jako závazky z podnikání. Jeho měsíční příjmy představuje starobní důchod ve výši 7.523,-Kč, odměna z dohody o provedení práce ve výši 1.800,-Kč a plnění z darovací smlouvy ve výši 2.500,-Kč. Dlužník vlastní jen věci osobní potřeby a běžné isir.justi ce.cz vybavení domácnosti v hodnotě cca 12.000,-Kč, nevlastní žádné nemovité věci ani jiné finanční prostředky.

Soud prvního stupně, cituje § 389 InsZ, dospěl k závěru, že z dlužníkova insolvenčního návrhu nevyplývala dostatečně jeho aktivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení, přičemž tuto aktivní legitimaci dlužník soudu nedoložil ani na jeho výzvu. Soud má za to, že souhlasy takovýchto věřitelů musí být dle § 389 odst. 2 písm. a) InsZ doloženy, jejich nepředložení sice nepředstavuje vadu návrhu podle § 392 a § 392 InsZ, nicméně návrh na povolení oddlužení musí být dle § 390 odst. 3 InsZ odmítnut. Na takovém závěru nic nemění ani § 403 odst. 3 InsZ, který je aplikovatelný v rámci rozhodnutí o schválení oddlužení, nikoliv v rámci rozhodnutí o povolení oddlužení. Z tohoto ustanovení proto nelze vyvozovat žádné důsledky pro fázi zkoumání a posouzení návrhu na povolení oddlužení dle § 397 InsZ.

V projednávané věci má soud prvního stupně za zřejmé, že všichni věřitelé dlužníka souhlasy s řešením jeho úpadku oddlužením nevyslovili. Takovou skutečnost dlužník ani nikterak nevyvrací. Za zcela bezpředmětný pak považuje soud prvního stupně rozsah očekávané míry uspokojení dlužníkových nezajištěných věřitelů, kdy ani 100 % míra jejich uspokojení by nezakládala dlužníkovi oprávnění podat návrh na povolení oddlužení, přičemž souhlas věřitele za situace, že jeho pohledávka bude uspokojena v míře 100 %, nelze presumovat.

Soud prvního stupně, odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 1083/2015-A-14 ze dne 15. 12. 2015, cituje § 108 odst. 1 InsZ a vysvětluje účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, dospěl k závěru, že minimální odměna insolvenčního správce činí dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč. Protože dlužníkovy závazky v nezanedbatelné výši pocházejí z podnikání a dlužník neuvedl žádný likvidní majetek, z něhož by bylo možné očekávat úhradu nákladů insolvenčního řízení, uložil mu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádá, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se záloha na náklady insolvenční řízení neukládá, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dlužník je povinen k návrhu na povolení oddlužení doložit rovněž souhlasy věřitelů těch závazků, jež pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, neboť tato povinnost nevyplývá z § 391 a § 392 InsZ, ani § 23 a § 24 vyhlášky o jednacím řádu pro insolvenční řízení, ani z formuláře návrhu na povolení oddlužení zveřejněného Ministerstvem spravedlnosti, ani z pokynů pro vyplnění návrhu na povolení oddlužení či z předvyplněného vzoru návrhu na povolení oddlužení a postup soudu prvního stupně považuje za rozporný s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Vychází z toho, že z důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona vyplývá možnost fyzických osob, jež mají závazky z podnikání, řešit svůj úpadek oddlužením za předpokladu, že s tím budou souhlasit věřitelé těchto závazků, přičemž z žádného ustanovení insolvenčního zákona nevyplývá povinnost doložit tyto souhlasy spolu s návrhem na povolení oddlužení. Z § 403 InsZ naopak vyplývá, že tito věřitelé musí výslovně projevit vůli, že s řešením dlužníkova úpadku oddlužením nesouhlasí. Je přesvědčen, že úmyslem zákonodárce bylo neumožnit řešení úpadku oddlužením jen v případě, kdy takový věřitel s tímto řešením výslovně nesouhlasí. Pokud by písemný souhlas věřitele byl za této situace vyžadován, takový požadavek by se nezbytně promítl do § 392 odst. 1 InsZ, jež vymezuje přílohy návrhu na povolení oddlužení. Za absurdní považuje situaci, kdy věřitel s podnikatelskou pohledávkou vůči dlužníkovi v marginální výši 0,1 % může zamezit oddlužení dlužníka prostým zdržením se udělení souhlasu dlužníkovi. Takový postup považuje za rozporný se zásadami, na nichž je insolvenční zákon postaven.

Postup soudu prvního stupně považuje za protiústavní, nerespektující usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3860/14 ze dne 18. 12. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2454/14 ze dne 23. 9. 2014 a odkazuje při tom na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 1231/2015 ze dne 3. 2. 2016 a č.j. 2 VSPH 1964/2014-A-15 ze dne 6. 5. 2015, jež otázku subjektivní přípustnosti oddlužení, tj. otázku oprávněnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení, staví až na schůzi věřitelů, na níž tito věřitelé, majíc ze spisu již podstatné informace o konkrétní situaci dlužníka, mohou rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem či oddlužením (bude-li pro ně výhodnější).

Dále odvolatel odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci ve skutkově totožných věcech a poukazuje na odborné články k otázce oddlužení po revizní novele insolvenčního zákona a v případě fyzických osob podnikajících. Má za to, že je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení a splňuje všechny podmínky pro to, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením. Soud prvního stupně by měl dle názoru odvolatele postupovat v souladu se zásadami insolvenčního zákona a sporné otázky přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Závěrem poukazuje na znění § 108 odst. 1 InsZ, podle něhož nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže lze očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 InsZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta InsZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty InsZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužníka oddlužením, neboť tomu brání jeho dluhy z podnikání, a proto soud návrh na povolení oddlužení odmítne (dle § 390 odst. 3 InsZ) a jeho úpadek tak podle § 396 InsZ bude řešen konkursem.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 InsZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou InsZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ InsZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) InsZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 InsZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ InsZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé InsZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 InsZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 InsZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 InsZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé InsZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 InsZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 InsZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníka oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 InsZ jeho dluhy z podnikání (z jeho seznamu závazků doplněném na výzvu soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2015, dok. č. A-7 vyplývá, že dlužník má závazky z podnikání vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Opava). Nejenže soud ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) InsZ, ale především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ust. § 389 InsZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníka (z něj vzešly). Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty InsZ je možno po dlužníkovi zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení dlužníkova úpadku, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 InsZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o dlužníkovu úpadku-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 7. září 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková