3 VSPH 427/2011-A-42
KSPL 20 INS 9152/2010 3 VSPH 427/2011-A-42

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: IDS distributor, spol. s r.o. se sídlem v Toužimi, nám. Jiřího z Poděbrad 106, IČ: 26408864, zast. JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, zahájeném na návrh České spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 9152/2010-A-24, ze dne 6. prosince 2010,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 9152/2010-A-24, ze dne 6. prosince 2010, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 9152/2010-A-24, ze dne 6. prosince 2010, v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka IDS distributor, spol. s r.o. (dále jen dlužník), v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem Ing. Petra Bendla, v bodě III. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech IV. až VIII. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě do 20.1.2011, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách a též vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání na den 8.2.2011 a svolal schůzi věřitelů tak, že se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání.

Soud prvního stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno 12.8.2010 na základě insolvenčního návrhu České spořitelny, a.s. (dále jen navrhovatel), jímž se domáhala zjištění úpadku dlužníka. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem tři pohledávky mající původ ve smlouvách o úvěru č. 112644409 a č. 0112974459 uzavřené dne 1.2.2007 a 2.4.2008 (dále jen ÚS) a o kontokorentním úvěru č. 0113743409 z 25.2.2008 (dále též jen KÚ, pro všechny úvěrové smlouvy též jen Smlouvy). Uvedl, že navrhovatel doložil své pohledávky za dlužníkem Smlouvami, zástavními smlouvami a výpisem z katastru nemovitostí o vlastnictví nemovitostí dlužníkem zapsaných na listu vlastnictví č. 1261 pro kat. území a obec Toužim, a též výpisy z účtů dlužníka za období od 29.5. do 13.6.2008. Konstatoval, že na jeho výzvu sdělila Okresní správa sociálního zabezpečení Karlovy Vary (dále jen OSSZ), že má za dlužníkem splatné a vykonatelné pohledávky věřitelů ve výši 2.835.021,--Kč za období od 15.1.2008 do 30.7.2009, obdobně tak učinil Finanční úřad v Karlových Varech, jenž vykazuje vůči dlužníku splatné a vykonatelné daňové nedoplatky ve výši 1.519.247,--Kč. Dále uvedl, že dlužník potvrdil existenci Smluv a z nich vyplývající pohledávku v celkové výši 12.590.345,78 Kč, avšak namítl, že pohledávka navrhovatele zanikla započtením k datu 28.7.2010 proti jeho pohledávkám uplatněným z titulu náhrady škody způsobené navrhovatelem zásadním porušením povinnosti spojené s insolvenčním řízením, jak ve svých závěrech vyslovil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí z 19.11.2009, jímž zamítl insolvenční návrh jiných věřitelů v řízení sp. zn. KSPL 29 INS 2123/2008 (dále též první insolvenční řízení). Uvedené porušení povinností ze strany navrhovatele podle dlužníka spočívalo v jednání, kdy po zahájení prvního insolvenčního řízení 29.5.2008 navrhovatel zablokoval jeho běžný i úvěrový účet určený k provozní činnosti, a v důsledku toho se ocitl v prodlení s plněním svých závazků, jež pro něj znamenalo ztrátu obchodních partnerů, kteří vypověděli s ním uzavřené smlouvy, ztrátu zakázek a rovněž došlo k odchodu jeho zaměstnanců. Dlužník zdůraznil, že celková výše škody způsobená navrhovatelem přesahuje částku 43,9 mil. Kč, z čehož 60 % jde na vrub navrhovatele, 40 % na vrub firmy Pěkný-Unimex, s.r.o. (dále jen PÚ), jež byla navrhovatelem prvního insolvenčního řízení. Po započtení takové pohledávky se dlužník stal fakticky věřitelem navrhovatele, zbývající část této pohledávky pak vymáhá v řízení před Městským soudem v Praze proti firmě PÚ.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval tvrzením navrhovatele, že má za dlužníkem pohledávky uvedené v insolvenčním návrhu, resp. zda nezanikly dlužníkem tvrzeným zápočtem. Vzal za prokázané, že podle čl. V. odst. 3 písm. e) KÚ měl navrhovatel právo zastavit další čerpání kontokorentu dlužníkem v případě podstatného porušení smlouvy, jímž je mimo jiné zahájení konkursního, vyrovnávacího nebo likvidačního řízení nebo byl-li by majetek klienta postižen výkonem soudního nebo jiného úředního rozhodnutí, a že na dlužníkových nemovitostech-výrobní budova s pozemkem zapsaných na shora uvedeném listu vlastnictví je od 21.3.2008 zapsáno zástavní právo soudcovské pro pohledávku OSSZ ve výši 938.493,--Kč. Konstatoval, že není sporná skutečnost blokace dlužníkových účtů navrhovatelem v období od 30.5.2008 do 13.6.2008, tj. v prvním insolvenčním řízení, kdy k datu 13.6.2008 byl návrh firmy PÚ zamítnut. Dále soud zjistil, že žalobce k datu 29.5.2008 vyčerpal z navrhovatelem poskytnutého kontokorentu 700 tis. Kč celkem částku 495 tis. Kč a že po dobu blokace byly dlužníku navrhovatelem pozastaveny platby v celkové výši 343.700,--Kč, když zablokování ostatních účtů dlužníka u navrhovatele nemělo žádné negativní následky-na revolvingovém účtu zbývalo vyčerpat necelé 3 tis. Kč z úvěru 5,5 mil. Kč a hypoteční účet již nebyl v té době aktivní (bylo možno jej čerpat jen do 30.6.2007).

Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není vázán názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným ve shora uvedeném usnesení, že se navrhovatel dopustil zásadního porušení povinností spojených s (prvním) insolvenčním řízením při pozastavení dlužníkových plateb, neboť navrhovatel zákon neporušil, ale pouze uplatnil právo vyplývající z KÚ za dlužníkem za porušení smluvních povinností, jak uvedeno shora, neboť nemovitosti dlužníka byly postiženy výkonem rozhodnutí soudcovským zástavním právem pro pohledávku OSSZ. Uzavřel, že postup navrhovatele při blokaci dlužníkových účtů nelze označit za protiprávní , neboť k tomu byl podle ujednání v KÚ oprávněn, a proto dlužníkův tvrzený nárok na náhradu škody nevznikl, resp. dlužník nemá a nikdy neměl pohledávku k započtení proti pohledávkám banky. Soud pokračoval, že pohledávky navrhovatele přesahující 12 mil. Kč tedy nezanikly a dlužník není schopen je uspokojit po dobu delší tří měsíců, stejně jako pohledávky FÚ a OSSZ. Nachází se v úpadku z titulu platební neschopnosti. Doplnil, že pro řízení nemá pak význam probíhající spor o náhradu škody vůči firmě PÚ, a proto navrhovatelovu návrhu vyhověl a podle § 136 IZ rozhodl o úpadku dlužníka.

V zákonem stanovené lhůtě napadl shora uvedené usnesení dlužník odvoláním, v němž navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že insolvenční návrh zamítne. Zdůraznil, že soud prvního stupně nepřípustným způsobem reviduje právní závěry vyslovené ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v souvislosti se zamítnutím prvního insolvenčního řízení s tím, že se soud při rozhodování omezil pouze na konstatování nesporných skutečností a zabýval se blokací jeho účtů u navrhovatele v prvním insolvenčním řízení, avšak s opačným zhodnocením jeho účinků, než učinil Vrchní soud v Praze. Závěrem zopakoval v průběhu řízení vznesené námitky o ukončení obchodních vztahů, ztrátě obchodních partnerů a odchodu zaměstnanců, a poukázal na nesprávné hodnocení smluvního ujednání v KÚ, neboť navrhovatel mohl podle něj zastavit platby pouze v případě zahájení konkursního, vyrovnávacího nebo likvidačního řízení, event. výkonu rozhodnutí, nikoliv však podle insolvenčního zákona. Doplnil ještě, že část navrhovatelovy pohledávky ve výši 2.748.629,40 Kč byla k datu 20.8.2010 uhrazena Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s. z titulu ručení za jeho závazky a tato banka uvedené plnění po něm požaduje, což navrhovatel vůbec v návrhu ani nezmínil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

Podle § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu v insolvenčním zákoně je vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání vždy nařídí jednání a provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř., ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (zejména navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že i v insolvenčním řízení je třeba aplikovat úpravu obsaženou v § 129 odst. 1 o.s.ř., dle níž se důkaz listinou provádí (pouze) tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jestliže není důkaz listinou proveden nebo je proveden jiným než zákonem předvídaným způsobem, nelze než konstatovat, že dokazování nebylo provedeno řádně. Zjištění, která by soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci z takto vadně provedených důkazů učinil, nelze vzít za podklad pro své rozhodnutí.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník s insolvenčním návrhem věřitele doručeným mu dne 23. srpna 2010 nesouhlasil, když ve vyjádření k němu především odmítal existenci pohledávek navrhovatele s námitkou, že zanikly jejich dřívějším započtením proti dlužníkově pohledávce škody, kterou mu navrhovatel svým dřívějším shora popsaným jednáním způsobil. Dlužník ani navrhující věřitel přitom nevyslovili souhlas s tím, aby bylo o insolvenčním návrhu rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez jednání, ani se účasti na tomto jednání nevzdali.

V dané věci tedy žádná z výjimek, za nichž dle § 133 IZ lze rozhodnout o insolvenčním návrhu věřitele bez jednání a bez provedeného dokazování, naplněna nebyla. Soud proto správně k projednání věci na den 30.9.2010 nařídil jednání. Při něm však prakticky žádné dokazování neprovedl, když se-jak plyne z protokolu o jednání-omezil pouze na přečtení písemných podání navrhovatele a dlužníka a zaprotokolování jejich verbálních projevů při jednání a jako důkaz provedl toliko smlouvu o kontokorentním úvěru; žádné dokazování soud neprovedl ani při následném jednání konaném 2.11.2010.

Lze tedy uzavřít, že vyjma smlouvy o kontokorentním úvěru soud při jednání žádný z účastníky nabídnutých listinných důkazů či jiných důkazů, jejichž provedení by se ve smyslu § 86 IZ jevilo k osvědčení dlužníkova úpadku potřebným, neprovedl. Předmětem dokazování tak nebyly všechny smlouvy, z nichž mají pohledávky navrhovatele pocházet, ani skutečnosti, jež dlužník v obraně proti existenci pohledávek navrhovatele-soudem prvního stupně neakceptované-tvrdil, a dokonce ani skutečnosti prokazující vykonatelné pohledávky FÚ a OSSZ, jež soud měl jako další dlužníkovy závazky splatné déle než 3 měsíce za osvědčené. Soud prvního stupně tedy rozhodné skutkové závěry, na nichž osvědčení dlužníkova úpadku ve formě insolvence postavil, ve skutečnosti vůbec přijmout nemohl, neboť k tomu neměl potřebný procesní podklad spočívající v konkrétních zjištěních vzešlých z provedeného dokazování.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být vzhledem k nezbytnosti provést prakticky veškeré dokazování zjednána náprava. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a v souladu s § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. května 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová