3 VSPH 422/2012-A-11
MSPH 90 INS 5367/2012 3 VSPH 422/2012-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka ProTel engineering, s.r.o. se sídlem U Seřadiště čp. 65/7, Praha 10-Vršovice, IČO 60468378, zahájeném na návrh věřitele Ing. Ivo anonymizovano , anonymizovano , bytem K Rybníku 259, Mirošovice, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 5367/2012-A-5 ze dne 8. března 2012,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 5367/2012-A-5 ze dne 8. března 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 5367/2012-A-5 ze dne 8.3.2012 odmítl insolvenční návrh věřitele Ing. Ivo anonymizovano (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 6.3.2012 doručen insolvenční návrh navrhovatele. Ten tvrdil, že dlužník mu dluží jednak mzdu za letošní rok i roky předchozí v celkové výši 604.202,-Kč, a také nejméně částku 1.199.685,-Kč z důvodu nevrácení půjčky (stav k 31.12.2010). Tyto skutečnosti podle navrhovatele dokládá ověřená kopie vyčíslení závazku vydaného dlužníkem, jež je součástí spisu zn. MSPH 90 INS 13295/2011. Okolnosti osvědčující úpadek dlužníka pak navrhovatel vylíčil pouze tak, že dlužník má obdobné neuhrazené závazky vůči dalším dvěma věřitelům, označil dalších osm věřitelů, Pražskou správu sociálního zabezpečení a nespecifikovanou skupinu zdravotních pojišťoven, vůči nimž má mít dlužník závazky neuhrazené s prodlením delším než 3 měsíce. K tomu navrhovatel odkázal na ověřenou kopii exekučního příkazu, jež je součástí výše označeného spisu a z níž vyplývají dlužníkovy neuhrazené závazky vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 10 splatné déle než 3 měsíce. Z uvedeného dovodil, že dlužník přestal být schopen hradit své závazky, ukončil své podnikání a je ve stavu finanční insolvence.

Soud odkázal na § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a zdůraznil, že podle tohoto ustanovení insolvenční navrhovatel, jenž se domáhá rozhodnutí o úpadku dlužníka, musí vždy v insolvenčním návrhu konkrétním a dostačujícím způsobem vylíčit veškeré rozhodující skutečnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Důkazy, které je insolvenční navrhovatel povinen označit k prokázání svých tvrzení a listiny, které je povinen k návrhu přiložit, pak mají soudu umožnit ověření pravdivosti tvrzení obsažených v návrhu-vylíčení rozhodujících skutečností, nemohou však tato tvrzení nahrazovat.

V daném případě navrhovatel povinnost vylíčit okolnosti, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, nesplnil. Uvedl sice konkrétní údaje, z nichž plyne závěr o pluralitě věřitelů dlužníka, další věřitele však řádně neoznačil (sídlem), neuvedl výši jejich pohledávek za dlužníkem, ani žádný konkrétní údaj o splatnosti pohledávek těchto věřitelů. Neuvedl ani skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že dlužník po stanovenou dobu úhrady svých splatných závazků (nejen vůči navrhovateli) není schopen. Navrhovatel přitom nevylíčil ani rozhodující skutečnosti týkající se vzniku, výše a splatnosti jeho vlastní pohledávky, tedy okolnosti, na jejichž základě jeho pohledávka vznikla (např. pracovní smlouva, smlouva o půjčce a další skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá), údaje o výši sjednané mzdy, o celkové výši pohledávky a o jednotlivých dílčích nárocích tvořících tuto pohledávku. K tomu soud prvního stupně poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jež vysvětluje, proč je nutno trvat na tom, aby insolvenční navrhovatel splnil zákonem předepsanou povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 IZ), tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka.

Protože pro popsané nedostatky nelze insolvenční návrh projednat, postupoval soud dle § 128 odst. 1 IZ a tento návrh odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s ohledem na skutečnost, že dlužníku náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že skutečnosti týkající se plurality věřitelů byly jasně prokázány tím, že dlužník sám uznal své závazky jak vůči navrhovateli samému, tak vůči Ing. Zbyňku Pallovi a Ing. Petru Šebkovi. Tito věřitelé byli v insolvenčním návrhu dostatečně identifikováni. Uznání dlužníka je přitom zajisté průkaznější než jakékoli tvrzení věřitele. Z dlužníkových uznání také vyplývá, že předmětné závazky jsou již dávno po splatnosti. O stejné závazky se opíraly i 2 insolvenční návrhy, které byly proti dlužníku u Městského soudu dříve podány.

Rovněž skutečnosti týkající se úpadku dlužníka byly podle navrhovatele dostatečně prokázány. Konkrétně uvedl, že dlužník není schopen platit své závazky vůči CHOTOL, s.r.o. (za nájem nebytových prostor), Ing. Ivo Hlaváčovi (za programátorské služby), České pojišťovně, a.s. (za zákonné pojištění), EKODAT CZ, a.s, (za účetní služby), ELING BOHEMIA, s.r.o. (za dodané zboží), Ing. Petru Opatrnému (za vývojové práce), ČVTSS (za pronájem prostor) a AlTel Bohemia, s.r.o. (za dodané zboží). Současně uvedl, že dlužník má neuhrazené závazky vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 10, což dokládá exekuční příkaz, a vůči Pražské správě sociálního zabezpečení i skupině zdravotních pojišťoven. Podal také informaci o ukončení podnikatelské činnosti dlužníka vyplývající z ukončení jeho nájmu nebytových prostor, o ukončení poskytování služeb a dodávek dlužníkem a o tom, že oba jeho jednatelé odstoupili z funkce a společnost opustili i 2 ze 3 společníků. Ze všech těchto skutečností logicky vyplývá, že dlužník ztratil schopnost vykonávat podnikatelskou činnost, takže nemůže být schopen uhradit své dosavadní závazky a je tudíž v úpadku. Takový stav úpadku byl tvrzen již ve 2 předešlých insolvenčních návrzích. Od té doby se dlužníkova situace k lepšímu nezměnila. Za této situace, kdy soud prvního stupně měl k dispozici dostatečné informace prokazující více dlouhodobě neuhrazených závazků dlužníka a stav jeho úpadku, pokládá navrhovatel jeho závěry za nepřípadný formalistický výklad právní úpravy, který pomíjí konkrétní obsah insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením, který ovšem přichází v úvahu jen u dlužníka podnikatele, se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 91/2009), zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci však navrhovatel svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ zcela zjevně nesplnil, když nejenže v insolvenčním návrhu nevylíčil konkrétní skutečnosti nasvědčující dlužníkovu úpadku, ale dokonce nenabídl dostatečná skutková tvrzení ani o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, jejichž prostřednictvím insolvenční navrhovatel prokazuje svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

V insolvenčním návrhu navrhovatel uvedl, že jej (znovu) podává z důvodu neuhrazení dlužné mzdy za rok 2012 i za předchozí v celkové výši 604.202,-Kč z důvodu nevrácení půjčky ve výši nejméně 1.199.685,-Kč (stav k 31.12.2010) . K tomu odkazoval na dlužníkovo vyčíslení závazků založené ve spise zn. MSPH 90 INS 13295/2011, ze kterého je podle navrhovatele zřejmé, že se jedná o závazky splatné déle než 3 měsíce. Nikterak však nepopsal okolnosti vzniku tvrzené pohledávky z půjčky a mzdových pohledávek, jednotlivé dlužné mzdy vůbec nijak nespecifikoval (ani jejich výší), a u žádné z těchto pohledávek neuvedl ani údaje o jejich splatnosti. Z toho hlediska by nemohl mít žádného významu-i kdyby ho navrhovatel k důkazu označil a také předložil, což neučinil-odkaz na ono dlužníkovo vyčíslení závazku založené v jiném insolvenčním spise. Jak již řečeno, procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ nelze nahradit tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Lze tedy uzavřít, že navrhovatel v insolvenčním návrhu nevylíčil konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jeho splatné pohledávky za dlužníkem. Břemeno tvrzení tu spočívá výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Navrhovatelova popsaná, naprosto nedostatečná skutková tvrzení o jeho pohledávkách za dlužníkem by zjevně nemohla být předmětem dokazování, ani kdyby k jejich prokázání nějaké důkazy předložil. Navrhovatel tedy nevylíčil skutečnosti svědčící o jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu není oprávněn se zkoumání dlužníkova úpadku domáhat.

Zjevně nedostatečná tvrzení nabídl dlužník i k závěru o tom, že se dlužník nachází ve stavu úpadku. Ve svém insolvenčním návrhu-aniž by se výslovně dovolával dlužníkova úpadku a požadoval jeho zjištění-dovozoval, že dlužník není schopen uhradit své závazky a je ve stavu finanční insolvence. Tvrdil, že dlužník má i další věřitele s pohledávkami splatnými déle než 3 měsíce. K tomu nabídl skutková tvrzení, která zopakoval v odvolání a z nichž že zřejmé, že neuvedl žádné konkrétní pohledávky označených dalších věřitelů, tedy pohledávky specifikované jejich důvodem, výší a splatností. Přitom vesměs tyto údajné další dlužníkovy věřitele ani řádně neoznačil, vyjma Ing. Zbyňka Palla a Ing. Petra Šebka. U posledně jmenovaných a u Finančního úřadu pro Prahu 10 pak navrhovatel opět-namísto specifikace jejich pohledávek-odkazoval na listiny založené v jiném insolvenčním spise.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů, vůči nimž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ). Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Jelikož tak navrhovatel v insolvenčním návrhu neuvedl skutečnosti umožňující závěr o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, je zřejmé, že jeho tvrzení nesvědčí ani o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

Navrhovatel se ostatně úpadku dlužníka ani výslovně nedovolával, jeho zjištění nepožadoval. Místo toho navrhl, aby z důvodu ochrany věřitelů bylo zahájeno insolvenční řízení. Celkově vzato tak z jeho návrhu není dostatečně zřejmé, čeho se jím domáhá, tedy zda návrh skutečně podává z důvodu svých poznatků o úpadkové situaci dlužníka, jež má být v insolvenčním řízení řešena, anebo zda tento návrh zvolil jako způsob uplatnění svých vlastních nároků vůči dlužníku (k čemuž ovšem insolvenční návrh neslouží).

K odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud pro úplnost za potřebné znovu upozornit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně odmítnout. K tomu zákon stanoví insolvenčnímu soudu sedmidenní lhůtu od podání návrhu. S nedodržením této lhůty se nicméně žádné procesní důsledky nepojí, neboť jde (pouze) o lhůtu pořádkovou-viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele) svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a) IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemají z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud prvního stupně tedy rozhodl správně a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhovatelův insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči němu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 30. října 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva