3 VSPH 392/2012-A-22
MSPH 77 INS 17875/2011 3 VSPH 392/2012-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka LANTIIS, s.r.o. v likvidaci se sídlem Modřanská 1560/33, Praha 4-Modřany, IČO 25627121, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-16 ze dne 7. března 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-16 ze dne 7. března 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-16 ze dne 7.3.2012 zastavil insolvenční řízení dlužníka LANTIIS, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník podáním ze dne 29.9.2011 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Usnesením č.j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-7 ze dne 25.10.2011 soud uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení výši 50.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení. Dlužník byl současně poučen dle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) o tom, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit; neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání. Toto rozhodnutí pak k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 17875/2011, 2 VSPH 1366/2011-A-13 ze dne 24.1.2012 změnil tak, že dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci usnesení. Ta nastala dne 23.2.2012 a poslední den lhůty k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení tudíž připadl na 5.3.2012. Jelikož záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla ve stanovené lhůtě zaplacena, soud prvního stupně podle § 108 odst. 3 IZ insolvenční řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení se dlužník prostřednictvím svého likvidátora Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři, v.o.s., jednající společníkem Mgr. Jiřím Zrůstkem, včas odvolal s požadavkem, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Likvidátor uvedl, že po svém jmenování na místo dosavadního likvidátora učinil všechny potřebné kroky ke zjištění majetkové situace dlužníka, k níž mu předchozí likvidátor žádné informace neposkytl. Žádný majetek dlužníka však nezjistil. Podle přihlášek podaných do likvidace má dlužník nejméně 3 věřitele s pohledávkami v celkové výši 54.741,-Kč, které jsou splatné déle než 3 měsíce, z toho 2 pohledávky jsou již i vykonatelné. Proto likvidátor dne 29.9.2011 podal insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 24.1.2012 (A-13) změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25.10.2011 (A-7) tak, že dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do 10 dnů od právní moci usnesení, která nastala dne 5.3.2012. V tomto usnesení odvolací soud uvedl, že při splnění podmínek pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek dle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud povinnost k zaplacení zálohy neukládá. Současně ovšem dospěl k závěru, podle dlužníka nesprávnému, že v dané věci podmínky pro postup dle § 144 odst. 1 IZ nejsou dány, neboť likvidátor neprověřil neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka.

Předně likvidátor přitom již v insolvenčním návrhu a v následném odvolání upozornil na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 2 VSPH 12/2008, podle nichž by insolvenční soud neměl zálohu požadovat, jestliže soudem jmenovaný likvidátor dlužníka, který podáním insolvenčního návrhu plní svoji povinnost dle § 98 odst. 2 IZ, zjistil, že dlužník finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy nedisponuje. Právě tak je tomu ale i v dané věci. Přitom podle likvidátora nutno vzít v úvahu, že insolvenční správce nemůže odmítat své jmenování do funkce likvidátora, a že po něm ovšem nelze žádat, aby zálohu na náklady insolvenčního řízení (na kterou by ani jeho odměna likvidátora nepostačovala) zaplatil za nemajetného dlužníka ze svého. Onu prověrku neplatnosti či neúčinnosti právních úkonů dlužníka, jejíž absence, která vedla odvolací soud k závěru o nesplnění podmínek pro zamítnutí insolvenčního návrhu dle § 144 odst. 1 IZ, přitom likvidátor objektivně (přes veškeré úsilí) provést nemohl. O tom také podáním ze dne 7.10.2011 soud informoval s tím, že mu dlužníkem žádné materiály vztahující se k jeho právním úkonům nebyly poskytnuty, a tudíž se k nim-k jejich možné neplatnosti nebo neúčinnosti-nemůže vyjádřit. Podle § 108 odst. 1 IZ je na uvážení insolvenčního soudu, zda povinnost k zaplacení zálohy insolvenčnímu navrhovateli uloží či nikoli. Při této úvaze měl soud vzít v úvahu danou situaci i relevantní judikaturu a nenutit likvidátora, aby ze svých prostředků hradil náklady insolvenčního řízení nebo aby uváděl nepravdivá tvrzení (o prověrce právních úkonů dlužníka) jen proto, aby se zbavil svých povinností.

Likvidátor dlužníka konečně nesouhlasí ani s názorem Vrchního soudu v Praze, že i v případě zastavení insolvenčního řízení je jeho povinností dále provádět úkony v rámci likvidace. Pokud likvidovaná společnost nemá žádný majetek, likvidátor žádné takové úkony činit nemůže a naopak je povinen podat insolvenční návrh. Podle názoru likvidátora byla popsaným postupem soudu porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, a to především z hlediska čl. 9 Listiny základních práv a svobod, podle nějž nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Právě k tomu likvidátora nutí závěry kritizovaného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.1.2012, které je podle něj též v rozporu s čl. 36 Listiny, když hodnotí jeho jednání jako zneužití postupů dle IZ, ačkoli likvidátorovo jednání je naopak příkladným jednáním v souladu s tímto zákonem. Proto likvidátor podal proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze ústavní stížnost.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V daném případě Vrchní soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 17875/2011, 2 VSPH 1366/2011-A-13 ze dne 24.1.2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně č.j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-7 ze dne 25.10.2011 tak, že dlužník je povinen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze. Usnesení odvolacího soudu bylo dlužníku doručeno (na zadanou doručovací adresu) dne 23.2.2012 a tímto dnem obě usnesení nabyla právní moci. V určené desetidenní lhůtě však dlužník stanovenou zálohu na náklady insolvenčního řízení neuhradil. Dlužník tedy nesplnil povinnost, jež mu byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena, přestože o možném následku nezaplacení zálohy dle § 103 odst. 3 IZ byl soudem poučen.

Jestliže není ve stanovené lhůtě splněna povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je na úvaze soudu, zda před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastaví, anebo přikročí k jejímu vymáhání. Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Je-li však insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ zjištění jeho úpadku, který má být-jako v dané věci-řešen konkursem, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání dlužníku uložené zálohy v průběhu řízení. Trvá totiž účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, jenž spočívá v zákazu provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující majetek dlužníka, či jiný majetek náležející do majetkové podstaty (§ 109 odst. 1 písm. c/ IZ). Za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení.

K obsahu odvolání dlužníka nutno poznamenat, že v zásadě nepřichází se žádnými jinými argumenty než s těmi, s nimiž se odvolací soud-zcela v souladu s ustálenými judikatorními závěry Vrchního soudu v Praze-vypořádal již ve svém měnícím usnesení ze dne 24.1.2012.

Je třeba vycházet z toho, že účelem insolvenčního řízení (jak Vrchní soud v Praze vyložil v usnesení č.j. KSHK 41 INS 423/2009, 1 VSPH 105/2009-A-12 ze dne 12.6.2009 a v řadě jiných rozhodnutí) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však podmínky pro takové rozhodnutí nejsou dány, neboť-jak odvolací soud vysvětlil ve svém usnesení ze dne 24.1.2012-likvidátor nepředložil soudu dle § 144 odst. 1 písm. c) zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka a s jakým výsledkem, tedy zda nějaké dlužníkovy úkony, jež lze považovat za neplatné nebo jimž by bylo možno v insolvenčním řízení odporovat, zjistil či nikoli. Fakticky pouze uvedl, že vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby tuto prověrku provedl, ale neměl k tomu potřebné podklady, protože od dlužníka (od jeho předchozího likvidátora, společníka a bývalého jednatele Radka Zemana) žádné nezískal, účetnictví mu nebylo předáno. S ohledem na likvidátorova dosavadní tvrzení ale lze pochybovat o tom, že k zajištění podkladů pro posouzení majetkových poměrů dlužníka a jeho předchozího hospodaření, které jsou k řádnému provedení likvidace i k předmětné prověrce potřebné, vskutku učinil vše, co po něm bylo možno spravedlivě žádat. Likvidátor nijak nevysvětlil, jakým způsobem od R. Zemana potřebnou součinnost požadoval a zda se v případě neúspěchu obrátil o pomoc na soud, který o likvidaci rozhodl. Stejně tak likvidátor neuvedl ničeho o tom, jaká zjištění o hospodaření dlužníka, vedení jeho účetnictví a plnění daňových povinností učinil u příslušného finančního úřadu.

Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Dokončení likvidace a výmaz dlužníka (společnosti) z obchodního rejstříku nejsou realizací insolvenčního řízení (popř. rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle § 144 IZ či o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d/ IZ) nijak podmíněny. Proto není-li likvidátor dlužníka schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit a insolvenční soud řízení zastaví, nic likvidátorovi nebrání, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidaci společnosti vedoucí k jejímu výmazu dokončil.

Za popsané procesní situace tedy soud prvního stupně postupoval správně, když řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavil. Protože k rozhodné změně stavu věci (majetkových poměrů dlužníka) nedošlo ani v dalším průběhu řízení, odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 17. září 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová