3 VSPH 383/2014-A-16
KSPH 61 INS 35457/2013 3 VSPH 383/2014-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Júlie anonymizovano , anonymizovano , bytem v Mutějovicích, Lidická 315, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 35457/2013-A-9 ze dne 13.ledna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 35457/2013-A-9 ze dne 13.ledna 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozhodnutí bezhotovostně na uvedený účet soudu k označenému variabilnímu symbolu, nebo hotově v pokladně soudu.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že dlužnice se domáhá zjištění svého úpadku s návrhem na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že dlužníkem popsané příjmy a závazky nedostačují k tomu, aby dlužník uspokojil alespoň 30 % pohledávek jeho nezajištěných věřitelů, vyzval ho usnesením č.j. KSPH 61 INS 35455/2013-A-7 k doložení dalšího příjmu nejméně 4.000,--Kč ve lhůtě 7 dnů. Konstatoval, že ve stanovené lhůtě dlužnice na výzvu soudu nereagovala.

Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), insolvenční soud, aniž to výslovně uvedl, pravděpodobně dospěl k závěru, že nelze řešit vzhledem k příjmům dlužnice její úpadek povolením oddlužení, nýbrž konkursem, přičemž uvedl smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení a výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem podle vyhl. č. 313/2007 Sb. Uvedl dále, že jeho závěry jsou podporovány tím, že dlužnice nedoplnila skutková tvrzení o tom, zda její závazky pocházejí nebo nepocházejí z podnikání, nepředložila k tomu ani požadovaný seznam, ani listiny. Bez zjištění, zda má dlužnice majetek, z výtěžku, jehož zpeněžení by bylo lze hradit náklady insolvenčního řízení, insolvenční soud uzavřel, že je třeba uložit dlužnici zálohu ve výši 50.000,--Kč při úvaze, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000,--Kč a lze důvodně očekávat i další náklady, včetně hotových výdajů insolvenčního správce.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud přehodnotil, neboť má za to, že by s manželem Josefem Bambuchem nabídli svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek alespoň v rozsahu 30%, tj. měsíčně více než 8.000,--Kč a že bude možné řešit její úpadek povolením oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost insolvenčního navrhovatele-dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je upravena v ustanovení § 108 odst. 1 a 2 InsZ, jež pro tyto případy nedoznalo rozhodné změny ani po jeho novelizaci provedené s účinností ode dne 1.1.2014 zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela InsZ). Z uvedených ustanovení plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Podle § 108 odst. 3 InsZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům insolvenční soud v napadeném usnesení nedostál, neboť v něm neformuloval své konkrétní skutkové závěry, jež by se týkaly nejen majetkových poměrů dlužnice, pokud jde o její aktiva, nýbrž také konkrétních závazků dlužnice a jejich výše. Insolvenční soud se v napadeném usnesení omezil na závěr, který nemá oporu v jeho skutkových zjištěních, že příjmy dlužnice nejsou dostatečně vysoké, aby z nich bylo možné uspokojit alespoň 30 % pohledávek jejích nezajištěných věřitelů, konkrétně neporovnal závazky dlužnice, co do jejich četnosti a výše s majetkem dlužnice, z čehož by bylo možné dovodit, jaké náklady si řešení dlužničina úpadku konkursem (insolvenční soud tento závěr výslovně ani neformuloval) pravděpodobně vyžádá. Insolvenční soud konstatoval, že dlužník k výzvě nedoložil požadovaný seznam, přestože z výše uvedené výzvy neplyne, že by dlužnice byla vyzývána k doplnění jakéhokoliv seznamu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení insolvenčního soudu je nepřezkoumatelné.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm.b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. K uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení však přikročí jen v případě, že insolvenční návrh shledá bezvadným, tj. odpovídajícím zákonným náležitostem podle § 103 InsZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25.září 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová