3 VSPH 380/2015-A-47
KSHK 41 INS 18092/2014 3 VSPH 380/2015-A-47

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: REHAMEDICA Žacléř, a.s., IČO 27550176, se sídlem v Žacléři, J. E. Purkyně 229, zast. JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, k návrhu navrhovatele Candoo, spol. s r.o., IČO 24678074, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 2, zast. Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Moldavská 5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 18092/2014-A-26 ze dne 4. prosince 2014

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 18092/2014-A-26 ze dne 4. prosince 2014 se p o t v r z u j e .

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, 44.479,--Kč.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (insolvenční soud) zamítl návrh navrhovatele Candoo, spol. s r.o. (navrhovatel), jímž se domáhal zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem (bod I. výroku), vrátil navrhovateli složenou zálohu na náklady insolvenčního řízení (bod II. výroku) a uložil navrhovateli zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč bezhotovostně na označený účet soudu s uvedeným variabilním symbolem (bod III. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že k návrhu navrhovatele bylo vyhláškou pod č.j. KSHK 41 INS 18092/2014-A-2 zveřejněnou 2.7.2014 zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem a dlužníkovi věřitelé byli vyzváni, aby podávali u něho přihlášky svých pohledávek za dlužníkem.

Navrhovatel tvrdil, že dlužník v postavení dlužníka uzavřel s jeho právním předchůdcem Milanem Wielem 30.1.2012 smlouvu o půjčce (Smlouva) ve výši

2.200.000,--Kč se lhůtou splatnosti 30.12.2013. Dlužník však uhradil pouze 1.100.000,--Kč. Původní věřitel s ním uzavřel postupní smlouvu 20.6.2014, jejímž předmětem byl postup pohledávky původního věřitele v rozsahu 600.000,--Kč s přísl. a veškerými s ní spojenými právy. Pohledávka dosud uhrazena nebyla a činí aktuálně 623.687,--Kč. Dlužník má další věřitele, a to BIOPHYS, spol. s r.o. IČO 43003745 (Společnost B) v celkové výši 358.281,--Kč do výše 37.748,--Kč splatnou 21.10.2011 a ve zbytku 10.1.2012 z titulu neuhrazených faktur za dodané zboží, Interbuild, spol. s r.o., IČO 25156390 (Společnost I) s pohledávkou ve výši 32.000,--Kč z titulu neuhrazené části kupní ceny za motorové vozidlo, AMTN CZ, a.s., IČO 01410938 (Společnost A) s pohledávkou ve výši 500.000,--Kč a v osobě Vlastimila anonymizovano , anonymizovano (Věřitel) se splatnou pohledávkou plynoucí z faktur vystavených v letech 2011-2013.

Dlužník opakovaně navrhoval zamítnutí insolvenčního návrhu s odůvodněním, podle kterého není v úpadku a není předlužen. Uvedl, že Milan Wiele a Petr Svoboda působili dříve ve statutárním orgánu dlužníka a řádně s jeho majetkem nenakládali. Akcentoval, že mu půjčka ve výši 2,2 mil. Kč poskytnuta podle tvrzené Smlouvy nebyla a že navrhovateli byla postoupena pohledávka, jež neexistovala. Namítl, že nemá žádné závazky po splatnosti vůči Věřiteli, nebo Společnostem B, I a A. Předložil seznam svého majetku, závazků a zaměstnanců, z nichž plyne, že dlužník vlastní nemovitý majetek v hodnotě 16.822.531,--Kč, který je technicky zhodnocen o 2.005.000,--Kč, dále je vlastníkem movitých věcí a soubor movitých věcí v hodnotě 4.675.151,--Kč, je věřitelem pohledávek za svými dlužníky z obchodních vztahů ve výši 3.926.800,42 Kč a ostatní pohledávky ve výši 9.350.939,12 Kč. Oproti nim má závazky o celkové výši 735.755,33 Kč s tím, že jediný z nich ve výši 118.359,--Kč vůči společnosti Bohemia Energy entity, spol. s r.o. je po lhůtě splatnosti.

Insolvenční soud zjistil: -ze Smlouvy k ní přiložených výdajových pokladních dokladů, že Milan Wiele půjčí dlužníkovi 2,2 mil. Kč a že k čerpání této částky byly vystaveny výdajové doklady, podle kterých byla částka dlužníkovi v průběhu února 2012 vyplacena, a že půjčka byla splatná 30.11.2013, -z postupní smlouvy uzavřené 20.6.2014 mezi Milanem Wielem a žalobcem v postavení postupníka, že mu byla postoupena pohledávka ze Smlouvy do výše 600.000,--Kč, -z postupní smlouvy uzavřené 12.3.2014 mezi Milanem Wielem a Společností A v postavení postupníka, že jí byla postoupena pohledávka ze Smlouvy do výše 500.000,--Kč, -z výpovědi svědkyně Petry Drábkové, že byla ve společnosti dlužníka jedinou osobou oprávněnou k převzetí hotovosti do pokladny a vedení pokladních operací. Výdajové doklady ke Smlouvě vystavené 30.1.2012 nezná, hotovost představující předání půjčky nepřevzala a do pokladny nevložila, -z výpovědi svědkyně Soni Houdkové, dlužníkovy externí účetní, že nezná výdajové doklady vystavené v souvislosti s čerpáním půjčky na základě Smlouvy a že částku 2,2 mil. Kč zaúčtovala do účetnictví dlužníka na základě jiných dokladů, -z vyjádření Společnosti B, I a Věřitele (dok. A-13,14,15 a 16), že nemají za dlužníkem splatné pohledávky,

-z přihlášky pohledávky Společnosti A, že přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 126.250,--Kč mající svůj původ v postupní smlouvě z 12.3.2014.

Důkazy dalšími listinami insolvenční soud neprováděl maje za to, že výše uvedená zjištění jsou dostatečná k posouzení důvodnosti insolvenčního návrhu.

Na základě výše uvedeného insolvenční soud cituje § 3 odst. 1 a § 143 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení dospěl k následujícím právním závěrům. Konstatoval, že pohledávka ze Smlouvy je sporná, když nebylo prokázáno, že by dlužník obdržel částku 2,2 mil. Kč.

Uzavřel, že i v případě, že by dlužník uvedenou částku obdržel, pak by se jednalo o jedinou pohledávku Milana Wieleho, neboť obě postupní smlouvy byly uzavřeny (12.3.2014, resp. 20.6.2014) v době kratší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení (2.7.2014). Doplnil zároveň, že hodnota dlužníkova majetku činí více než 25 mil. Kč a nic nebránilo navrhovateli, aby se domáhal uspokojení své pohledávky ve sporném řízení a posléze v případné exekuci, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 113/2013 (publikované pod číslem 45/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě výše uvedeného zamítl insolvenční návrh podle § 143 odst. 1 a 2 InsZ, rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady insolvenčního řízení a podle § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (SoudP), uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč podle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudní poplatků-přílohy k SoudP.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť neúplně zjistil skutkový stav, kdy neprovedl navržené důkazy, a na základě důkazů provedených dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, jež nesprávně posoudil po právní stránce. K nedostatku věcné legitimace uvedl, že nesouhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že lze o jeho pohledávce za dlužníkem pochybovat; zároveň však upozornil na to, že insolvenční soud při zjištění, že jsou splněny podmínky dlužníkova úpadku, pak měl návrhu vyhovět i v situaci, kdy jeho pohledávku zhodnotil jako nedoloženou.

K mnohosti dlužníkových věřitelů uvedl, že vytkl insolvenčnímu soudu, že zcela opominul, že do insolvenčního řízení přihlásily své pohledávky další společnosti, a to Development Capital, a.s., IČO 28223021, PBO Rho, a.s., IČO 28217527, přestože insolvenčnímu soudu tato skutečnost byla v době vydání napadeného usnesení známa.

K dlužníkově platební schopnosti navrhovatel uvedl, že nelze přitakat závěru insolvenčního soudu, že dlužník má majetek v hodnotě přesahující 25 mil. Kč. Insolvenční soud pro tento závěr vycházel z přehledu dlužníkova majetku a jeho závazků k 31.7.2014 předloženého dlužníkem. Tento přehled je však neúplný a neodráží skutečnost. Namítl, že účetní evidence dlužníka je v rozporu se zákonem o účetnictví a nelze vycházet ani ze zprávy auditora, která nebyla vytvořena na základě zákonné povinnosti, nýbrž na objednávku dlužníka, a také vzhledem k tomu, že poskytuje služby i společnostem spojeným s dlužníkem a lze důvodně pochybovat o jeho nestrannosti. Pohledávky z obchodních vztahů by vůbec neměl přehled obsahovat, neboť je běžně zvykem u zdravotních a sociálních zařízení, že nejsou tvořeny splatnými pohledávkami, ale pohledávkami se splatností do 60 dnů od rozhodného dne; naopak by měly být do přehledu zahrnuty náklady na dlužníkův provoz na dalších 60 dnů. K ostatním pohledávkám uvedl, že buď neexistují, nebo jsou sporné a dlužník se jejich úhrady nedomáhá; nadto tyto pohledávky dlužník nedokladá. K dlužníkovým nemovitostem uvedl, že sice podle dlužníkova tvrzení mají hodnotu cca 17 mil. Kč, avšak akcentoval, že na těchto nemovitostech vázne zástavní právo k zajištění pohledávek do výše nad 20 mil. Kč; shodně je zastaven i dlužníkův movitý majetek ve prospěch jiných věřitelů s pohledávkami převyšující jeho hodnotu. Dovozoval tak naopak, že dlužník je předlužen. Navrhovatel navrhl doplnit řízení ke svým výpovědím svědků, a to Milana Wieleho a Petra Svobody.

Dlužník navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho správnosti, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry, nemá totiž více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen uspokojovat. Zdůraznil, že insolvenční návrh má šikanózní charakter, jehož cílem je domoci se plnění, na které navrhovatel ani další osoby nemá nárok. Konstatoval, že za situace, kdy navrhovatel nedoložil svou pohledávku za ním, nebylo třeba dále provádět dokazování k mnohosti jeho věřitelů a jejich pohledávkám a odmítl navrhovatelův závěr, že se soud měl zabývat předpoklady jeho úpadku i za situace, kdy jeho pohledávka je sporná. Insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací, a proto prokazování navrhovatelovy pohledávky v insolvenčním řízení má své meze. K seznamu majetku uvedl, že je správný a úplný a odmítl argumentaci navrhovatele, který podle svého tvrzení do něho nemohl ani nahlédnout a zůstává otázkou, z jakých skutečností tak vycházel. Doplnil, že navrhovatelem navržení svědci Milan Wiele a Petr Svoboda jsou trestně stíháni, a proto by měl odvolací soud vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu z usnesení orgánu činného v trestním řízení ohledně zahájení trestního stíhání proti oběma. Upozornil na to, že výpověď těchto svědků by byla bezcenná, neboť každý z nich by vypovídal ve prospěch druhého. K dokladu, z něhož plyne, že dlužník poukázal Milanu Wielemu částku 1,1 mil. Kč, uvedl, že se nejednalo o splátku ze Smlouvy, nýbrž o účetní operaci, která proběhla ve shodný den. Na výdajových dokladech je jako za příjemce půjčky podepsán Petr Svoboda.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, ve věci nařídil jednání a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z usnesení Policie České republiky č.j. KRYPH-51775-281/TČ-2014-O50080 a č.j. KRPH-51775-282/TČ-2014-050080 odvolací soud zjistil, že proti Petru Svobodovi a Milanu Wielemu byla podle § 160 odst. 1 tr.ř. zahájena trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zák., kdy mimo jiné po vzájemné dohodě obou v souvislosti s fiktivně uzavřenou smlouvou mezi dlužníkem a zhotovitelem Kapulo, s.r.o. v likvidaci, kterou jako místopředseda představenstva dlužníka obviněný Svoboda podepsal, byla uzavřena Smlouva, s cílem překonat rozpory mezi čerpanými a hrazenými prostředky na základě smlouvy o dílo, přičemž dlužník částku 2,2 mil. Kč neobdržel a nebyla předána ani zhotoviteli.

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 143 odst. 1 InsZ insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Úspěch navrhovatele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, bude-li osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na dlužníkův úpadek. Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ-zásada vyšetřovací), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli (zásada projednací). Proto mu § 103 odst. 2 a 3 InsZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, z nichž plyne jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává a takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jako speciální přílohy předepsané v ustanovení § 105 InsZ k návrhu připojit (vyjma zaměstnanců dlužníka).

Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je-jak řečeno-toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, publikované pod R 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak správně zmínil insolvenční soud). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele také vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; soud však nesmí rezignovat na popis sporných skutečností, jež by bylo třeba prokazovat.

V projednávané věci navrhovatel dokládá svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu o pohledávku, kterou měl nabýt od Milana Wieleho, jenž se stal jejím věřitelem na základě Smlouvy. Dlužník se brání poukazem na to, že navrhovateli byla postoupena neexistující pohledávka, jež Milanu Wielemu nesvědčila. Jedná se o typický spor, o němž nelze rozhodnout jen na základě listin. Insolvenční soud k tvrzení dlužníka provedl důkaz výpověďmi dvou svědkyň, v průběhu odvolacího řízení navrhovatel navrhl, aby řízení odvolací soud doplnil výpovědí svědků Milana Wieleho a Petra Svobody, proti nimž pak je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní řízení, a oba jsou obviněni v souvislosti s uzavřením Smlouvy z trestného činu podvodu, budí značné pochybnosti o věrohodnosti obsahu jejich případné výpovědi ve prospěch závěru, že navrhovateli svědčí existující pohledávky a nebylo by lze odepřít dlužníkovi věrohodnost jejich výpovědi vyvrátit výpověďmi dalších svědků.

Odvolací soud dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že navrhovatel svou věcnou legitimaci ve smyslu § 105 InsZ neosvědčil. Navrhovatel opírá svou věcnou legitimaci o pohledávku, již nelze doložit jen na základě listin a k jejímu prokázání, tj. zda částka 2.200.000,--Kč byla fakticky dlužníkovi předána nebo nikoliv, by bylo třeba provést obsáhlejší dokazování výpověďmi dalších svědků, tedy dokazování nad rámec insolvenčního řízení, v němž takový prostor není na rozdíl od nalézacího řízení. Nelze ani přehlédnout, že by toto dokazování probíhalo za účinků podání insolvenčního návrhu upravených v § 109 InsZ a omezujících dlužníka v jeho podnikatelské činnosti. Jak výše vyloženo, zkoumání mnohosti dlužníkových věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a platební schopnosti dlužníka tyto pohledávky uspokojit předpokládá, že navrhovatel-věřitel doložil věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu a navrhovatel se mýlí, má-li za to, že tomu tak není. Pokud se insolvenční soud zabýval dalšími předpoklady úpadku dlužníka, činil tak bezdůvodně, neboť jakákoliv další zjištění nemohla změnit závěr, že navrhovatel svou věcnou legitimaci v insolvenčním řízení nedoložil.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení ve věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nesouhlasí se závěrem insolvenčního soudu, byť nevyjádřené ve výroku napadeného usnesení, nýbrž jen v odůvodnění, podle něhož náklady účastníků v insolvenčním řízení podle § 170 písm. f) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) se neuspokojují. V projednávané věci se jednalo o spor, v němž otázka náhrady řízení vždy přichází v úvahu, že se rozhodnutím o ní řízení končí.

Náhrada nákladů insolvenčního řízení před soudy obou stupňů tak byla přiznána v insolvenčním řízení zcela úspěšnému dlužníkovi podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

V řízení před insolvenčním soudem činí tato náhrada odměnu v rozsahu 6 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání ve věci dok. A-6, A-8, A-17, účast při jednání dok. A-22 a A-25) v sazbě 3.100,--Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (AT) a 6 náhrad hotových výdajů po 300,--Kč podle § 13 odst. 3 AT, v odvolacím řízení pak v rozsahu 4 úkonů právní služby v sazbě 3.100,--Kč (podání ve věci dok. A-31, A-36, A-38, účast při jednání před odvolacím soudem dok. A-44) a dvou náhrad hotových výdajů; celkem se jedná o 10 úkonů právní služby, tj. odměnu ve výši 31.000,--Kč a 10 náhrad hotových výdajů 3.000,--Kč, celkem 34.000,--Kč. Dále náhrada nákladů představuje náhradu cestovného ke dvěma jednáním u insolvenčního soudu Praha-Hradec Králové a zpět, tj. 468 km (234x2) osobním vozidlem značky Škoda Superb, reg. č. 1AJ 52 85, při účtované spotřebě 6,1 litru na 100 km a účtované ceně motorové nafty 36,--Kč (podle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 328/2014 Sb.) ve výši 2.759,33 Kč (tj. 468x3,7 + 468x6,10x36). Celkem činí náhrada nákladů zastoupení 36.759,33 Kč (2.759,33+34.000), po připočtení DPH 21% (náhrada cestovních výdajů také podléhá DPH) a zaokrouhlení ve výši 44.479,--Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. listopadu 2015

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová