3 VSPH 379/2011-A-23
KSUL 71 INS 11028/2010 3 VSPH 379/2011-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Bílina, Sídliště Za Chlumem 720, PSČ 418 01, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2011, č.j. KSUL 71 INS 11028/2010-A-15,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2011, č.j. KSUL 71 INS 11028/2010-A-15, se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. února 2011, č.j. KSUL 71 INS 11028/2010-A-15, uložil Milanu Bräuerovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se v insolvenčním návrhu domáhal povolení oddlužení. Celkový objem závazků (1.104.683,-Kč) v porovnání s příjmem navrhovatele (18.386,-Kč) umožňuje, aby byly uhrazeny závazky nezajištěných věřitelů ve výši 30%, soud se proto dále zabýval poctivostí záměru navrhovatele. Závazky dlužníka (z r. 2009, 2010) nemají uveden žádný účel čerpání, navrhovatel se během tohoto období zavazoval k dalším a dalším závazkům, přestože byl upomínán, že sjednané splátky řádně nehradí. Soud uzavřel, že s ohledem na výši závazků se jeví postup dlužníka jako typická snaha účelově využít zákonného institutu oddlužení ke zkrácení svých věřitelů. Navrhovatel neuvedl a nedoložil jedinou skutečnost, která by tento zjevný dojem vyvracela (jak byly konkrétně použity vyčerpané finanční prostředky, z jakého důvodu měl zato, že dokáže hradit závazky v době jejich vzniku, když příjmy zdaleka nedosahovaly výše měsíčních splátek na závazky a dlužník vlastní majetek starší 10 let, jehož hodnota je minimální); soud proto uzavřel, že navrhovatel svým návrhem sleduje nepoctivý záměr. Současně z listin doložených k návrhu vyplývá, že dlužník je vlastníkem bytové jednotky č. 720/7-LV 5728 a 3460. V seznamu majetku však dlužník žádnou nemovitost neuvedl, pouze běžné vybavení domácnosti. Lze tedy očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem. V insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (příp. předběžného správce), a není možné zatížit řízením pouze státní rozpočet, soud proto dlužníkovi uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve smyslu § 108 IZ. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že tak vysokou částku, kterou soud prvního stupně požaduje, není schopen ze svého příjmu uhradit. Představovala by pro něho likvidační důsledky, rozhodnutí soudu považuje za účelové, jak dlužníka poškodit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 395 odst. 1písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční soud tedy při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru má vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností svědčící o nepoctivém záměru.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři tvrdil, že jeho dluhy vznikly krytím úvěru úvěrem v dobré víře, aniž by si uvědomil, že poplatky, úroky a různá navýšení nebude schopen splácet a zaplatit. Ze seznamu závazků plyne, že má více věřitelů, kterým dluží více než 1,1 mil. Kč, přičemž jediný jeho majetek tvoří obvyklé vybavení domácnosti nijak významné hodnoty. Dlužník pobírá měsíční příjem ve výši 18.386,-Kč.

Dlužník nikterak nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o tom, že podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Přesto odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně správně zkoumal podmínky přípustnosti oddlužení stanovené v § 395 IZ zásadně jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v insolvenčním návrhu a v návrhu na povolení oddlužení. Jestliže soud neshledá důvody pro odmítnutí návrhu, zabývá se tím, zda oddlužení lze povolit, tj. zda dlužníkův záměr je poctivý, přičemž hodnotí dosavadní chování dlužníka v insolvenčním řízení, a zda je jeho nabídka částečného plnění nezajištěným věřitelům ekonomicky dostatečná. Z hlediska ekonomického musí stav dlužníkova majetku, resp. stávajících a očekávaných příjmů umožňovat-v relaci k výši zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů-závěr, že těmto věřitelům se dostane alespoň 30% jejich pohledávek. V daném případě by dlužník sice vzhledem ke svému příjmu mohl dosáhnout 30% uspokojení svých pohledávek, nicméně jak správně konstatoval soud prvního stupně v napadeném usnesení, dlužník nemůže se svým návrhem na oddlužení uspět, neboť zjevně čerpal peněžní prostředky formou úvěrů, aniž by je měl snahu splácet. Kromě toho, z obsahu spisu není patrno, k jakému účelu dlužník finanční prostředky použil, neboť jak uvedl v seznamu majetku, vlastní pouze vybavení domácnosti, jež ohodnotil na 21.500,-Kč. Pakliže by za řízení vyšlo najevo, čemuž nasvědčují údaje uvedené dlužníkem v insolvenčním návrhu, že dlužník zamlčel, že má ve vlastnictví bytovou jednotku, nebylo by pochyb o jeho podvodném úmyslu. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že dlužníkův úpadek bude podle § 396 odst. 1 IZ nutné řešit konkursem, neboť dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ je nutno dovodit, že dlužník návrhem na povolení nesleduje poctivý záměr.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ). V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. dosahuje nejméně 45 tis. Kč. S ohledem na rozsah majetku dlužníka nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužníka (§ 207 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, jestliže dlužníkovi uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, byť ji neuložil v maximální možné výši.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 6. května 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová