3 VSPH 378/2011-A-13
MSPH 94 INS 3160/2011 3 VSPH 378/2011-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka T.R.M.L. s.r.o. v likvidaci, nám. 14. října 1307/2, Praha 5, Smíchov, PSČ 150 00, identifikační číslo 26346851, zahájené na návrh likvidátorky JUDr. Dagmar Mixové, Praha 1, Opletalova 5, PSČ 110 00, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č.j. MSPH 94 INS 3160/2011-A-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č.j. MSPH 94 INS 3160/2011-A-8, se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Městského soudu v Praze, jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2011, č.j. MSPH 94 INS 3160/2011-A-8, vyzval dlužníka T.R.M.L. s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník domáhal rozhodnutí o zjištění svého úpadku. S odkazem na ustanovení § 108 IZ dovodil, že v případě rozhodnutí o úpadku bude mít insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem je minimální výše odměny insolvenčního správce 45.000,-Kč. Ze zálohy na náklady insolvenčního řízení budou hrazeny počáteční náklady insolvenčního řízení, zejména výdaje insolvenčního správce. Obstarání zálohy na vedení insolvenčního řízení je tak věcí insolvenčního dlužníka-navrhovatele. Pro aplikaci ustanovení § 144 IZ nejsou v daném řízení dle soudu prvního stupně dány podmínky, neboť dle příloh k insolvenčnímu návrhu vyplývá, že do majetkové podstaty dlužníka by mohla patřit motorová vozidla.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že jeho majetek nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dlužník byl vlastníkem motorových vozidel, ale ke dni podání insolvenčního návrhu ve vlastnictví žádné vozidlo neměl, což je patrné i z insolvenčního návrhu. Dále namítal, že likvidace společnosti byla nařízena soudem, přičemž likvidátor dlužníka splnil svou povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 odst. 2 IZ. Povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení je dle jeho názoru překážkou, která znemožňuje uskutečnit likvidaci společnosti cestou likvidačního řízení za situace, kdy je jednoznačně zřejmé, že dlužník nemá žádné finanční prostředky. Dále uvedl, že jsou dány podmínky pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, zejména v rozhodnutí ze dne 16.7.2008, č.j. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A-16, 1 VSPH 110/2008-A-16, soud v insolvenčním řízení rozhoduje buď tzv. statutárně ve smyslu § 10 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona-dále jen IZ), nebo v rámci dohlédací činnosti podle § 10 písm. b) a § 11 IZ. Rozhodování v rámci dohlédací činnosti má zcela jiný charakter, a proto proti těmto rozhodnutím zásadně není odvolání přípustné (§ 91 IZ). Tam, kde soud rozhoduje ve smyslu § 10 písm. a) IZ (srov. slova může uložit ), což je i případ rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu podle § 108 IZ, zákon výslovně rozhodnutí předjímá. Rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je tedy typicky usnesením, kterým soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje-nikoliv vyzývá k zaplacení-o povinnosti zaplatit zálohu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z obsahu spisu se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.8.2010, č.j. 75 Cm 143/2009-21, zrušil dlužníka s likvidací a likvidátorkou jmenoval JUDr. Dagmar Mixovou, zapsanou v seznamu insolvenčních správců. Likvidátorka dlužníka v insolvenčním návrhu uvedla, že do likvidace se přihlásili 3 věřitelé s pohledávkami déle než 30 dnů po splatnosti, a to Městský soud v Praze (pohledávka ve výši 1.000,-Kč), Finanční úřad pro Prahu 5 (pohledávka ve výši 3.892.062,-Kč) a Kühne + Nagel, spol. s r.o. (pohledávka ve výši 818.834,08 Kč). Likvidátorka v insolvenčním návrhu dále tvrdila, že likvidovaná společnost nemá žádný hmotný ani nehmotný majetek, že dlužník neplní své závazky minimálně od r. 2008. Likvidátorka uvedla, že prověřila možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka. Z příloh k insolvenčnímu návrhu plyne, že dlužník měl vesměs do roku 2008 ve vlastnictví 9 automobilů (jejich výčet uvedla likvidátorka též v odvolání).

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Likvidátorka dlužníka sice v insolvenčním návrhu uvedla, že prověřila možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka; v návrhu se ovšem omezila pouze na toto obecné konstatování, aniž uvedla konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé jak přitom postupovala, které právní úkony dlužníka prověřila a s jakým výsledkem.

Z obsahu spisu se podává, že dlužník vlastnil celkem devět automobilů nemalé hodnoty; nejméně pět z nich bylo pořízeno za cenu výrazně převyšující částku 1.000.000,-Kč (některé i částku 2.000.000,-Kč). Z výpisu obchodního rejstříku vyplývá, že dne 11.9.2008 dlužník změnil název své obchodní firmy V.D.O. Trading s.r.o. na T.R.M.L. s.r.o. Z výpisu evidence držitelů motorových vozidel se podává, že dlužník (tehdy V.D.O. Trading s.r.o.) prodal společnosti V.D.O. Group s.r.o. automobily tov. zn. Audi A6 r.v. 2003 dne 21.1.2008, tov. zn. Audi Q7 r.v. 2006 dne 21.1.2008, tov. zn. Mercedes Benz CLK r.v. 2004 dne 22.8.2007, tov. zn. Renault Kangoo r.v. 2002 dne 22.8.2007, tov. zn. VW LT 35 r.v. 2002 dne 11.9.2007 a tov. zn. Renault Premium r.v. 1998 dne 11.9.2007. Dlužník prodal zbývající automobily společnosti BAU INVEST Praha s.r.o.-automobil tov. zn. Volkswagen Phaeton r.v. 2002 (provozovatel vozidla od 9.6.2008) a dále společnosti V.D.O. MOTO s.r.o.-automobil tov. zn. Volkswagen LT 35 r.v. 2004 dne 22.7.2008 a automobil tov. zn. IVECO DAILY 35 r.v. 2000 dne 22.8.2007.

Z údajů obsažených v obchodním rejstříku vyplývá, že jednatel dlužníka Petr Filipčík působil též jako jednatel v již zmíněných společnostech V.D.O. Group s.r.o. a V.D.O. MOTO s.r.o. Tyto skutečnosti samy o sobě vyžadovaly-jelikož převody osobních automobilů byly uskutečněny za neobvyklých časových a osobních souvislostí-náležitého prověření, zda dlužník nejednal s úmyslem zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů. Bylo nezbytné prověřit jednotlivé kupní smlouvy, či jiné právní úkony, v jejichž důsledku vlastnictví k označeným motorovým vozidlům přešlo z dlužníka na třetí osoby, zjistit, za jaké ceny v daném místě a čase byla tato vozidla na trhu prodejná, prověřit, zda nabyvatelé za vozidla zaplatili odpovídající ceny a jak bylo s finančními prostředky naloženo (v úvahu mohlo přicházet i vymáhání případných nezaplacených kupních cen). Protože se likvidátorka takovému náležitému prověření neplatnosti nebo neúčinnosti právních úkonů dlužníka vyhnula, nelze uzavřít, že je splněna podmínka stanovená v ustanovení § 144 písm. c) IZ.

Nejsou-li, alespoň prozatím, dány výjimečné podmínky, stanovené v § 144 IZ, pak, je-li zřejmé, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně tedy správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše, aniž ovšem rozhodl o platební povinnosti dlužníka; se zřetelem k tomu odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil jen tak, že dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jinak je potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 1. června 2011

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová