3 VSPH 372/2013-A-17
MSPH 95 INS 1467/2013 3 VSPH 372/2013-A-17

USNES EN Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Simony anonymizovano , anonymizovano , bytem Komenského 329, 793 51 Břidličná, doručovací adresa Ke Dvoru 779/8, 160 00 Praha 6-Vokovice, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1467/2013-A-11 ze dne 8. února 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1467/2013-A-11 ze dne 8. února 2013 se mění tak, že se dlužnici ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč; jinak se potvrzuje.

Od ůvo d ně n í:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 1467/2013-A-11 ze dne 8.2.2013 uložil dlužnici Simoně anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 11.1.2013 spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením.

Za účelem zjištění okolností rozhodných pro posouzení nepoctivého záměru soud usnesením č.j. MSPH 95 INS 1467/2013-A-7 ze dne 22.1.2013 vyzval dlužnici, aby svoje podané návrhy doplnila mimo jiné o podrobný popis své závazkové minulosti, tj. aby uvedla dobu, po kterou není schopna splácet své závazky, aby specifikovala okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizovala, na úhradu kterých závazků, na zakoupení (pořízení) jakých věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých služeb použila finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložila. Současně dlužnici vyzval, aby specifikovala své vyživovací povinnosti, zejména, aby sdělila jejich výši, konkretizovala poměry nezletilých dětí (uvedla vyživovací povinnost obou rodičů, pravidelné výdaje nezletilých dětí atd.) a vyčíslila a doložila své současné i minulé příjmy. Na tuto výzvu dlužnice reagovala podáním ze dne 28.1.2013.

Dále soud citoval § 398 odst. 1 a 2, § 393 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. a), § 395 odst. 2 písm. a) a § 396 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že tato ustanovení vymezují podmínky přípustnosti řešení dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, a že tyto podmínky soud zkoumá-se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, eventuálně s ohledem na okolnosti uváděné a doložené věřiteli nebo které vyšly jinak najevo-nejen ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, ale též v následující fázi řízení. Je-li dána některá ze zákonných překážek, jež oddlužení brání, soud oddlužení zamítne a rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Před povolením oddlužení soud vždy posuzuje konkrétní majetkové a osobní poměry dlužníka. Proto musí tento návrh obsahovat podrobný popis závazkové minulosti dlužníka. Soud zamítne návrh na povolení oddlužení, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem mít důvodně za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. Stejně postupuje i při zjištění, že o takovém dlužníkově návrhu bylo již dříve rozhodnuto nebo že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Požadavek dlužníkova čistého úmyslu a předpoklad minimální 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zahrnutých do oddlužení představují základní podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou pak při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností předpokladem jeho osvobození od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. Tedy jen za předpokladu, že dlužník splňuje podmínku subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytuje věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze mu přičíst nepoctivý záměr, soud dle § 395 až 397 IZ-bez ohledu na stanovisko věřitelů-oddlužení povolí a následně schválí. Jako garant společného zájmu věřitelů nesmí připustit, aby oddlužení bylo povoleno či schváleno v důsledku nepoctivého jednání dlužníka.

K tomu soud poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu k podmínkám přípustnosti oddlužení spočívající v předpokladu poctivosti dlužníkova záměru a předpokladu minimálního třicetiprocentního uspokojení dlužníkových věřitelů v rámci oddlužení s tím, že pokud dlužník prostřednictvím svých tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení a v jeho povinných přílohách nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b) IZ důvodem k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, či v pozdější fázi řízení k neschválení povoleného oddlužení. U přihlášených pohledávek, jež v době rozhodování soudu o schválení oddlužení ještě nejsou přezkoumány, je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být (vzhledem k cit. ustanovení IZ) přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků, tedy to, zda je dlužník popírá a proč.

V daném případě dlužnice přes výzvu soudu nekonkretizovala, k jakému účelu finanční prostředky z půjček a úvěrů použila, za jakých okolností si je brala, kdy vznikly a po jakou dobu je není schopna splácet. Z dlužnicí poskytnutých tvrzení nicméně plyne, že její závazky vznikaly v období soužití s bývalým přítelem (kterého neoznačila), a že byly použity nejen na chod společné domácnosti, ale i na vybavení bytu jejího předchozího partnera elektronikou a nábytkem. V seznamu majetku však žádné z pořízených věcí ani žádnou pohledávku za třetí osobu neuvedla, takže není zřejmé, jakým způsobem s těmito hodnotami (případně s výtěžkem z jejich zpeněžení) bylo naloženo. Dle konstantní judikatury nelze řešit oddlužením závazky osoby odlišné od dlužníka. Neuvážené investice do partnerských vztahů lze vzhledem k okolnostem považovat za nepoctivý záměr vedoucí k prohlášení konkursu na majetek dlužníka (finanční prostředky předané nesezdanému partnerovi či úhrada závazků za třetí osoby jsou marně utrácenými prostředky zjevně nad rámec možností a schopností dlužníka). Soud přitom nepokládá za věrohodné tvrzení dlužnice, že nemá žádný majetek (s výjimkou mobilního telefonu), když současně uvádí, že její nezletilé děti mají řádnou výchovu a výživu, a tomu zajisté musí odpovídat i dostatečné vybavení domácnosti. S ohledem na zcela nedostatečné údaje o účelu čerpání půjček a úvěrů soud shledal, že dlužnice činila výdaje hrubě nepřiměřené jejím výdělkovým a majetkovým poměrům, že nezodpovědně přistupovala k finančním otázkám a k plnění přijatých závazků, které ani není schopna specifikovat a doložit. Z toho soud usuzoval na nepoctivý záměr dlužnice.

Dále soud uvedl, že s ohledem na hodnotu majetku dlužnice a celkovou výši jejích závazků nepřichází v úvahu řešení jejího úpadku oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty. Příjmy dlužnice tvoří dávky státní sociální podpory ve výši 7.600,-Kč měsíčně, má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. Další příjmy dlužnice z darů poskytovaných měsíčně na základě darovacích smluv nelze při výpočtu výše měsíční splátky pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře brát v potaz , jelikož nejde o příjmy, z nichž by bylo možno při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojit přednostní pohledávky ve smyslu § 398 odst. 3 IZ a § 299 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Charakter darovací smlouvy (§ 628 a násl. občanského zákoníku) vylučuje jeho substituci za pracovní odměnu tak, jak ji vymezuje § 299 odst. 1 o.s.ř. Proto při hodnocení schopnosti dlužnice dostát zákonem stanovenému minimu uspokojení pohledávek věřitelů lze počítat pouze s pravidelným příjem dlužnice od plátce mzdy či jiným obdobným příjmem. Dohody dlužníka se třetími osobami o budoucích poskytovaných darech (důchodech) nelze považovat za plnění dlužníka. Případné postižení takto vypláceného příjmu je možné toliko výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky dle § 312 a násl. o.s.ř., na což však § 406 odst. 3 písm. d) IZ nepamatuje. Z tvrzení dlužnice a předložených listin tudíž nelze mít za splněný předpoklad, že v rámci oddlužení budou její nezajištění věřitelé uspokojeni alespoň v rozsahu 30 %. Z uvedených důvodů soud vycházel z toho, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude dle § 395 odst. 1 IZ zamítnut a na její majetek prohlášen konkurs.

Nato soud citoval § 108 odst. 1 a 2 IZ s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci (jejím konkrétním okolnostem) za nezbytné, ve výši odpovídající účelu zálohy (tedy k zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů insolvenčního řízení-hotových výdajů a odměny insolvenčního správce). Činí tak ve fázi řízení, kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje si proces zjišťování, správy a zpeněžování majetkové podstaty vyžádá. Je-li na dlužníkův majetek prohlášen konkurs (nepatrný konkurs) a dojde-li ke zpeněžování majetkové podstaty, pak insolvenční správce-i kdyby realizoval majetek dlužníka za 1,-Kč-má právo na odměnu v minimální výši 45.000,-Kč (s případnou DPH). Je nepřípustné, aby náklady spojené s řešením úpadku dlužníka byly přenášeny na státní rozpočet.

Proto soud uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši stanovil s ohledem na účel zálohy, příjmovou situaci dlužnice a nepatrnou hodnotu jejího majetku.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. Namítala, že neporušila žádné ustanovení IZ a ani tu není žádných okolností, na základě kterých by jí bylo možno přičítat nepoctivý záměr. Najevo vyšla jen mladistvá hloupost a naivita dlužnice, která obě úvěrové smlouvy u Komerční banky, a.s. uzavřela sama a její bývalý přítel jí pouze přislíbil společné plnění. Dnes je dlužnici jasné, že to byla chyba, ale byla tehdy sotva plnoletá, s přítelem si zařizovali vybavení domácnosti a těšili se na společnou budoucnost. Úvěry nebyly vysoké (půjčka 70 tis. Kč a karta s úvěrovým limitem 20 tis. Kč). Proto nesouhlasí se závěrem soudu, že se jednalo o neuváženou investici do partnerského vztahu, či o výdaje přesahující její možnosti. Řada jiných dlužníků se zachovala mnohem nezodpovědnějším způsobem a oddlužení jim bylo povoleno. Oba úvěry dlužnice zprvu bez problémů splácela společně s přítelem, ten se však poté, co se od něj dlužnice odstěhovala, přestal na placení úvěrů podílet, i když se k tomu dlužnici smluvně zavázal. Dlužnice se snažila soudu vysvětlit, že její závazky vznikly již velmi dávno a proto si není schopna vybavit přesná kalendářní data a dokumenty prokazující jejich vznik. Příslušné doklady (úvěrové smlouvy uzavřené s Komerční bankou, a.s.) zůstaly u jejího bývalého přítele, který se dlužnici ústně zavázal, že úvěry bude nadále sám splácet, když si vybavení domácnosti za úvěry pořízené ponechal. Jakmile byla na dlužnici pro ony dva závazky uvalena exekuce, dohodla s exekutorem jejich postupnou úhradu, kterou prováděla. Tato exekuční řízení ale nevedou k efektivnímu umoření dluhů, přinesla jen obrovské navýšení vymáhaných závazků, aniž by byl věřitel v dostatečné míře uspokojen.

Protože dlužnice nevlastní žádný majetek (s výjimkou mobilního telefonu) a v současné době žije s přítelem a s dvěma dětmi v nájemním bytě, kde je všechno buď pronajímatele, nebo jejího přítele, považuje oddlužení ve formě splátkového kalendáře za jedinou možnou, nejrychlejší a nejefektivnější cestu, jak alespoň částečně uspokojit své věřitele. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty stejně jako konkurs zjevně nemá smysl. Jelikož současný příjem dlužnice, která je na mateřské dovolené a pobírá jen dávky státní sociální podpory, by byl pro účely oddlužení příliš nízký, zajistila si potřebný příjem prostřednictvím peněžitého daru ve výši 2.800,-Kč měsíčně na základě darovací smlouvy, kterou soudu doložila. Za pět let by tak v oddlužení mohla poskytnout plnění v celkové výši 168.000,-Kč s tím, že po skončení mateřské dovolené si hodlá opatřit zaměstnání, které by zajistilo další příjmy pro oddlužení. Nezajištěné závazky dlužnice dosahují celkové výše 289.041,-Kč, z čehož 30 % činí 86.712,-Kč. Uvedené příjmy dlužnice i při zapravení nákladů insolvenčního správce umožní uspokojení jejích nezajištěných závazků ve větším než 30% rozsahu. Úvahy soudu prvního stupně o neakceptovatelnosti její nabídky pro splátkový kalendář založené na finanční pomoci třetí osoby pokládá dlužnice za nesprávné, neboť jsou v rozporu s účelem takových dalších příjmů i s insolvenční praxí. Závěrem dlužnice dodala, že její přítel je navíc ochoten se za splnění jejího případného oddlužení zaručit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena v příslušné vyhlášce č. 311/2007 Sb. (dále jen vyhláška) odlišně. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice se svým insolvenčním návrhem došlým soudu dne 21.1.2013 spojila návrh na povolení oddlužení, které navrhla provést ve formě splátkového kalendáře. K návrhům dlužnice připojila řádné seznamy majetku a závazků, z nichž plyne, že má 4 nezajištěné závazky vůči 3 věřitelům, které dosahují celkové výše 289.041,-Kč. Z toho 2 závazky vůči Komerční bance, a.s. jsou již vykonatelné a exekučně vymáhané. První z nich činí s příslušenstvím (včetně nákladů exekuce) celkem 192.105,-Kč, druhý je exekutorem uplatňován v celkové výši 72.234,-Kč, ovšem dlužnice jeho existenci popírá s tím, že první exekuce vedená pro danou pohledávku byla již v roce 2011 pro vymožení vymáhané částky ukončena, a proto je nedůvodná další exekuce, která byla pro tuto pohledávku znovu nařízena. Majetek dlužnice představuje podle seznamu majetku pouze mobilní telefon pořízený v roce 2011 za cenu 4.500,-Kč, jehož současnou cenu dlužnice odhadla na 1.000,-Kč. Dlužnice je svobodná a má vyživovací povinnost ke 2 nezletilým dětem. V současné době (od roku 2012) je na mateřské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7.600,-Kč (resp. 3.600,-Kč) měsíčně. K insolvenčnímu návrhu připojila darovací smlouvu ze dne 11.1.2013 (opatřenou úředně ověřenými podpisy obou smluvních stran), kterou se jí Václav Poliak zavázal po dobu trvání účinků schváleného oddlužení poskytovat měsíčně částku 2.800,-Kč.

Z uvedeného plyne, že splnění podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, spočívající v předpokladu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 %, zjevně nelze předpokládat při oddlužení provedeném zpeněžením majetkové podstaty. Dostatečná je ale nabídka dlužnice pro oddlužení provedené navrženým splátkovým kalendářem, když si pro jeho plnění-vzhledem k nedostatečnosti svých dosavadních příjmů (rodičovského příspěvku, který při zohlednění 2 vyživovacích povinností neumožňuje provést žádnou zákonnou měsíční srážku) opatřila pravidelný příjem darovací smlouvou.

Závěr soudu prvního stupně o neakceptovatelnosti takového příjmu co zdroje plnění oddlužení splátkovým kalendářem je-jak správně dlužnice namítla-v rozporu s konstantní judikaturou, která je také v praxi při realizaci splátkových kalendářů trvale aplikována. Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že dlužníku, jehož momentální vlastní ekonomická nabídka pro oddlužení plněním splátkového kalendáře není dostatečná (nemá žádné postižitelné příjmy, anebo tyto k zákonnému minimálnímu uspokojení nezajištěných pohledávek dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ nepostačují), může poskytnout relevantní formu pomoci třetí osoba, a to buď přistoupením k závazkům dlužníka (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 věta první IZ), anebo závazkem poskytovat dlužníku po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem určité pravidelné finanční plnění (např. prostřednictvím smlouvy o důchodu nebo smlouvy darovací). Takovéto finanční plnění, k němuž se třetí osoba dobrovolně zavázala, je zcela legitimním specifickým příjmem dlužníka určeným jen pro plnění splátkového kalendáře, pro něž proto může být-a to v plné výši-také použit. Je samozřejmé, že domáhá-li se dlužník dobrodiní oddlužení, při úvaze o jeho proveditelnosti splátkovým kalendářem by nebylo slučitelné s předpokladem poctivosti dlužníkova záměru, pokud by pro splátkový kalendář nabízel jen příjmy ze sjednané finanční pomoci třetí osoby, aniž by se sám jakkoli snažil-ač mu v tom objektivně nic nebrání-tyto příjmy ve prospěch maximálního možného uspokojení věřitelů navýšit vlastní výdělečnou činností (tedy pokud by zjevně neusiloval o přiměřenou výdělečnou činnost). Takové okolnosti by ostatně byly důvodem i pro zrušení schváleného oddlužení splátkovým kalendářem dle § 418 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 412 odst. 1 písm. a) IZ.

U dlužnice, která je na mateřské dovolené a tedy zatím pobírá jen rodičovský příspěvek, se však o takový případ zjevně nejedná, a proto není žádného důvodu, proč by nemohla být její nabídka pro splátkový kalendář založena na sjednaných příjmech z daru od třetí osoby, které k dosažení potřebné zákonné míry uspokojení jejích nezajištěných věřitelů postačují. Za 5 let trvání splátkového kalendáře by z těchto příjmů mohla dlužnice nabídnout plnění v celkové výši 168.000,-Kč. Z něj po zapravení přednostních nároků insolvenčního správce v celkové výši 65.340,-Kč (paušální měsíční odměna 750,-Kč a náhrada hotových výdajů 150,-Kč dle § 3 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky, s DPH celkem 1.089,-Kč měsíčně x 60 měsíců) zbývá 102.660,-Kč, což (i s připočtením pohledávky dlužnicí popírané) postačuje k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v minimálním rozsahu 30%, tj. alespoň ve výši 86.712,-Kč.

Soud prvního stupně současně prezentoval jakési své pochybnosti o poctivosti záměru dlužnice, které stavěl zejména na tom, že nedostatečně objasnila účel čerpání jednotlivých půjček a úvěrů a způsob, jakým s takto získanými prostředky naložila. Jakkoli z odůvodnění napadeného usnesení není dostatečně zřejmé, zda soud svůj závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 IZ stavěl-vedle své nedůvodné úvahy o nedostatečné ekonomické nabídky dlužnice-i na nepoctivosti jejího záměru ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ, okolnosti opodstatňující takový závěr zatím odvolací soud neshledal. Dlužnice k okolnostem vzniku svých závazků poskytla (také prostřednictvím doplňujících podání ze dne 28.1.2013-A-8 a A-9) postačující vysvětlení. Z nich plyne, že vedle dvou menších závazků (nedoplatků za služby) vzniklých v roce 2011 a 2012 ostatní dva (exekvované) závazky pocházejí z úvěrových smluv, které dlužnice uzavřela před 10 lety-tehdy sotva plnoletá-s Komerční bankou, a.s.; tyto úvěry (ve výši celkem cca 90 tis. Kč) čerpala na chod a zařízení společné domácnosti se svým tehdejším přítelem. Přitom nic nesvědčí tomu, že dlužnice tedy měla jiné dluhy nebo že vzhledem k okolnostem musela vědět, že ony dva úvěry nebude schopna splácet (nebo že by dokonce již byla ve stavu úpadku insolvencí). Je zjevně neopodstatněný argument soudu, že dlužnice hodlá v rámci oddlužení řešit jiné závazky než její vlastní, nebo že se zadlužovala placením závazků za třetí osoby. Z podaných vysvětlení dlužnice je zřejmé, že investovala do vybavení a chodu domácnosti, již si s přítelem zařizovala s vidinou společného života a společného splácení úvěrů, které si k tomu vzala (a které také byly zprvu společnými silami placeny). Dlužnice tehdy nepočítala s tím, že její mladická idylická představa společného soužití a hospodaření může vzít za své (k čemuž posléze došlo, od přítele se ve zlém odstěhovala). Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že takové okolnosti lze nyní hodnotit jako neuvážené investice do partnerských vztahů opodstatňující závěr o nepoctivém záměru dlužnice, pro které jí nelze umožnit vstup do oddlužení.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit pouze potud, že věci pořízené za úvěry od Komerční banky, a.s., jež si dlužnice vzala, náležejí do jejího vlastnictví, třebaže zůstaly v dispozici jejího dřívějšího partnera. Nelze ovšem přehlédnout, že jde o věci pořízené (za část oněch menších úvěrů) v dávné době, takže nejspíše jsou to věci již zastaralé, značně opotřebené a tedy málo hodnotné (pokud ještě vůbec existují), a že dlužnice patrně ani není schopna tyto věci označit, když je kdysi (opuštěním společného bytu) ztratila z dispozice a zřejmě k nim nemá doklady. Nyní bydlí s dětmi společně v bytě jejich otce, jemuž patří i zařízení bytu. Za takovéto situace případnou neúplnost seznamu majetku dlužnice z hlediska zmíněných movitých věcí pořízených před 10 lety nepokládá odvolací soud za rozhodnou.

Z těchto důvodů odvolací soud v dané fázi řízení-na rozdíl od soudu prvního stupně-neshledal dostatečných důvodů pro závěr o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 IZ s tím, že lze mít za splněné předpoklady pro řešení jejího úpadku oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Jakkoli jsou nároky insolvenčního správce při splátkovém kalendáři hrazeny v měsíčních splátkách, je třeba zajistit úhradu jeho nároků i za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení splátkovým kalendářem. Jde o náhradu prokázaných hotových výdajů insolvenčního správce vzniklých mu v inkriminované době (s limity jejich výše podle § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky) a odměnu za činnost, kterou insolvenční správce v tomto období vykoná a která tedy nepředstavuje realizaci splátkového kalendáře; tuto odměnu insolvenční soud určuje v přiměřené výši podle § 5 vyhlášky (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 3216/2010, 3 VSPH 1239/2010-B ze dne 19.5.2011).

K zajištění úhrady těchto dalších nároků insolvenčního správce pro případ, že úpadek dlužnice bude řešen oddlužením ve formě splátkového kalendáře, považoval odvolací soud za postačující požadovat po dlužnici zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, jak uvedeno shora.

Pouče ní: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 27. srpna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová