3 VSPH 371/2013-A-17
MSPH 95 INS 29151/2012 3 VSPH 371/2013-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Radoslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Opatovická 1901/28, Praha 1, zast. JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 12, Praha 1, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 29151/2012-A-12 ze dne 11. února 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 29151/2012-A-12 ze dne 11. února 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 29151/2012-A-12 ze dne 11.2.2013 uložil dlužníku Radoslavu Kopijovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 13.11.2012 spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením.

Za účelem zjištění okolností rozhodných pro posouzení nepoctivého záměru soud usnesením č.j. MSPH 95 INS 29151/2012-A-7 ze dne 26.11.2012 vyzval dlužníka, aby svoje podané návrhy doplnil mimo jiné o podrobný popis své závazkové minulosti, tj. aby uvedl dobu, po kterou není schopen splácet své závazky, aby specifikoval okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizoval, na úhradu kterých závazků, na zakoupení (pořízení) jakých věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých služeb použil finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložil. Současně dlužníka vyzval, aby popsal vznik společných závazků a nabytí společného majetku a specifikoval, na co konkrétně a v jaké výši byly použity finanční prostředky ze společných půjček a úvěrů. Přitom dlužníka upozornil, že uvedení významných skutečností nelze nahradit předkládáním listinných důkazů. Na tuto výzvu dlužník reagoval podáním ze dne 6.12.2012.

Dále soud citoval § 398 odst. 1 a 2, § 393 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. a), § 395 odst. 2 písm. a) a § 396 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že tato ustanovení vymezují podmínky přípustnosti řešení dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, a že tyto podmínky soud zkoumá-se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, eventuálně s ohledem na okolnosti uváděné a doložené věřiteli nebo které jinak vyšly najevo-nejen ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, ale též v následující fázi řízení. Je-li dána některá ze zákonných překážek, jež oddlužení brání, soud oddlužení zamítne a rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Před povolením oddlužení soud vždy posuzuje konkrétní majetkové a osobní poměry dlužníka. Proto musí tento návrh obsahovat podrobný popis závazkové minulosti dlužníka. Soud zamítne návrh na povolení oddlužení, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem mít důvodně za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. Stejně postupuje i při zjištění, že o takovém dlužníkově návrhu bylo již dříve rozhodnuto nebo že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Požadavek dlužníkova čistého úmyslu a předpoklad minimální 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zahrnutých do oddlužení představují základní podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou pak při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností předpokladem jeho osvobození od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. Tedy jen za předpokladu, že dlužník splňuje podmínku subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytuje věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze mu přičíst nepoctivý záměr, soud dle § 395 až 397 IZ-bez ohledu na stanovisko věřitelů-oddlužení povolí a následně schválí. Jako garant společného zájmu věřitelů nesmí připustit, aby oddlužení bylo povoleno či schváleno v důsledku nepoctivého jednání dlužníka.

Dále soud obsáhle prezentoval judikatorní závěry Nejvyššího soudu vyslovující se k podmínkám přípustnosti oddlužení, a to z hlediska poctivosti dlužníkova záměru při oddlužení a z hlediska věcné legitimace dlužníka, která ve smyslu § 389 odst. 1 IZ svědčí jen dlužníku, na kterého se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele a který ani nemá dluhy z podnikání, nebo nikoli takové, které by bylo důvodu pokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (nebo následném schválení povoleného oddlužení) za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení.

Soud také citoval § 149 odst. 1 a 2 a § 150 odst. 1 a 2 občanského zákoníku o zániku společného jmění manželů (dále jen SJM) zánikem manželství a o jeho vypořádání s tím, že dlužník-přes výzvu soudu-nespecifikoval okolnosti týkající se vzniku a zániku jeho SJM, když nepopsal důvody, okolnosti a dobu vzniku jednotlivých závazků, účel čerpání společných úvěrů ani to, jak bylo SJM vypořádáno. Omezil se pouze na tvrzení, že SJM nebylo modifikováno a dne 19.7.2012 byla uzavřena smlouva o jeho vypořádání. Všechny závazky vznikly za trvání manželství a byly použity na pořízení a rekonstrukci nemovitosti, v níž za trvání manželství bydlel. Tato tvrzení jsou však v zásadním rozporu s údaji, které uvedl v seznamu závazků ze dne 6.12.2012. V něm označil jako důvody vzniku závazků např. složení kauce za byt (úvěr od České spořitelny, a.s. ve výši 80.000,-Kč), potřebu finanční rezervy (kreditní karta od Home Credit, a.s.), náklady spojené s bydlením a živobytím, běžný chod domácnosti, cestování do Ostravy, nájemné, konsolidaci dřívějších úvěrů a pořízení vozidla Nissan Almera. Podle seznamu jednotlivé závazky vznikaly pouze v období let 2011 a 2012, i když dlužník od roku 2010 nežije s bývalou manželkou ve společné domácnosti. Ze smlouvy o vypořádání SJM ze dne 19.7.2012 vyplývá, že do SJM náležely z movitých věcí-kromě vybavení dílny, garáže a kompletního vybavení domácnosti-tři osobní automobily (Citroen Hatchback registrován dne 25.1.2012, Nissan Almera Tino registrován dne 7.4.2011 a Fiat Brava registrován dne 14.9.2009) a pohledávka za AXA penzijní fond, a.s. ve výši 197.016,10 Kč (ke dni 31.3.2012). Tyto majetkové hodnoty však dlužník v seznamu majetku neoznačil ani neuvedl, jakým způsobem s nimi (příp. s výtěžkem z jejich zpeněžení naložil). Jestliže dlužník za příčinu svého úpadku označuje investici do rekonstrukce nemovitosti, pak je třeba zabývat se otázkou, do jaké míry mohli být dlužníkovi věřitelé zkráceni převodem poloviny této nemovitosti na jeho syna. Dlužník přitom přes výzvu soudu nedoložil hodnotu nemovitostí znaleckými posudky dle § 392 odst. 2 IZ.

Rozporná tvrzení týkající se účelu čerpání závazků zůstala dlužníkem nedoložená. Úvěr od UniCredit Bank Czech Republic, a.s. ve výši 284.054,-Kč měl být dle seznamu závazků využit ke konsolidaci dřívějších úvěrů, není však zřejmý účel takto zpravených závazků. Vynaložení částky 80.000,-Kč z úvěru od České spořitelny, a.s. pouze na složení kauce za byt se jeví nepřiměřené situaci dlužníka (mohl využít levnější ubytování mimo centrum Prahy). Byť u některých závazků neuvedl dobu jejich vzniku, je zřejmé, že již od prosince 2011 byl v úpadku a přesto na sebe i poté (od července do října 2012) vzal řadu jiných závazků (vůči TOMMY STACHI, s.r.o. ve výši 30.000,-Kč, od Via SMS, s.r.o. ve výši 6.000,-Kč, od Friendly Finance, s.r.o. ve výši 6.000,-Kč) a v roce 2012 zakoupil mobilní telefon v hodnotě 6.000,-Kč. Dlužník takto čerpané prostředky nepoužil k úhradě předchozích závazků, ale pro vlastní spotřebu. Není rovněž zřejmé, proč se nepokusil alespoň částečně uspokojit své věřitele tím, že by zpeněžil vykázaný rekreační objekt.

S ohledem na takové rozporuplné a nedostatečné údaje o účelu čerpání půjček a úvěrů soud shledal, že dlužník činil výdaje hrubě nepřiměřené jeho výdělkovým a majetkovým poměrům, že nezodpovědně přistupoval k finančním otázkám a k plnění přijatých závazků. Z toho soud usuzoval na nepoctivý úmysl dlužníka, zvláště pak za situace, kdy v době svého zadlužení použil půjčené prostředky k zakoupení tří automobilů, které ale (bez vysvětlení) neuvedl v seznamu majetku, a kdy nebyl ochoten vylíčit svou závazkovou minulost a náležitě specifikovat vypořádání SJM.

Ačkoli dlužník tvrdil, že nikdy nepodnikal, dle živnostenského rejstříku měl živnostenské oprávnění v období od 18.1.1993 do 1.4.2004. Dne 15.11.2011 mu toto oprávnění opět vzniklo (dlužník je stále evidován v živnostenském rejstříku jako podnikatel), a bylo přerušeno pouze v období od 4.1.2012 do 4.1.2013. Vzhledem k pochybným tvrzením dlužníka o jeho závazkové minulosti nelze vyloučit existenci závazků vztahujících se k podnikání a bránících povolení oddlužení, byť dlužník tvrdí, že žádný z jeho závazků nepochází z podnikatelské činnosti.

Nato soud konstatoval, že z uvedených důvodů musí návrh na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 IZ zamítnout a na dlužníkův majetek prohlásit konkurs.

Dále soud citoval § 108 odst. 1 a 2 IZ s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci (jejím konkrétním okolnostem) za nezbytné, a to ve výši odpovídající účelu zálohy (tedy k zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů insolvenčního řízení-hotových výdajů a odměny insolvenčního správce). Činí tak ovšem ve fázi řízení, kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje si proces zjišťování, správy a zpeněžování majetkové podstaty vyžádá. Je-li na dlužníkův majetek prohlášen konkurs (nepatrný konkurs) a dojde-li ke zpeněžování majetkové podstaty, pak insolvenční správce-i kdyby realizoval majetek dlužníka za 1,-Kč-má právo na odměnu v minimální výši 45.000,-Kč (s případnou DPH). Je nepřípustné, aby náklady spojené s řešením úpadku dlužníka byly přenášeny na státní rozpočet.

Proto soud prvního stupně uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši stanovil s ohledem na účel zálohy a hodnotu dlužníkova majetku, jež zůstala nedoložena.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení snížil na částku do 10.000,-Kč. Dlužník má závěr soudu o důvodech pro zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení-o nepoctivém záměru-za neadekvátně přísný, a navíc v dané fázi řízení za nepřípadný a nedostatečně odůvodněný ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) a zákonných domněnek nepoctivého záměru dle odstavce 3 tohoto ustanovení. Z předloženého výpisu z rejstříku trestů vyplývá, že dlužník je trestně bezúhonný, insolvenční ani obdobné řízení vůči němu dosud vedeno nebylo. Návrh sestavil pravdivě a úplně, stejně tak pravdivě popsal i důvody, které vedly k jeho zadlužení a následnému úpadku. Snažil se vyhovět požadavku soudu a popsat, k čemu byly prostředky užity, i když podrobné zkoumání důvodů zadlužení je obvykle předmětem ústního jednání o věci. Součinnost se soudem nikterak neodmítal, žádnou neochotu v tom směru neprojevoval. Je jasné, že málokdo je schopen detailně popsat skutečnosti, které se odehrály před řadou let. U většiny dlužníků nicméně jsou důvodem jejich následného úpadku nemravné úroky požadované na trhu se spotřebitelskými úvěry. Také v dlužníkově případě šlo o to, že si posléze vzal některé půjčky na úhradu svých půjček dřívějších. Část prostředků skutečně investoval do rekonstrukce nemovitosti, kterou vlastnil, a na úhradu kauce za bydlení a nájemné. Rozpor ve specifikaci konkrétního účelu úvěrů plyne z dlouhého časového rozpětí, ve kterém byly čerpány. Automobil Fiat Brava je nepojízdný s nulovou hodnotou. Pohledávku za AXA penzijním fondem sice vlastní, ale není oprávněn s ní nijak nakládat, neboť je časově vázána a v případě výběru zůstatku by přišel o veškerou státní dotaci a úroky. Úvěry přitom nikdy nepoužil pro podnikatelskou činnost, ale pouze osobní potřeby. Své živnostenské oprávnění nikdy nepoužil, podnikatelskou činnost nevykonával; žádný z jeho závazků proto nepochází z podnikatelské činnosti. Dlužník nic nezatajuje, a proto se nemůže jednat o nepoctivost, což bude možné posoudit při ústním jednání. Domnívá se, že o povolení oddlužení žádá oprávněně a v takovém případě-nelze-li jednoznačně povolení oddlužení vyloučit-je dle zvyklostí záloha na náklady insolvenčního řízení požadována jen do výše 5.000,-Kč. Jelikož je dlužník nemajetný, důvod ke složení zálohy v maximální možné hranici by nebyl dán ani pro případ, že by se svým návrhem neuspěl a jeho návrh by byl řešen formou nepatrného konkursu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V posuzované věci však těmto požadavkům soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Soud v napadeném usnesení věnoval jeho rozsáhlé odůvodnění v zásadě jen na vysvětlení svého závěru, že dlužníku je třeba přičíst nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ, a že tudíž je nutno očekávat zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a řešení jeho úpadku konkursem (§ 396 IZ). Nijak se ale nevyslovil k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení-očekávaného konkursu, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit, resp. omezil se pouze na věcně nesprávnou úvahu, že minimální odměna insolvenčního správce v konkursu činí vždy nejméně 45 tis. Kč (i kdyby výtěžek ze zpeněžení majetku dlužníka činil pouhou jednu korunu). Uvedený minimální limit správcovy odměny v konkursu se však uplatní, jen pokud ji lze určit podle § 1 odst. 2 až 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), tj. bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele dle odstavce 2 nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele vymezeného v odstavcích 3 a 4; jinak se tato odměna určí úvahou soudu dle § 5 vyhlášky. V tom směru ale soud žádné přezkoumatelné závěry nenabídl. Neuvedl konkrétní zjištění o rozsahu, složení a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku (jak vyplývají z jeho návrhů a předloženého seznamu majetku) ani o výši jeho příjmů, které při konkursu-v rozsahu vymezeném v § 207 odst. 2 IZ-rovněž náleží do majetkové podstaty a jako takové mohou být k hrazení nákladů insolvenčního řízení použity. Jinak řečeno, soud dostatečně neobjasnil, jakou výši nákladů pro případ konkursu předpokládá a zda a v jakém rozsahu lze očekávat jejich uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Jestliže soud nebyl sto uvedená rozhodná skutková zjištění na podkladě podaných návrhů a jejich příloh učinit, neboť-jak uvádí-měl dlužníkem předložené seznamy majetku a závazků za nevěrohodné nebo neúplné (i z hlediska vypořádání SJM), šlo o vadu insolvenčního návrhu (a návrhu na povolení oddlužení), kterou náleží dlužníku vytknout postupem dle § 128 odst. 2 IZ (a § 393 odst. 2 IZ)-s poučením, v čem nedostatky předložených seznamů spočívají a jak je má dlužník odstranit, a s tím, že při neodstranění nedostatků obligatorních seznamů ve stanovené lhůtě je dán důvod k odmítnutí insolvenčního návrhu. Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění jeho nedostatků. Teprve poté, co bude tímto postupem insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše. Totéž platí obdobně i ve vztahu k návrhu na povolení oddlužení. Jestliže tento návrh postrádá zákonné náležitosti, není prostoru k žádnému jeho věcnému posuzování (z hlediska podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ), ani k rozhodování o záloze, ale jen k tomu, aby soud vedl dlužníka k patřičnému doplnění návrhu. Soud přitom zmínil, že přes jeho výzvu dlužník nepředložil znalecké ocenění obvyklé ceny svých nemovitostí (či svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti), a přestože jde podle § 392 odst. 2 IZ o povinnou náležitost seznamu majetku co přílohy návrhu na povolení oddlužení, jejíž absence trvající i po výzvě soudu je důvodem k odmítnutí takového návrhu dle § 393 odst. 3 IZ, soud v tom směru žádné závěry nečinil. Jinak řečeno, soud prvního stupně vytýkal dlužníku nedostatky jeho insolvenčního návrhu i návrhu na povolení oddlužení, které brání jejich věcnému projednání, nicméně takový poznatek vůbec nezvažoval z hlediska projednatelnosti těchto návrhů. Naopak bez dalšího-v rozporu s prezentovanou procesní situací-předpokládal splnění podmínek pro zjištění dlužníkova úpadku i pro věcné posouzení návrhu na řešení tohoto úpadku oddlužením (pro rozhodnutí o jeho zamítnutí). Na tomto neodůvodněném východisku pak založil i svůj závěr o podmínkách pro rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a o její výši, který by pro nedostatky jeho odůvodnění nemohl obstát ani v případě, že by k takovému rozhodování procesní podmínky vskutku byly dány.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 27. srpna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová