3 VSPH 35/2012-A-17
KSUL 45 INS 24029/2011 3 VSPH 35/2012-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka DukOil, s.r.o. se sídlem Rudé armády 32, Brandov, IČO 27295605, zahájené na návrh věřitele SILMET Příbram, a.s. se sídlem Příbram III 168, IČO 26210428, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 24029/2011-A-4 ze dne 22. prosince 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 24029/2011-A-4 ze dne 22. prosince 2011 se z r u š u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 45 INS 24029/2011-A-4 ze dne 22.12.2011 zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud dlužníku DukOil, s.r.o. (dále jen dlužník) ustanovil předběžného insolvenčního správce a uložil mu nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce, a jímž by dále osobám, které mají vůči dlužníkovi závazky, uložil povinnost poskytovat plnění na tyto závazky přímo předběžnému správci, a současně ustanovil prozatímní věřitelský výbor.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 21.12.2011 doručen navrhovatelův insolvenční návrh spolu s návrhem na vydání shora uvedeného předběžného opatření. Navrhovatel tvrdil, že nemovitosti dlužníka, představující prakticky veškerý jeho majetek, byly kupní smlouvou ze dne 14.12.2011 převedeny na třetí osobu-na jednoho z tvrzených dlužníkových věřitelů JUDr. Dušana Rendla. Tyto skutečnosti doložil výpisem z katastru nemovitostí. S odkazem na § 242 insolvenčního zákona (dále jen IZ) argumentoval navrhovatel tím, že dlužník tímto převodem úmyslně zkrátil jeho uspokojení ve prospěch třetí osoby. Uvedl také, že u Okresního soudu v Mostě podal žalobu o určení vlastnictví k převedeným nemovitostem. Žádné konkrétní indicie stran budoucího možného zmenšování majetku dlužníka (nad rámec již provedených úkonů) však navrhovatel nedokládal, naopak tvrdil, že předmětem již uskutečněného převodu byl fakticky veškerý majetek dlužníka. Soud zdůraznil, že předběžným opatřením nelze zabránit úkonům dlužníka, které již v minulosti nastaly, ale jen těm, ke kterým by mohlo dojít v budoucnu.

Z těchto důvodů soud návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, když opodstatněným neshledal ani požadavek na ustanovení předběžného správce, jelikož zjevně není žádného majetku, který by mohl zajistit. Poznamenal, že případné odporovatelné úkony lze uplatnit v rámci insolvenčního řízení bez předběžného opatření. Vyhovět nemohl soud ani návrhu na jmenování prozatímního věřitelského orgánu, neboť ten musí mít nejméně 3 členy, a do daného řízení se zatím kromě navrhovatele žádný jiný věřitel nepřihlásil. Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, resp. aby je změnil a sám předběžné opatření nařídil. Namítal, že důvody pro vyhovění tomuto jeho návrhu jsou dány, neboť popsaná situace vyžaduje zajistit okamžitou, byť dočasnou procesní ochranu, kterou s ohledem na bezprostředně hrozící újmu není možné poskytnout jinak. Navrhovatel odkázal na § 113 odst. 1 IZ a vyslovil přesvědčení, že dlužník má i další majetek, ze kterého by se mohl uspokojit. Jím navržené předběžné opatření k zatímní úpravě práv a povinností tak směřuje i do budoucna, k zamezení dalších zkracujících právních úkonů dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení (§ 212, § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Z obsahu spisu plyne, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele došlého soudu dne 21.12.2011, s nímž současně navrhovatel podal návrh na nařízení shora uvedeného předběžného opatření. V insolvenčním návrhu uvedl, že má vůči dlužníku pohledávku splatnou déle než 30 dnů z titulu dohody ze dne 4.10.2011, jíž dlužník přistoupil k závazku Jarmily Košlerové ve výši 52.627.463,-Kč za neuhrazenou dodávku zboží, který se spolu s ní zavázal navrhovateli společně a nerozdílně uhradit. Vedle toho má navrhovatel vůči dlužníku pohledávky z titulu 3 směnek znějících na směnečnou sumu 2,5 mil. Kč, splatných 3.8.2010, 3.2.2010 a 3.3.2010. V současné době má navrhovatel vůči dlužníku neuhrazenou pohledávku ve výši 52.364.165,-Kč a dále pohledávky ve výši 7,5 mil. Kč, které jsou více než 3 měsíce splatné. K tomu navrhovatel bez dalšího uvedl, že dalšími věřiteli jsou Česká spořitelna, a.s., JUDr. Dušan Rendl a Finanční úřad v Litvínově, a uzavřel, že z uvedených údajů je zřejmé, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky splatné déle než 30 dnů, které není schopen plnit; evidentně je i předlužen. Proto navrhl, aby soud zjistil úpadek dlužníka a rozhodl o jeho řešení konkursem.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci navrhovatel v insolvenčním návrhu popsal své vlastní neuhrazené pohledávky za dlužníkem, z nichž u směnečných pohledávek uvedl i údaj o jejich splatnosti. Co do tvrzení o úpadku dlužníka se ovšem vedle popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem omezil jen na označení 3 osob, které mají být dalšími věřiteli dlužníka, aniž by současně uvedl, jaká je výše jejich pohledávek za dlužníkem a kdy nastala jejich splatnost. Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ). Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Jelikož tak navrhovatel v insolvenčním návrhu nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, je zřejmé, že jeho tvrzení nesvědčí ani o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh navrhovatele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a pro takové nedostatky -jak plyne z výše citované konstantní judikatury-nelze v insolvenčním řízení pokračovat. Za takového stavu věci tudíž nebyly podmínky k tomu, aby soud rozhodoval o navrhovatelově návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť nebylo místa pro jiné rozhodnutí, než pro odmítnutí jeho insolvenčního návrhu dle § 128 odst. 1 IZ.

Proto odvolací soud napadené usnesení za přiměřeného užití § 219a o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) zrušil, aniž by ve smyslu § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť pro takový postup nadále nejsou důvody. V souladu s vysloveným závazným právním názorem (pokynem) odvolacího soudu rozhodne soud prvního stupně bezodkladně o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a to bez zřetele k tomu, zda navrhovatel dodatečně učiní nějaká doplnění k odstranění vytčených nedostatků tohoto návrhu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 13. dubna 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová