3 VSPH 346/2012-A-13
MSPH 90 INS 3644/2012 3 VSPH 346/2012-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: SW Technik Praha, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 9, Poděbradská 186/56, IČO 28177304, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č.j. MSPH 90 INS 3644/2012-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č.j. MSPH 90 INS 3644/2012-A-6, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkovi ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit 50.000,--Kč na uvedený účet insolvenčního soudu nebo v hotovosti do jeho pokladny.

Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že dlužník kromě pohledávek, které přes výzvu jeho likvidátora dlužníci neuhradili, žádný majetek nemá. Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dospěl k závěru, že v případě dlužníka, který se nachází ve stavu likvidace, bude jeho úpadek řešen konkursem a že v takovém případě lze očekávat, že odměna insolvenčního správce podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce a náhradách jeho hotových výdajů (Vyhláška) v minimální výši 45.000,--Kč bude představovat podstatnou část nákladů insolvenčního řízení. Zároveň vysvětlil povahu ustanovení § 144 InsZ a odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze (sp.zn. KSPA 56 INS 4540/2008, 1 VSPH 238/2009 a č.j. KSHK 45 INS 2986/2008, 1 VSPH 174/2008-A-22 a 1 VSPH 187/2008-A-23). Doplnil, že bylo věcí dlužníka, jehož stíhá povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (§ 98 odst. 1 a 2 InsZ), aby se finanční prostředky na zaplacení zálohy opatřil v dostatečném časovém předstihu.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se záloha na náklady řízení neukládá, neboť má pohledávky za svými dlužníky ve výši 657.792,--Kč, z nichž vymožitelné jsou pohledávky v rozsahu 41.369,--Kč a hotovost v pokladně ve výši 10.215,32 Kč, tj. majetek, z něhož mohou být hrazeny náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 InsZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Tyto závěry platí i pro případ, kdy se dlužník zahájivší insolvenční řízení již v procesu likvidace nachází.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník se nachází v likvidaci, neboť jediný společník společnosti při výkonu působnosti valné hromady společnosti z 27.10.2011 společnost zrušil a jmenoval likvidátorem Jaromíra Civína, bytem v Praze 9, Českomoravská 809/9, zapsaného do obchodního rejstříku 10.11.2011. Z insolvenčního návrhu a připojených listin je zjevné, že dlužníkův úpadek nebude řešen jinak než konkursem a že dlužník nedisponuje takřka žádným majetkem, kromě hotovosti v pokladně ve výši 10.215,32 Kč a dosud nevymožených pohledávek a má závazky převyšující 1,5 mil. Kč.

V daném případě nepřichází rozhodnutí podle § 144 InsZ v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 1 tohoto ustanovení, tj. především není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, a nebyl mu jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců. Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 Vyhlášky-dosahuje nejméně 45 tis. Kč a jsou hrazeny z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že na základě dlužníkem poskytnutých údajů nelze důvodně předpokládat, že jeho pohledávky v rozsahu 41.369,--Kč budou úspěšně vymoženy a budou tak získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, neboť k bonitě svých dlužníků se nikterak nevyjádřil. Je tak zřejmé, že proces vymáhání uvedených pohledávek si sám vyžádá náklady, které při absenci finančních prostředků vyjma částky 10.215,32 Kč, je třeba zajistit zálohou.

Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky, k dispozici má pouze hotovost ve výši cca 10.000,--Kč a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, insolvenční soud postupoval správně, pokud dlužníku napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, přičemž přiměřenou odvolací soud shledal i její stanovenou výši.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. dubna 2012

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva