3 VSPH 344/2013-A-15
KSPL 56 INS 624/2013 3 VSPH 344/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem Šabina 17, 356 01 Sokolov, IČO 74870904, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 624/2013-A-9 ze dne 15. února 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 624/2013-A-9 ze dne 15. února 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 56 INS 624/2013-A-9 ze dne 15.2.2013 vyzval dlužnici Danu anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 10.1.2013 doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení a téhož dne bylo zahájeno insolvenční řízení. V návrhu dlužnice uvedla, že je v úpadku, jelikož má více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit.

Usnesením ze dne 22.1.2013 soud vyzval dlužnici mimo jiné k doložení příjmů dostačujících k uhrazení alespoň 30 % jejích pohledávek. Dlužnice doložila příjem ve výši 8.900,-Kč hrubého. S ohledem na výši závazků dlužnice uvedených v návrhu vyplývá, že dlužnice není ze svého příjmu schopna uspokojit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, když i společně s příjmy jejího manžela je schopna uhradit pouze 19 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Samotný příjem dlužnice nepostačuje ani k úhradě měsíční odměny a nákladů insolvenčního správce v případě splátkového kalendáře.

Dále soud citoval § 395 odst. 1 písm. b), § 396 a § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že vzhledem k údajům o majetku dlužnice (i když v insolvenčním řízení je možné zjistit další majetek) a jejího příjmu (který není dostatečný pro schválení oddlužení) je nutné požadovat zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Přitom přihlédl k tomu, že podmínky pro povolení oddlužení může dlužnice dodatečně prokázat (doložit majetkové a výdělečné poměry umožňující oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, v němž budou z měsíčních splátek zapraveny i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce). Proto soud stanovil zálohu na náklady řízení pouze ve výši 15.000,-Kč.

K tomu soud dodal, že insolvenční řízení (jak vyslovil Vrchní soud v Praze např. v usnesení č.j. KSPA 56 INS 1418/2009, 1 VSPH 355/2009-A-29 ze dne 10.7.2009) může mít smysl jedině za předpokladu existence majetku, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ dle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Není-li v takovém případě dlužník schopen zaplatit ani zálohu na náklady insolvenčního řízení, je tím zřetelněji podpořen závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zneužitím postupů podle insolvenčního zákona; za takové situace soud řízení zastaví.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. Uvedla, že insolvenční návrh podala spolu se svým manželem a že proto soud vycházel ze součtu jejich závazků. Takto shledal, že podle doložených příjmů jsou schopni společně uhradit jen 19 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužnice poukázala na smlouvu o důchodu připojenou k odvolání, kterou se jí Martin anonymizovano zavázal poskytovat pro insolvenční řízení měsíčně částku ve výši, která bude potřebná k dosažení příjmů nutných ke splnění podmínky alespoň 30% uspokojení peněžitých závazků (a tedy i k povolení řešení úpadku dlužnice oddlužením). Proto požadovala, aby odvolací soud rozhodl o jiné výši zálohy s tím, že požadovanou částku 15.000,-Kč není schopna zaplatit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010 nebo (k očekávanému oddlužení ve formě splátkového kalendáře) usnesení sp.zn. KSLB 76 INS 6489/2012, 3 VSPH 615/2012-A ze dne 10.12.2012.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Nejenže jeho výrok formuloval jako výzvu k zaplacení zálohy, ačkoli rozhodnutím dle § 108 IZ se navrhovateli ukládá platební povinnost, ale v odůvodnění tohoto rozhodnutí především řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši.

Soud dovodil, že úpadek dlužnice nebude možno řešit navrženým oddlužením ve formě splátkového kalendáře (protože příjem dlužnice, ani společně s příjmy manžela, nepostačuje ke splnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ-minimálního 30% uspokojení nezajištěných pohledávek při zapravení přednostních nároků insolvenčního správce). S ohledem na to soud patrně vycházel z předpokladu (v rozhodnutí nevysloveného), že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a úpadek dlužnice tudíž bude ve smyslu § 396 IZ řešen konkursem. Nijak se však nevyslovil ani k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení-očekávaného konkursu, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit, ani k tomu, zda či v jakém rozsahu lze uspokojení těchto nákladů z majetku náležejícího do podstaty očekávat. V tom směru soud zmínil jen příjem dlužnice (který je tak nízký, že zjevně neumožňuje jeho postih ve prospěch majetkové podstaty dle § 207 odst. 2 IZ), aniž by uvedl jakékoli údaje o rozsahu, skladbě či výhledu zpeněžitelnosti majetku dlužnice. Místo toho se omezil pouze na obecné konstatování, že vhledem k údajům o majetku a příjmu dlužnice nutno požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Současně je ale zřejmé, že soud ani svůj-pro věc podstatný-závěr o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ (implikující předpoklad řešení jejího úpadku konkursem) řádně neodůvodnil.

Předně soud pro takový úsudek považoval nesprávně za rozhodné jen to, zda dlužnice splňuje podmínku oddlužení vymezenou v § 395 odst. 1 písm. b) IZ pro případ jeho provedení splátkovým kalendářem (§ 398 odst. 3 IZ). Nijak se nezabýval otázkou, zda její ekonomická nabídka není dostatečná pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ (o majetku do podstaty náležejícím neuvedl ničeho).

Splnění podmínky minimálního 30% uspokojení nezajištěných věřitelů pro případ oddlužení ve formě splátkového kalendáře pak soud zkoumal z hlediska společné ekonomické nabídky dlužnice a jejího manžela (jejich příjmů), aniž by ovšem v tom ohledu nabídl jakákoli rozhodná zjištění. Neuvedl, jaké jsou příjmy manžela dlužnice ani jaké nezajištěné závazky by z jejich společné nabídky měly být v rámci oddlužení uspokojovány a zda je k tomu vůbec důvodu, tj. zda tyto závazky (které z nich) náležejí do společného jmění těchto manželů (dále jen SJM). Ponechav stranou úvahy o druhé možné formě oddlužení a o tom, zda a v jakém rozsahu trvá SJM dlužnice a jejího manžela, pak soud nezkoumal ani rozsah jejich majetku náležející do tohoto jejich společného jmění (§ 143a občanského zákoníku), který by mohl být užit pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Při svém postupu ve věci ovšem soud prvního stupně nijak nezohlednil ani skutečnost, že manžel dlužnice Dušan anonymizovano současně s ní podal u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. KSPL 56 INS 626/2013. Za takové situace měl soud ve smyslu výše uvedeného nejprve zkoumat, zda tito manželé mají majetek a závazky, jež spadají do jejich SJM, a je-li tomu tak, měl jejich samostatně podané návrhy spojit ke společnému (jedinému) řízení, v němž by teprve mohl jejich návrhy (společně) projednat a také posoudit podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a její výše (s ohledem na předpokládaný způsob řešení úpadku dlužníků). Případné zjištění o tom, že společná nabídka dlužníků není dostatečná ani pro oddlužení plněním splátkového kalendáře, by pak bylo namístě reflektovat postupem, kterým by soud dal dlužníkům příležitost, aby své příjmy v potřebném rozsahu navýšili za pomoci třetí osoby, a to buď jejím přistoupením k závazkům dlužníků (jde o spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 věta první IZ), nebo tak, že se tato osoba zaváže poskytovat dlužníkům (či některému z nich) po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem určité konkrétní pravidelné finanční plnění v potřebném rozsahu (např. smlouvou o důchodu nebo smlouvou darovací uzavřenou některým z dlužníků či oběma se třetí osobou, opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy). Takových poučení a možnosti navýšit stávající nedostatečné příjmy se samozřejmě má dostat dlužníku vždy, tedy i když nejde o společné řízení dlužníků-manželů. Dříve je třeba považovat závěr o nedostatečné nabídce dlužníka (dlužníků) pro oddlužení za předčasný.

Soud prvního stupně však insolvenční řízení dlužnice s insolvenčním řízením jejího manžela ke společnému projednání nespojil, aniž by v napadeném usnesení jakkoli vysvětlil, proč tak neučinil.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 28. srpna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová