3 VSPH 342/2013-A-15
KSUL 70 INS 3614/2013 3 VSPH 342/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Hornické bytové družstvo, se sídlem Jana Žižky 234/6, 434 01 Most, IČO 27318877, zahájeném na návrh věřitele Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Puchmayerova 131, 430 01 Chomutov, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-4 ze dne 13. února 2013 ve spojení s doplňujícím usnesením č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-11 ze dne 17. září 2013,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-4 ze dne 13. února 2013 ve spojení s doplňujícím usnesením č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-11 ze dne 17. září 2013 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-4 ze dne 13.2.2013 odmítl insolvenční návrh věřitele Františka anonymizovano (dále jen navrhovatel).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 12.2.2013 doručen insolvenční návrh navrhovatele proti dlužníku Hornické bytové družstvo (dále jen dlužník).

Náležitosti věřitelského insolvenčního návrhu stanoví zejména § 103 a § 105 insolvenčního zákona (dále jen IZ). V daném případě ale předložený návrh neobsahuje předepsané náležitosti a je neurčitý, když především k němu nejsou přiloženy žádné přílohy, které by dokládaly existenci splatné pohledávky navrhovatele vůči dlužníkovi, ani nebyla podána přihláška tvrzené pohledávky. Navrhovatel tedy nesplnil požadavky § 103 odst. 3 IZ, když k insolvenčnímu návrhu nepřipojil předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolával a nadto nepředložil svůj návrh s potřebným počtem stejnopisů (§ 103 odst. 3 IZ).

Proto soud prvního stupně podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh navrhovatele bez dalšího odmítl. Toto usnesení pak soud podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) doplnil usnesením č.j. KSUL 70 INS 3614/2013-A-11 ze dne 17.9.2013 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž mu bude umožněno, aby vady svého návrhu postupem dle § 43 o.s.ř., resp. dle § 128 odst. 2 IZ odstranil. Uvedl, že proti dlužníku podal insolvenční návrh již dne 12.2.2013, k němuž připojil i listiny dokládající jeho pohledávku za dlužníkem. Po vyrozumění soudu, že tento insolvenční návrh není opatřen úředně ověřeným podpisem, neprodleně podal nový insolvenční návrh podepsaný s úředním ověřením. K tomuto novému insolvenčnímu návrhu vskutku nepřiložil příslušné listiny, neboť ty předešle předložené mu soud nevrátil, a tedy se domníval, že je soud má k dispozici a že si je ponechal k dalšímu řízení. Navíc ale podle § 103 IZ nejsou přílohy a listiny součástí insolvenčnímu návrhu, a proto měl soud postupovat dle § 128 odst. 2 IZ ohledně nedostatku stejnopisů dle § 43 o.s.ř. a určit navrhovateli lhůtu k doplnění. Až poté mohl přistoupit k odmítnutí návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno, byť správnost napadeného usnesení spočívá na jiných důvodech, než na jakých soud prvního stupně toto usnesení postavil.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 128 odst. 2 IZ nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 až 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být vždy uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění (legitimace) podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Povinné přílohy insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 3, věta druhá, IZ tak, že insolvenční navrhovatel je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává; přílohy a listiny však nejsou součástí insolvenčního návrhu. K tomu § 105 IZ stanoví, že podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se navrhovatel insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 12.2.2013 domáhal zjištění úpadku dlužníka s tvrzením, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.12.2012 od původního věřitele STAVEBNÍ SPOLEČNOSTI HLAVA, s.r.o. nabyl za dlužníkem pohledávku vyplývající ze smlouvy o dílo č. 011/2011 a č. 012/2011, vč. dodatků. Původní věřitel prováděl pro dlužníka stavební práce na stavebních objektech. Na základě objednávek provedených zápisem do stavebního deníku byly pro dlužníka prováděny také vícepráce. Dlužník začal být v prodlení od července 2012, v současné době je trvale (cca 160 dnů) v prodlení s placením splatných faktur. Na urgence písemně nereaguje, resp. dluh popírá. Výše převzatého dluhu činí 1.407.583,-Kč na jistině a ke dni 17.12.2012 na smluvních pokutách z prodlení 47.574,-Kč. Celkem tedy dlužník k uvedenému datu dluží částku 1.455.157,-Kč. Celý dluh je vyúčtován za období od 10.6.2012 do 17.10.2012 třemi fakturami, které přes výzvu dosud zůstaly neuhrazeny. K tomu navrhovatel dodal, že dluh se týká smlouvy o dílo č. 011/2011, bytový dům J. Ježka 1160-1164, Most, a jeho složení je následující: 1) faktura č. 12011 splatná dne 10.6.2012 na částku 175.275,-Kč (vč. DPH), prodlení 190 dnů, smluvní pokuta ve výši 14.606,-Kč, 2) faktura č. 12030 splatná dne 17.10.2012 na částku 595.307,-Kč (vč. DPH), prodlení 61 dnů, smluvní pokuta ve výši 15.927,-Kč, 3) faktura č. 12034 splatná 17.10.2012 na částku 637.001,-Kč (vč. DPH), prodlení 61 dnů, smluvní pokuta 17.041,-Kč. K důkazu těchto tvrzení navrhl daňové doklady, výzvy k úhradě dluhu ze dne 1.2.2013 a smlouvu o postoupení pohledávky s tím, že případné další listinné důkazy předloží k výzvě soudu, pokud bude dlužník existenci nebo výši pohledávky zpochybňovat. Dále navrhovatel tvrdil, že podle jeho zjištění má dlužník závazek také vůči označenému věřiteli Kamilu Bílému, jehož výše činí 88.000,-Kč a je po splatnosti od 20.10.2011. Z uvedeného navrhovatel dovozoval, že dlužník se nachází v úpadku pro platební neschopnost dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) IZ, neboť má více věřitelů, má peněžité závazky splatné déle než 30 dnů a tyto není schopen plnit, neboť zastavil platby všech svých závazků a své závazky vůči původnímu věřiteli a dalším věřitelům (minimálně K. Bílému) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

K tomuto insolvenčnímu návrhu navrhovatel nepřipojil žádné přílohy, tj. nepředložil-v rozporu s § 103 odst. 3 věty druhé IZ-ani listinné důkazy, kterých se k prokázání svých tvrzení dovolává, ani nepřipojil-v rozporu s § 105 IZ-přihlášku svých pohledávek za dlužníkem, která je též povinnou přílohou insolvenčního návrhu. Tyto nedostatky insolvenčního návrhu spočívající v absenci jeho obligatorních příloh však soud prvního stupně neřešil jak náleží, když místo, aby navrhovatele vedl k jejich odstranění postupem dle § 128 odst. 2 IZ (výzvou k doplnění návrhu o tyto přílohy), bez dalšího insolvenční návrh odmítl, nahlížeje na nedostatky příloh návrhu nesprávně jako na jeho obsahové vady podléhající režimu dle § 128 odst. 1 IZ.

Z uvedeného je zřejmé, že pro nedodržení postupu dle § 128 odst. 2 IZ nebyly dány podmínky pro odmítnutí insolvenčního návrhu z důvodu absence jeho předepsaných příloh, kterou soud prvního stupně navrhovateli vytkl. Insolvenční návrh ale-což soud prvního stupně přehlédl-vykazuje jiné vady, pro které nelze v řízení pokračovat a které musejí vést bez dalšího k jejich odmítnutí dle § 128 odst. 1 IZ, a to z hlediska jeho obsahových náležit ostí-skutkových tvrzení dle § 103 odst. 2 téhož zákona.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen.zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen.zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční návrh tak musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je úpadku. Naproti tomu při úpadku dlužníka (právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatele) ve formě předlužení se podmínka mnohosti jeho věřitelů neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných, ale rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky a nabídnout i potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

V dané věci však navrhovatel tuto svoji procesní povinnost zjevně nesplnil.

Z podaného insolvenčního návrhu, jehož obsah odvolací soud v celém rozsahu reprodukoval, vůbec nelze seznat, zda navrhovatelem uplatňované pohledávky za dlužníkem, jež měl nabýt postoupením od původního věřitele STAVEBNÍ SPOLEČNOSTI HLAVA, s.r.o. a jež mají pocházet ze smlouvy o dílo č. 011/2011, představují stavební práce, jež měly být dle této smlouvy původním věřitelem pro dlužníka provedeny, nebo zda má jít o ony zvlášť objednané vícepráce, v čem tyto práce (vícepráce) spočívaly, zda a kdy byly provedeny a zda byly dány podmínky pro jejich vyúčtování dlužníku (fakturaci). Navrhovatel totiž neuvedl ničeho ani o obsahu předmětné smlouvy o dílo (o jejích rozhodných ujednáních, vzájemných povinnostech stran), ani o objednávkách víceprací (jež měly být zaznamenány ve stavebním deníku) a o skutečnostech svědčících o splnění smluvních závazků původního věřitele (zhotovitele), které by založily platební povinnost dlužníka co objednatele. V insolvenčním návrhu tak absentují i důvody tvrzených nároků na smluvní pokuty. Navrhovatel se fakticky-vedle výzvy k úhradě dluhu-dovolával jen vystavených faktur, které samy o sobě vznik práva na jimi účtované částky zakládat nemohou, a postupní smlouvy, která je právním úkonem zakládajícím jen změnu v osobě věřitele, nicméně sama o sobě existenci postupované pohledávky nijak nedokládá.

Navrhovatel tak v insolvenčním návrhu nevylíčil konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jeho splatné pohledávky za dlužníkem. Břemeno tvrzení tu spočívá výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Navrhovatelova popsaná, naprosto nedostatečná skutková tvrzení o jeho pohledávkách za dlužníkem by zjevně nemohla být předmětem dokazování, ani kdyby k jejich prokázání nějaké důkazy předložil. Navrhovatel tedy nevylíčil skutečnosti svědčící o jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu není oprávněn se zkoumání dlužníkova úpadku domáhat. Za popsané situace ostatně absentují i navrhovatelova tvrzení, na jejichž základě by bylo možno přijmout závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Navrhovatel nenabídl dostatečná tvrzení svědčící o tom, že je vskutku věřitelem dlužníka, a protože právě na tom-označiv jen jediného dalšího dlužníkova věřitele (navíc bez uvedení důvodu jeho pohledávky)-stavěl mnohost věřitelů dlužníka, není možno usuzovat, že tato primární podmínka úpadku dle § 3 odst. 1 nebo 3 IZ je vskutku naplněna.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele) svědčí, nebo pokud není schopen bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani řádně skutkově vymezit svoji vlastní pohledávku za dlužníkem, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Odvolací soud tedy uzavírá, že insolvenční návrh v rozporu s § 103 odst. 2 IZ neobsahují povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit věcnou legitimaci navrhovatele a osvědčit dlužníkův úpadek. Pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované judikatury-v řízení nelze pokračovat. Proto navzdory tomu, že soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh z jiného důvodu, je toto rozhodnutí přesto ve výroku věcně správné, neboť pro popsané vady tohoto návrhu je bez dalšího opodstatněno jeho odmítnutí dle § 128 odst. 1 IZ. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto jakákoli doplnění jeho návrhu učiněná k odstranění těchto nedostatků v odvolacím řízení nemají z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu (viz usnesení Vrchního sodu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení. Navrhovatelův insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vůči němu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Pouč ení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 15. října 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová