3 VSPH 34/2012-B-32
KSUL 77 INS 14215/2010 3 VSPH 34/2012-B-32

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice Drahomíry anonymizovano , anonymizovano , bytem Kladenská 315/13, Děčín, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-25 ze dne 21. října 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-25 ze dne 21. října 2011 se v bodech I., II., III., V. a VI. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-25 ze dne 21.10.2011 v bodě I. schválil oddlužení dlužnice Drahomíry anonymizovano (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty a v bodě II. výroku označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty dlužnice, a to a) nemovitosti: bytová jednotka č. 23 na adrese Kladenská 315/13 v Děčíně III-Staré Město, vč. podílu na společných částech domu ve výši 582/23615, zapsaná pro k.ú. Děčín-Staré Město, obec Děčín, oceněná částkou 560.000,-Kč dle znaleckého posudku ze dne 24.2.2011, dále podíly ve výši 1/6 na pozemcích parc.č. 1193/1, 1195, 1239/3, 1253/18, 2097/2 zapsaných na LV č. 1036 pro k.ú. Červená Řečice, obec Děčín, a podíly ve výši 1/6 na pozemcích parc.č. 677/18, 679/7, 684, 686/3, 709/2 zapsaných na LV č. 985 pro k.ú. Bácovice, a podíly ve výši 1/6 na pozemcích parc.č. 46/7, 72/19 a 72/23 zapsaných na LV č. 943 pro k.ú. Milotičky, všechny oceněné celkovou částkou 104.000,-Kč dle znaleckého posudku ze dne 23.5.2011, b) movité věci: osobní automobil Mazda 626, 2,0, rok výroby 1989, RZ 1U8 8647 a osobní automobil Renault 19, 1,8, rok výroby 1995, RZ 3U3 2653, a c) finanční prostředky (inkaso zabavitelné části důchodu dlužnice) ve výši 4.304,-Kč deponované na účtu insolvenčního správce. V bodě III. výroku soud rozhodl, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce Ing. Aleše Klaudyho budou uspokojeny z výtěžku majetkové podstaty, v bodě IV. výroku potvrdil volbu zástupce věřitelů, jímž se stal věřitel č. 1 Společenství vlastníků jednotek domu čp. 314, 315, ul. Kladenská, Děčín (dále též jen věřitel č. 1), a v bodě V. výroku uložil insolvenčnímu správci, aby soudu a věřitelskému orgánu podával každé 3 měsíce pravidelné zprávy o průběhu oddlužení a první zprávu aby podal do 20.1.2012. V bodě VI. výroku soud konstatoval, že usnesení je účinné okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-A-14 ze dne 7.2.2011 zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Aleše Klaudyho, přičemž v bodech III. až V. výroku odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs s tím, že bude řešen jako nepatrný. Současně nařídil konání prvního přezkumného jednání a schůze věřitelů na den 23.3.2011. Toto usnesení v rozsahu bodů III. až V. výroku Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením č.j. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 288/2011-A-21 ze dne 18.4.2011 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten pak usnesením č.j. KSUL 77 INS

14215/2010-A-28 dne 23.8.2011 povolil řešení úpadku dlužnice oddlužením a za účelem projednání jeho způsobu svolal na den 21.10.2011 schůzi věřitelů.

Této schůze věřitelů se zúčastnil jen věřitel č. 1, soudu nebyly doručeny žádné hlasovací lístky. Protože tato schůze podle § 402 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jednomyslně rozhodla o oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, a protože soud neshledal důvody k vydání rozhodnutí podle § 405 IZ a byly splněny podmínky pro schválení oddlužení uvedeným způsobem, soud podle § 406 odst. 1 a 2 IZ oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty schválil. V rozhodnutí označil majetek, který ke dni jeho vydání náleží do majetkové podstaty, s poučením o úpravě provedení daného způsobu oddlužení dle § 398 odst. 2 IZ. Dále soud prvního stupně uvedl, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce bude uspokojena podle § 38 IZ v souladu s § 3 písm. a) a § 7 vyhl. č. 313/2007 Sb. Jelikož schůze věřitelů rozhodla, že v daném insolvenčním řízení bude jako věřitelský orgán působit zástupce věřitelů, kterým zvolila věřitele č. 1, a protože zvolený zástupce věřitelů s volbou souhlasil, soud tuto volbu podle § 57 odst. 3 IZ potvrdil, neboť žádné překážky takového postupu neshledal. Insolvenčnímu správci současně uložil povinnost k podávání pravidelných zpráv o průběhu oddlužení a připojil poučení o okamžiku, kdy nastávají účinky schválení oddlužení.

Toto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla dlužnice včasným odvoláním s požadavkem, aby je odvolací soud v bodě I. výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že se návrhem podaným dne 25.11.2010 domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě splátkového kalendáře, neboť již nezvládala dostát svým finančním závazkům. Zejména takto chtěla řešit svůj dluh vůči věřiteli č. 1, tedy vůči Společenství vlastníků jednotek domu čp. 314, 315, jehož je členem. Tomuto věřiteli dlužila na nákladech spojených se správou domu částku 32.914,-Kč, od dubna 2010 do podání insolvenčního návrhu zaplatila na tento dluh (v rámci dohodnutého splátkového kalendáře) 20.000,-Kč, a to současně při hrazení běžných pravidelných nákladových úhrad a záloh na služby. Řešení této záležitosti bylo pro dlužnici prvořadé, neboť v bytě bydlí spolu se svým druhem i s dcerou a jejími dvěma dětmi, a ztrátou bydlení by se dostali do neřešitelné situace.

Dále dlužnice uvedla, že schůze věřitelů konané dne 21.10.2011 se zúčastnil pouze věřitel č. 1, za nějž zde jednal zástupce, který je rovněž jeho členem a bydlí ve stejném domě. Věřitel č. 1 tak jako jediný-s pohledávkou představující pouhých 18% všech přihlášených pohledávek-odhlasoval oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, přestože dlužnice i insolvenční správce navrhli splátkový kalendář. Dlužnice je přesvědčena o tom, že věřitel č. 1 je ve věci podjatý, neboť již dříve se opakovaně snažil znemožnit jí a jejím blízkým bydlení v předmětném bytě (ve kterém bydlí již 37 let) a dosáhnout jeho prodeje. I přes řádně plněný splátkový kalendář podal tento věřitel pro dlužné částky návrh na exekuci. Nyní požaduje oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přestože dlužnice je schopna za pomoci svého druha Jaroslava Brože uhradit při splátkovém kalendáři 100% přihlášených pohledávek, když druh se zavázal potřebným plněním jí při oddlužení přispívat; to osobně potvrdil i na schůzi věřitelů. K tomu soudu předložil své výplatní pásky za předchozích 5 měsíců, z nichž je zřejmé, že k nabídnutému příspěvku jsou jeho příjmy dostatečné. Požadavek věřitele č. 1 považuje dlužnice za nepřiměřený a účelový i z toho důvodu, že podle znaleckého posudku pořízeného pro účely insolvenčního řízení má předmětná bytová jednotka hodnotu 560.000,-Kč, zatímco zjištěná pohledávka věřitele č. 1 činí pouhých 50.005,70 Kč, což je necelých 9% ceny bytu, jehož zpeněžení požaduje. Přitom všechny zjištěné pohledávky věřitelů činí celkem 275.152,70 Kč, což je opět jen cca 50% ceny bytu.

Dlužnice žádala o oddlužení především proto, aby vyřešila tíživou situaci kolem bydlení týkající se nejen její osoby, ale i osob blízkých. Při prodeji bytu ztrácí oddlužení dlužnice jakýkoli smysl. Insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo znevýhodněn, a má sloužit k tomu, aby zmírnilo dopady úpadku na dlužníka. I v exekučním řádu (v § 47 odst. 1) je zakotven požadavek přiměřenosti prováděné exekuce, tedy volby takového způsobu jejího provedení, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků dosaženo. Tím spíš by tento princip měl platit v insolvenčním řízení, které má šetrnějším způsobem vypořádat závazky dlužníka vůči jeho věřitelům. Ze všech těchto důvodů je dlužnice přesvědčena o tom, že její odvolání proti napadenému usnesení, byť s ním insolvenční zákon nepočítá, je přesto přípustné; toto usnesení podle § 202 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), který se v insolvenčním řízení podle § 7 IZ užije přiměřeně, nepatří mezi rozhodnutí, jež odvoláním napadnout nelze.

Věřitel č. 1 ve vyjádření k odvolání vyslovil přesvědčení, že k tomuto odvolání dlužnice ve smyslu § 406 odst. 4 IZ není oprávněna, a proto by mělo být odmítnuto. Dodal, že kdyby dlužnice své závazky vůči němu i dalším věřitelům nebrala na lehkou váhu, mohla-vzhledem ke svému movitému a nemovitému majetku-insolvenčnímu řízení předejít.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání dlužnice je přípustné a také opodstatněné.

Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Z uvedené úpravy plyne, že zákon přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v prvé řadě účastníku řízení. I když ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává právo odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, neznamená to, že by bylo možno právo odvolání odepřít účastníku řízení-dlužníku. Úprava subjektivní přípustnosti odvolání je založena na předpokladu, že rozhodnutí o schválení oddlužení odpovídá návrhu dlužníka a proto jím-ve srovnání s tím čeho se domáhal-dlužníku nemůže být způsobena újma. Proto v případě, že rozhodnutím o schválení oddlužení dlužníku mohla být způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je dlužník k odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn. O takový případ se z níže uvedených důvodů jedná i v dané věci, ve které dlužnice navrhla oddlužení ve formě splátkového kalendáře, soud je však schválil ve formě zpeněžení majetkové podstaty.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 IZ).

Podle § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení.

Jestliže insolvenčním soudem bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením (§ 397 odst. 1 IZ), o způsobu jeho provedení rozhodne podle § 402 IZ schůze věřitelů, a to prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odst. 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 (při hlasování mimo schůzi věřitelů) do 15 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 5).

Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, stanoví § 406 odst. 2 IZ.

K podstatě a účelu uvedené úpravy považoval odvolací soud za potřebné dodat, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů (§ 414 a násl. IZ), má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku.

Tato východiska, jež se plně uplatní při posuzování poctivosti dlužníkova záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), nelze pouštět ze zřetele ani při posuzování vhodnosti způsobu, jakým má být oddlužení provedeno. Při tomto náhledu na věc je nutno dovodit, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zvláště pak pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším-i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. Takový postup není v souladu se zásadou insolvenčního řízení, které musí být vedeno tak, aby-při respektování zájmu na dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů-žádný z účastníků (tedy ani dlužník) nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5a/ IZ). Insolvenční soud je garantem toho, že zásady insolvenčního řízení budou (ve své spravedlivé proporcionalitě) dodrženy. Proto i v případě, že se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. Bezpodmínečně je pak taková korekce rozhodnutí věřitelů nutná v případě, že dlužníkova ekonomická nabídka je dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, schůze věřitelů se však usnesla na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze, a kterým tudíž má být dlužník neodvratně (a bezdůvodně) odsouzen k neúspěšnosti oddlužení vedoucí k jeho zrušení (§ 418 IZ) a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.

V daném případě soud prvního stupně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty s tím, že se na tomto způsobu oddlužení usnesla schůze věřitelů. Zjevně vycházel z toho, že takové rozhodnutí nezajištěných věřitelů je pro něj vždy (za každých okolností) závazné, a proto neuvedl ničeho o tom, zda dlužnice tento způsob oddlužení sama navrhla, či zda se domáhala splátkového kalendáře a jaká je její ekonomická nabídka pro tento způsob oddlužení. Přitom ovšem soud nenabídl potřebné skutkové a právní závěry ani k předpokladu, že zvoleným způsobem oddlužení-zpeněžením majetkové podstaty-bude onoho potřebného (alespoň třicetiprocentního) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dosaženo, když jejich výši neuvedl. Obsáhl sice-ve výrokové části-údaj o hodnotě podstatné části majetku dlužnice, který zvolenému způsobu oddlužení má podléhat, tedy o hodnotě jejích nemovitostí (a výši deponovaných finančních prostředků), nezmínil ale současně okolnost, která je v uvedeném směru rovněž podstatná, totiž zda lze všechen tento majetek použít k uspokojení nezajištěných pohledávek, nebo zda snad na něm (či jeho části) neváznou práva zajištěných věřitelů, která byla v řízení uplatněna (přihlášena).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice podala dne 25.11.2010 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, které navrhla provést formou splátkového kalendáře. Z tohoto návrhu se podávají skutečnosti, jež nedoznaly změny ani v dalším průběhu řízení, a sice že dlužnice je rozvedená, bez vyživovacích povinností, jediným jejím pravidelným příjmem (vedle příležitostného výdělku ze sezónních prací) je její důchod ve výši 6.700,-Kč měsíčně. Ten umožňuje pro případ splátkového kalendáře aktuální měsíční srážku ve výši 572,-Kč, což představuje za 60 měsíců plnění v celkové výši 34.320,-Kč. Majetek dlužnice sestává z výše uvedených nemovitostí (jejichž hodnota činí dle znaleckých posudků pořízených dlužnicí celkem 664 tis. Kč) a movitých věcí (automobilů oceněných insolvenčním správcem na 11 tis. Kč), jakož i finančních prostředků dlužnice (správcem deponovaných zabavených částí jejího důchodu), které dle poslední zprávy insolvenčního správce ze dne 20.1.2012 činí již 6.136,-Kč. Znalecké ocenění bytu předložila dlužnice až poté, co soud prvního stupně se zjištěním jejího úpadku usnesením ze dne 7.2.2011 odmítl návrh na povolení oddlužení (pro absenci znaleckého ocenění nemovitostí předepsaného v § 392 odst. 2 IZ) a rozhodl o řešení úpadku konkursem. Po zrušení rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.4.2011 předložila dlužnice i znalecké ocenění hodnoty zbývajících nemovitostí-spoluvlastnických podílů na výše uvedených pozemcích. Na přezkumném jednání konaném dne 23.3.2011 předložila čestné prohlášení svého druha Jaroslava Brože, jímž se ten zavazuje v případě povolení oddlužení formou splátkového kalendáře přispívat jí měsíčně takovou částkou, aby došlo ke 100% uspokojení jejích věřitelů. K tomu Vrchní soud v Praze ve svém kasačním rozhodnutí upozornil, že finanční pomoc třetí osoby pro plnění splátkového kalendáře nemůže být vyjádřena pouhým příslibem ve formě čestného prohlášení, ale že ji lze akceptovat, jen pokud je projevena odpovídajícím právně závazným způsobem, tedy např. darovací smlouvou, smlouvou o poskytování pravidelného důchodu či přistoupením k dluhu s tím, že podpisy účastníků příslušného právního úkonu musí být úředně ověřeny.

Do insolvenčního řízení byly přihlášeny toliko nezajištěné pohledávky, které-v rozsahu nevyloučeném z uspokojení dle § 170 IZ, po částečném zpětvzetí jedné z pohledávek-dosahují celkové výše 286.594,40 Kč (30% činí 85.978,32 Kč). Při přezkumném jednání (23.3.2011) a zvláštním přezkumném jednání (27.5.2011) dlužnice všechny přihlášené pohledávky uznala, insolvenčním správcem byly uznány jen pohledávky v celkové výši 272.873,70 Kč, část pohledávek věřitele č. 1 ve výši 13.720,70 Kč popřel a věřitel podal příslušnou žalobu na určení jejich pravosti. Usnesením ze dne 23.8.2011 pak soud prvního stupně povolil oddlužení dlužnice a na den 21.10.2011 svolal schůzi věřitelů za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení. Na této schůzi, jíž se z věřitelů zúčastnil pouze věřitel č. 1, přítomný Jaroslav Brož prohlásil, že se zavazuje ze svého příjmu (který soudu doložil) přispívat dlužnici pro účely oddlužení měsíčně takovou částkou, aby pohledávky věřitelů v oddlužení plněním splátkového kalendáře byly zcela uhrazeny, a to s tím, že by takto-k rukám insolvenčního správce-poukazoval měsíčně částku v maximální výši 5.000,-Kč. Dlužnice prohlásila, že tento závazek J. Brože přijímá. Insolvenční správce konstatoval, že nezjistil žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a připojil se k návrhu dlužnice na provedení oddlužení splátkovým kalendářem. Nato soud nechal hlasovat o způsobu oddlužení, a protože se (při absenci korespondenčních hlasů) jediný přítomný věřitel č. 1 vyslovil pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, soud konstatoval jednomyslné usnesení schůze věřitelů o tomto způsobu oddlužení a podle něj napadené usnesení vydal.

Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně při projednání způsobu oddlužení na schůzi věřitelů dlužnici nijak nepoučil o tom, že její vlastní ekonomická nabídka pro splátkový kalendář je nedostatečná-splátky z jejích příjmů umožňují za 60 měsíců jen celkové plnění ve výši 34.320,-Kč, které neumožňuje žádnou úhradu nezajištěných pohledávek, neboť nepostačuje ani na úhradu přednostních nároků odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb. v celkové výši 54.000,-Kč, bez DPH. Současně ovšem soud nijak nereagoval na okolnost, že dlužnice zřejmě nesprávně pochopila (či přehlédla) poučení odvolacího soudu dané v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 18.4.2011, neboť ačkoli J. Brož na schůzi věřitelů opět prezentoval svoji připravenost poskytovat dlužnici finanční pomoc ve výši potřebné k úplnému uspokojení všech nezajištěných pohledávek ve splátkovém kalendáři (a to měsíční částkou až do výše 5.000,-Kč), dlužnice nepředložila příslušnou dohodu (darovací či o poskytování důchodu), která by takový závazek J. Brože zakotvila. Jeho nabídka finanční pomoci dlužnici je přitom taková, že by v rámci splátkového kalendáře (vedle splátek z důchodu dlužnice a mimořádné splátky z jejích finančních prostředků deponovaných správcem) umožnila při přednostním zapravení přednostních nároků insolvenčního správce úplné uspokojení všech nezajištěných pohledávek v celkové výši 286.594,40 Kč (tedy i se zohledněním dosud sporné pohledávky věřitele č. 1 ve výši 13.720,70 Kč).

Soud prvního stupně tak přistoupil k rozhodování o způsobu oddlužení (k hlasování věřitelů) za situace, kdy dlužnice nebyla seznámena s tím, že závazek J. Brože, který by spolu s jejími příjmy (a použitelnou hotovostí) dával pro splátkový kalendář předpoklad 100% uspokojení všech přihlášených pohledávek, ve skutečnosti nelze akceptovat, neboť dosud nebyl dán příslušnou právně relevantní formou (ani jeho prohlášení na schůzi věřitelů tomuto požadavku nevyhovuje). Dlužnici tedy nebyla dána řádně možnost doložit svoji dostačující ekonomickou nabídku pro splátkový kalendář (založenou na pomoci třetí osoby), kterou by možnosti provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty konkurovala. Přitom je zřejmé, že majetek podléhající oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty by měl celkově zhruba dvojnásobně vyšší hodnotu, než jaká odpovídá výši pohledávek nezajištěných věřitelů (a to i při zohlednění přepokládané odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů dle § 3 písm. a/ a § 7 vyhl. č. 313/2007 Sb.), a že navíc by tento způsob oddlužení vedl ke ztrátě obydlí dlužnice i osob jí blízkých, kterou by se ocitli ve stavu akutní existenční nouze. V takovém případě by ovšem preference oddlužení zpeněžením majetkové podstaty před jeho provedením splátkovým kalendářem, který nabízí věřitelům stejnou míru uspokojení, byla zjevně neopodstatněná. Bylo by to řešení dokonce natolik nepřiměřené, že by v zájmu zachování zásad insolvenčního řízení dávalo insolvenčnímu soudu důvod překonat svým rozhodnutím i případné usnesení schůze věřitelů o tom, že oddlužení má být provedeno zpeněžením majetkové podstaty. Takové definitivní závěry ovšem v důsledku závad postupu insolvenčního soudu při projednání oddlužení zatím učiněny být nemohou.

Za popsaného stavu tudíž nelze dospět k jinému závěru, než že nebyly dány podmínky k tomu, aby soud nechal věřitele o způsobu oddlužení hlasovat, a aby o něm jakkoli rozhodoval. Z toho nutně plyne, že schůzí přijaté usnesení o provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postrádá validitu, a že ovšem nebylo místa ani pro rozhodnutí soudu, jímž by namísto schůze věřitelů způsob oddlužení určil a ve zvolené formě je schválil.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v bodech I., II., III., V. a VI. výroku zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž v intencích shora vyslovených názorů odvolacího soudu otázku schválení oddlužení a jeho formy znovu projedná a rozhodne o ní.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 9. března 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová