3 VSPH 332/2011-A-18
KSHK 40 INS 15942/2010 3 VSPH 332/2011-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Stavby AZ, spol. s r.o. se sídlem v České Skalici, Bezručova 88, zast. JUDr. Alenou Drulákovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.února 2011, č.j. KSHK 40 INS 15942/2010-A-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.února 2011, č.j. KSHK 40 INS 15942/2010-A-13, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (insolvenční soud) uložil dlužníkovi podle § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), zaplatit ve lhůtě 5 dnů od jeho právní moci 45.000,--Kč na uvedený účet soudu jako zálohu na náklady insolvenčního řízení s odůvodněním, podle něhož v případě dlužníka přichází v úvahu řešení jeho úpadku konkursem, kdy odměna správce podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. (Vyhláška) činí nejméně 45.000,--Kč. Vyšel ze zjištění, že dlužník je v platební neschopnosti, jeho závazky násobně převyšují jeho aktiva, kdy nemá žádný majetek, jeho pohledávky cca 800.000,--Kč za dlužníky jsou v podstatě nedobytné a naopak sám má 23 věřitelů s pohledávkami cca 3.802.000,--Kč. Při úvaze o zdrojích, z nichž by v průběhu insolvenčního řízení bylo lze hradit náklady insolvenčního řízení dovodil, že je třeba uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,--Kč, neboť nelze úhradu těchto nákladů zajistit jinak a přenášet na stát.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby uložená záloha na náklady insolvenčního řízení byla snížena s ohledem na to, že dlužník nemá žádný movitý a nemovitý majetek, jeho pohledávky jsou nedobytné, má řadu závazků a fakticky nevykonává žádnou činnost, z níž by mohl získat prostředky k zaplacení částky 45.000,--Kč.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku za zákonem stanovených předpokladů (mimo jiné se může týkat jen obchodní společnosti zrušené rozhodnutím soudu), třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 InsZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh je zjevné, že případný dlužníkův úpadek nebude možné řešit jinak než konkursem, že dlužník nedisponuje žádným majetkem (nemovité či movité věci dlouhodobé spotřeby, zásoby, finančními prostředky, dobytné pohledávky) na straně jedné, má však závazky vůči svým 23 věřitelům s pohledávkami cca 3,8 mil. Kč.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle Vyhlášky minimálně 45.000,--Kč podle § 1 odst. 5 Vyhlášky, pokud bude určena z výtěžku zpeněžení, nebo na základě úvahy insolvenčního soudu podle § 5 Vyhlášky, nebude-li tu reálný předpoklad, že výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku postačí na úhradu nákladů insolvenčního řízení řešeného očekávaným konkursem.

Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, insolvenční soud postupoval správně, pokud dlužníku napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, přičemž přiměřenou odvolací soud shledal i její stanovenou výši.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 InsZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu, a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a správně stanovil i její výši, proto odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 6. dubna 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová