3 VSPH 32/2016-A-20
KSPH 64 INS 25871/2015 3 VSPH 32/2016-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužnice ii CAR s.r.o., IČO 26743159, se sídlem Olbrachta 39, 250 01 Brandýs nad Labem, zahájeném na návrh věřitelky Jany Štanglerové, nar. 20.8.1954, bytem V Prokopě 1535, 250 88 Čelákovice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 64 INS 25871/2015-A-15 ze dne 2. prosince 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 64 INS 25871/2015- A-15 ze dne 2. prosince 2015 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) usnesením č.j. KSPH 64 INS 25871/2015-A-15 ze dne 2. prosince 2015 odmítl insolvenční návrh věřitelky Jany Štanglerové (dále jen navrhovatelka ).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se navrhovatelka podáním doručeným dne 16.10.2015 domáhala rozhodnutí o úpadku dlužnice ii CAR s.r.o. (dále jen dlužnice ), neboť ta má několik závazků déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopna plnit, přičemž vedle své pohledávky označila další věřitele, a to Finanční úřad Brandýs nad Labem, Českou správu sociálního zabezpečení a Zdravotní pojišťovnu Metal-Aliance. Navrhovatelka však ve svém insolvenčním návrhu neuvedla data splatnosti, ani jiné skutečnosti, z nichž by vyplývala neschopnost dlužnice dostát svým závazkům. Insolvenční soud, odkazuje na § 3 a § 103 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ ), dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatelky jsou pro posouzení úpadku dlužnice-z hlediska naplnění podmínek dle § 3 odst. 1 a 2 IZ-nedostatečná, a proto tento návrh postupem dle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

K insolvenčnímu návrhu navrhovatelky podala dlužnice dne 20.11.2015 své vyjádření, v němž uvedla, že se do stávající situace dostala díky podvodnému jednání společnosti CARE CAR a.s., jež je v insolvenci (sp. zn. MSPH 93 INS 697/2015) a s návrhem na zahájení insolvenčního řízení na návrh věřitelky vyslovila svůj souhlas.

Usnesení insolvenčního soudu napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním. V podaném odvolání poukazuje na skutečnost, že má závazky vůči více subjektům-České spořitelně a.s. z titulu nesplaceného úvěru, nedoplatky vůči leasingovým společnostem a vůči insolvenčnímu správci společnosti AUTO PANOKO, a.s. panu Ing. Froňkovi. Protože nemá již možnost vrátit se zpět do podnikatelského života, navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K poslední uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Úpadek předlužením podle § 3 odst. 3 IZ přichází v úvahu jen u dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek) nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Navrhovatelka se, co do naplnění podmínek stanovených v § 3 odst. 1 IZ v insolvenčním návrhu však omezila jen na popis svých vlastních pohledávek za dlužnicí z titulu neuhrazených mzdových nároků, z nichž lze dovodit jejich splatnost. Co do existence dalších věřitelů dlužnice a jejich pohledávek za dlužnicí pak navrhovatelka tyto věřitele označila názvem, k výši a datu splatnosti jejich pohledávek však neuvedla ničeho. Z oznámení dlužnice z 12.11.2015 (událost A-14), jež je reakcí na výzvu insolvenčního soudu z 20.10.2015 (událost A-9) k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu navrhovatelky a předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců dlužnice toliko uvedla, že souhlasí se zahájením insolvenčního řízení dle návrhu navrhovatelky s tím, že do úpadkové situace se dostala cíleným podvodem ze strany CARE CAR, a.s., jež nedodržela dohodou o převodu jejích podnikatelských aktivit, čímž přišla o možnost dále podnikat v prostorách v Brandýse nad Labem a dále jí nezaplatila ani za skladové zásoby částku 960.000,-Kč. Své nároky u této společnosti uplatnila v insolvenčním řízení vedeném na ni pod sp. zn. MSPH 93 INS 697/2015 před Městským soudem v Praze. Proto pozastavila činnost, neboť se jí nepodařilo obnovit předchozí podnikatelské aktivity. Dlužnice požadované seznamy nepředložila.

Na základě tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu navrhovatelky a v oznámení dlužnice tedy zjevně nelze přijmout závěr, že vedle ní má dlužnice i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a výkonu rozhodnutí vedeného před orgány k tomu povolanými. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatelky vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Proto nebylo ani namístě, aby insolvenční soud vyzýval dlužnici k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu a předložení seznamů.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Protože insolvenční návrh navrhovatelky byl odmítnut, dlužnice má podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči ní právo na náhradu nákladů řízení, jež jí ovšem v řízení před odvolacím soudem nevznikly. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. února 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková