3 VSPH 310/2012-A-19
KSUL 77 INS 587/2012 3 VSPH 310/2012-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Lindy anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Sokolská 38, 436 01 Litvínov-Šumná, IČO 76422933, zahájeném na návrh věřitele TRYSK, s.r.o. se sídlem Tržní 423, 436 01 Litvínov-Horní Litvínov, IČO 60068230, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 587/2012-A-13 ze dne 16. února 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 587/2012-A-13 ze dne 16. února 2012 se v bodě I. výroku mění tak, že se navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem v insolvenčním řízení dlužnice Lindy anonymizovano (dále jen dlužnice) usnesením č.j. KSUL 77 INS 587/2012-A-13 ze dne 16.2.2012 uložil navrhovateli TRYSK, s.r.o. (dále jen navrhovatel), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč (bod I. výroku). Současně navrhovatele vyzval, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení sdělil, zda souhlasí s tím, aby o insolvenčním návrhu bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání (bod II. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 10.1.2012 doručen insolvenční návrh navrhovatele, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužnice. Soud odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že usnesením ze dne 18.1.2012 dlužnici vyzval k vyjádření k insolvenčnímu návrhu a podle § 128 odst. 3 IZ jí uložil, aby předložila soudu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, s poučením, že pokud tuto povinnost nesplní, bude se mít za to, že není schopna plnit své peněžité závazky dle § 3 odst. 2 písm. d) IZ. Dlužnice reagovala podáním doručeným soudu dne 13.2.2012, v němž uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, protože informace o pohledávkách, které navrhovatel v návrhu uvedl, nejsou zcela pravdivé. Seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ nepředložila.

Za této situace soud vycházel z údajů obsažených v insolvenčním návrhu navrhovatele a jeho přílohách. Z těch plyne, že jediným hodnotným majetkem dlužnice je osobní automobil tovární značky Škoda Felicie (rok výroby 1996), 1/2 rodinného domu č.p. 38 na pozemku par. č. st. 90, zapsaných na LV č. 265 pro k.ú. Šumná u Litvínova a prodejní stánek s vybavením a zásobami potravin. Lze předpokládat, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, neboť dlužnice v zákonem stanovené lhůtě nepodala návrh na povolení oddlužení a nesplňuje ani podmínky přípustnosti reorganizace podle § 316 odst. 4 IZ.

V insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na hotové výdaje insolvenčního správce a na jeho odměnu, která činí v případě zpeněžení majetku v konkursu minimálně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb). Protože není možné zatížit těmito výdaji pouze státní rozpočet, rozhodl soud o povinnosti navrhovatele zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši, která by pokryla počáteční náklady insolvenčního správce. Soud přitom vzal v úvahu, že zpeněžování majetku dlužnice zřejmě vyžádá náročnější úkony insolvenčního správce, jež budou spojeny s nemalými počátečními hotovými výdaji.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a uložil mu povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Uvedl, že stanovená výše zálohy je neúměrná a pro něj likvidační, neboť je dokonce vyšší než pohledávka, kterou navrhovatel vůči dlužnici uplatnil (tato činí jen 20.000,-Kč s příslušenstvím). Již ve svém insolvenčním návrhu navrhovatel uvedl, že je schopen zaplatit zálohu jen ve výši 3.000,-Kč, nyní nabízí maximálně 5.000,-Kč, což je částka, která je spravedlivá a jistě umožní řádný průběh insolvenčního řízení (provedení prvotních úkonů ke zjištění majetku dlužnice a administrativních úkonů při zpeněžení). Argumentací navrhovatele se však soud nezabýval a oproti jeho návrhu určil zálohu 10x vyšší, aniž by takové rozhodnutí řádně odůvodnil. Zálohu ve výši 30.000,-Kč navrhovatel objektivně není schopen uhradit. Pokud by soud na takovém požadavku trval, upřel by navrhovateli právo na spravedlivý proces. Nelze považovat za správné, aby byl navrhovatel zálohou trestán za to, že dlužnice nesplnila povinnost předložit seznam majetku, když její úpadek je zřejmý, podporuje ho ostatně i fikce platební neschopnosti, již dlužnice nepředložením seznamů sama nastolila. Insolvenční návrh byl tedy podán zcela důvodně, takový návrh měla dlužnice podle § 98 IZ podat sama. Přitom je zřejmé, že dlužnice má majetek postačující (přinejmenším k úhradě nákladů insolvenčního řízení (tedy včetně odměny správce), Vlastní 1/2 rodinného domu v hodnotě minimálně 1.000.000,-Kč, prodejní stánek na lukrativním místě a osobní automobil. Dlužnice nyní-jak sama uvedla-ukončuje podnikání a hledá si zaměstnání, z čehož by mohly do majetkové podstaty plynout další příjmy. Současně však hrozí, že dlužnice začne rozprodávat svůj majetek sloužící k podnikání a zásoby prodejního stánku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných než v něm uvedených důvodů.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Základem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka je pouze insolvenční návrh opatřený náležitostmi dle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami, jimiž je v případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem dlužníka přihláška jeho pohledávky (§ 105 IZ). Jen za předpokladu, že insolvenční návrh, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, má všechny tyto zákonem předepsané náležitosti, a je tedy způsobilý projednání, může insolvenční soud přistoupit k rozhodnutí o povinnosti navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. V případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka přitom podklad pro další průběh insolvenčního řízení, a tedy i pro zkoumání zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posouzení přiměřenosti její výše, představuje jak řádný věřitelův insolvenční návrh, tak i vyjádření dlužníka k tomuto návrhu a vyžádané seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců, byly-li poskytnuty, popř. vlastní šetření soudu.

V daném případě však z obsahu spisu plyne, že insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž není způsobilý projednání.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 IZ, podle jehož odstavce 2 v tomto návrhu musí být vždy uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ) a skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník (§ 105 IZ), musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Navrhovatel se domáhal zjištění úpadku dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 9.1.2012. V něm sice označil další věřitele a jejich pohledávky za dlužnicí, splatné déle než 3 měsíce, nespecifikoval však svoji vlastní pohledávku, jíž proti dlužnici uplatňuje a o níž svoji věcnou legitimaci opírá. Tvrdil jen, že jde o pohledávku ve výši 20.000,-Kč splatnou dne 21.6.2011, kterou nabyl od Petra Bretschneidera na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14.10.2011. O důvodu vzniku této pohledávky však neuvedl ničeho.

Je tedy zřejmé, že navrhovatel v insolvenčním návrhu nevylíčil konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jeho splatné pohledávky za dlužnicí, tedy o jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu není oprávněn se zkoumání úpadku dlužnice domáhat. Břemeno tvrzení tu přitom spočívá výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Protože pro takové nedostatky insolvenčního návrhu v řízení nelze pokračovat, soud prvního stupně měl tento návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnout, nikoli navrhovateli ukládat povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení v bodě I. výroku změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu se neukládá.

Vzhledem k odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud toliko pro úplnost za potřebné poznamenat, že věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel není schopen svoji splatnou pohledávku za dlužníkem bezpochybně listinami osvědčit, či dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit, anebo pokud nemá dostatečné a věrohodné informace o skutečnostech svědčících o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Jinak řečeno, insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Rozhodne-li se věřitel podat na dlužníka insolvenční návrh, musí být srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení, tj. jak s požadavky kladenými na náležitosti tohoto návrhu a se svým důkazním břemenem, tak i s případnou povinností zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Při rozhodování o povinnosti k zaplacení této zálohy ovšem nemá žádného významu výše pohledávky, o níž navrhující věřitele insolvenční návrh opírá, ale jen naplnění účelu, k němuž daná záloha dle § 108 IZ slouží.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. září 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva