3 VSPH 304/2016-A-45
KSPA 53 INS 25701/2015 3 VSPH 304/2016-A-45

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka: GREENGOLF Pardubice a.s., se sídlem Pardubice, Hlaváčova 392, IČO: 64828816, zast. Mgr. Janem Burešem, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, zahájené k návrhu navrhovatele: INSTINKT NEMOVITOSTI s.r.o., se sídlem Praha 5, Švédská 635/8, IČO: 27370097, zast. JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Legionářů 2b, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 23. prosince 2015, č.j. KSPA 53 INS 25701/2015-A-24,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 53 INS 25701/2015-A-24, ze dne 23. prosince 2015, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně bodem I. výroku zamítl insolvenční návrh navrhovatele a bodem II. výroku navrhovateli uložil zaplatit dlužníku k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že navrhovatel se insolvenčním návrhem domáhá zjištění dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení s tím, že má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.

Konkrétní vyšel z toho, že navrhovatel tvrdí, že má za dlužníkem pohledávku z úvěrové smlouvy uzavřené dne 7.5.2006 mezi dlužníkem a BOHEMIA REAL ESTATE S.A., se sídlem v Panamě (úvěrový věřitel), podle které byl dlužníku za účelem výstavby golfového hřiště v oblasti Dříteč u Pardubic poskytnut úvěr ve výši 811.600,-EUR a 57.085.000,-Kč, který byl od 1.1.2011 úročen 3%. Když k výzvě úvěrového věřitele ze dne 5.5.2014 dlužník použití úvěru na sjednaný účel nedoložil, věřitel vlastním šetřením zjistil, že úvěr byl použit v rozporu se sjednaným účelem. Proto 31.7.2014 od smlouvy odstoupil, o čemž byl dlužník informován 7.8.2014. Splatnost úvěru tak ve smyslu § 340 odst. 2 a § 351 odst. 2 obchodního zákoníku nastala 10.8.2014. Výše neuhrazených úroků z úvěru poskytnutého v eurech činí ke dni odstoupení od smlouvy 86.388,69 EUR. Úroky z korunového úvěru byly isir.justi ce.cz splaceny dne 10.2.2014 zaplacením částky 6.200.000,-Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.3.2015 postoupil úvěrový věřitel navrhovateli jistinu nesplaceného úvěru ve výši 811.600,-EUR s příslušenstvím. Dalšími třemi věřiteli dlužníka jsou BOHEMIA REAL ESTATE S.A. s pohledávkou z uvedené úvěrové smlouvy ve výši 57.085.000,-Kč splatnou 10.8.2014. Sberbank CZ, a.s. se splatnou pohledávkou z úvěrové smlouvy ze dne 23.2.2010, podle které byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 124.089.000,-Kč a Nadační fond Lesopark Kunětická Hora, se splatnou pohledávkou ve výši 517.765,-Kč z přeúčtování studie EIA zhotovitele RNDr. Tomáše Bajera, CSc.

Dlužník navrhl zamítnutí návrhu, který označil za neopodstatněný a šikanózní. Není totiž v úpadku ani z důvodu platební neschopnosti ani pro předlužení ani mu úpadek nehrozí. Tvrzená pohledávka není splatná a navrhovateli ani nesvědčí, pročež k podání návrhu není aktivně legitimován. Není zřejmé, kdo smlouvu o postoupení pohledávek podepsal a zda byl oprávněn tak činit. Postoupení pohledávky nebylo dlužníku oznámeno a dozvěděl se o něm až z předmětného návrhu. Navrhovatel a úvěrový věřitel jsou personálně propojeni a jednají s cílem poškodit dlužníka a jeho jediného akcionáře Jana Šaravce. Splatnost úvěru byla sjednána datem 31.12.2025. Dluh z dané úvěrové smlouvy je navíc podřízeným dluhem, který má být uhrazen až po uhrazení dluhu vůči Sberbank CZ, a.s. Odstoupení od úvěrové smlouvy je neopodstatněné, neboť důvod k takovému postupu nebyl dán. Není pravdou ani to, že by dlužník dluh (úroky) částečně dne 10.2.2014 uhradil. Tohoto dne provedená platba je osobní půjčkou Jana Šaravce Ing. Ladislavu Roženskému, se kterým se v té době přátelili, a který dnes spolu s dalšími osobami stojí v pozadí předmětného insolvenčního návrhu. Zdůraznil, že insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací. Co do pohledávek ostatních navrhovatelem označených věřitelů dlužníka, pohledávka vůči úvěrovému dlužníku z úvěru poskytnutého v českých korunách je splatná až 31.12.2025. Nadačnímu fondu Lesopark Kunětická Hora dlužník nedluží ničeho. Má závazky vůči Sberbank CZ, a.s. z úvěrové smlouvy ze dne 23.2.2010, intenzivně však s bankou jedná o restrukturalizaci svého dluhu a je připraven tyto uspokojit.

Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel nedoložil, že by došlo k platnému odstoupení od smlouvy, neboť neprokázal, že by úvěr byl vskutku použit v rozporu se sjednaným účelem, a že jeho pohledávka je splatná. Nedoložil, že by došlo k platnému postoupení pohledávky, neboť není zřejmé, kdo smlouvu za úvěrového věřitele podepsal a zda k tomu byl oprávněn. Legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu není tedy dána. Z navrhovatelem nabízených a provedených důkazů v podobě přihláškového spisu k přihlášce navrhovatele (P1), smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.3.2015, odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 31.7.2014, potvrzení o převzetí částky 6.200.000,-Kč ze dne 10. 2. 2014, potvrzení Nadačního fondu Lesopark Kunětická Hora ze dne 9.10.2015 o pohledávce za dlužníkem, smlouvy o úvěru ze dne 7.5.2016 a dodatků k ní č. 1 ze dne 1.12.2006, č. 2 ze dne 1.4.2008, č. 3 ze dne 10.5.2008 a č. 4 ze dne 14.4.2010, rozvahy, výkazu zisku a ztrát a přílohy k účetní závěrce ke dni 31.12.2013 a schválení hospodářského výsledku za rok 2012 ze dne 30.6.2013, úvěrové smlouvy ze dne 23.2.2010, potvrzení výše dluhu ze dne 31.12.2013, výpisu z obchodního rejstříku navrhovatele, opačný závěr učinit nelze. Zkoumáním otázky naplnění znaků úpadku samotného se proto pro nadbytečnost již nezabýval. Na základě uvedeného soud prvního stupně, odkazuje na ust. § 103 odst. 1 a 2, § 97 odst. 1, § 105 a § 143 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (InsZ), dospěl k závěru, že pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele je třeba jeho návrh zamítnout.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se navrhovatel včas odvolal a žádá, aby jeho návrhu bylo vyhověno, resp. aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Má za to, že nebylo přihlédnuto k jím tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, v důsledku čehož soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhovatel nebyl poučen o tom, že nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých tvrzení. Co do své aktivní legitimace k podání návrhu zopakoval, že BOHEMIA REAL ESTATE S.A. poskytl dlužníku účelově vázaný úvěr na výstavbu golfového hřiště dle projektu GRAHAM MARSH GOLF DESIGN v oblasti Dříteč u Pardubic. Stavba byla dokončena v roce 2007 a kolaudační rozhodnutí povolující jeho užívání nabylo právní moci 4.8.2007. Dlužník o tom úvěrového věřitele neinformoval a žádal poskytnutí dalšího úvěru s tím, že jeho celková výše byla navýšena na základě uzavřených dodatků o 57.085.000,-Kč. Tuto dodatečnou část úvěru dlužník nemohl použít pro sjednaný účel, o čemž se úvěrový věřitel dozvěděl počátkem roku 2014, a proto 5.5.2014 marně vyzval dlužníka k doložení použití úvěru ke sjednanému účelu. Ač navrhovatel nemůže doložit, k jakému účelu byl úvěr použit, je zřejmé, že se tak nestalo za účelem výstavby golfového hřiště, které bylo v době čerpání již zkolaudováno. Odstoupení od smlouvy, doručené dlužníku 7.8.2014, je tedy platné. A je na dlužníku, aby prokázal, že čerpaný úvěr použil ke sjednanému účelu. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno postoupení pohledávky úvěrového věřitele na navrhovatele, neboť není zřejmé, kdo za postupitele jednal, odvolatel uvedl, že touto osobou byl Christian Thury, jednající na základě plné moci udělené mu členy představenstva Vergarem a Jimenezem. Neuvedení jména a příjmení osoby jednající za společnost neplatnost smlouvy nezpůsobuje. Měl-li soud pochybnosti o postoupení pohledávky, měl navrhovatele o tom poučit a umožnit mu svá tvrzení a důkazy doplnit. Není-li písemná forma smlouvy zákonem požadována, předložená smlouva může být chápána minimálně jako doklad o uzavření smlouvy ústní. Neumožnil-li soud navrhovateli nahlédnout do celého soudního spisu, zejména pak do obsahu příloh k vyjádření dlužníka, porušil tím insolvenční zákon i občanský soudní řád. Uzavřel, že k podání návrhu je legitimován, a že jsou naplněny i další podmínky úpadku dlužníka.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání navrhovatele navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že je věcně správné, řádně odůvodněné a v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Zopakoval, že navrhovatel ve smyslu § 105, § 97 a § 143 odst. 1 InsZ nedoložil listiny, ze kterých by vyplývalo, že je věřitelem tvrzené pohledávky ani to, že by tato byla splatná. Tvrdí-li navrhovatel v odvolání, že smlouva o postoupení pohledávky byla podepsána jednou zplnomocněnou osobou, z obsahu smlouvy vyplývá, že je podepsána dvěma rozdílnými podpisy, takže o jednou osobu jít nemohlo. V insolvenčním řízení není prostor zkoumat, kdo za smluvní stranu jednal, z jakého důvodu a zda nepřekročil jednatelská oprávnění. Insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací. Navrhovatel neprokázal, že by došlo k platnému odstoupení od úvěrové smlouvy. Úvěr byl využit v souladu s úvěrovou smlouvou. Dodatečně čerpané prostředky byly použity na budování dalšího zázemí hřiště. To vzhledem k propojení Ing. Ladislava Roženského s navrhovatelem a s úvěrovým věřitelem muselo být věřiteli známo. I kdyby pohledávka navrhovatele vznikla, není splatná, neboť úvěrový dluh z dané smlouvy je podřízeným dluhem, který má být uhrazen až po uhrazení dluhu vůči Sberbank CZ, a.s. Cílem návrhu je pouze poškodit dlužníka a jeho jediného akcionáře Jana Šaravce. Neumožnil-li soud prvního stupně nahlédnout navrhovateli do příloh vyjádření dlužníka, postupoval v souladu se zákonem. Navrhovatel není ve věci aktivně legitimován, tvrzená pohledávka není splatná, dlužník není v úpadku a úpadek mu ani nehrozí.

Vrchní soud v Praze při ve věci konaném jednání přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 136 odst. 1 InsZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 InsZ insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

Jak opakovaně Vrchní soud v Praze vyložil, jmenovitě v usnesení ze dne 24.3.2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 InsZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh dle § 143 odst. 2 InsZ zamítnout bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ-zásada vyšetřovací), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli (zásada projednací). Proto mu § 103 odst. 2 a 3 InsZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 InsZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky, jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 InsZ, k návrhu připojit (tuto povinnost nemají zaměstnanci dlužníka ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a/ a § 203 IZ-viz usnesení Vrchního soudu v Praze z 20.4.2010, č.j. KSPL 27 INS 5308/2008, 1 VSPH 258/2010-P119). Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou.

Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je-jak řečeno-toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, publikované pod R 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele také vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 InsZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. V projednávané věci se dlužník brání pohledávce navrhovatele mající původ v úvěrové smlouvě ze dne 7.5.2006, z níž navrhovatel dovozuje svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, především námitkou neplatného odstoupení od této smlouvy (tj. tím, že pohledávka z této smlouvy není splatná), námitkou neplatného postoupení pohledávky navrhovateli a námitkou podřízenosti této pohledávky pohledávce Sberbank CZ, a.s. Z obsahu spisu plyne, že dlužník proti návrhu navrhovatele namítá sporné skutečnosti, jež brání rozhodnout o věcné legitimaci navrhovatele jen na základě předložených listin. Konkrétně dlužník především namítá, že důvody k odstoupení od úvěrové smlouvy dány nebyly, neboť úvěr byl použit v souladu se smlouvou. Že osoba jednající za postupitele při postoupení předmětné pohledávky navrhovateli nebyla k tomu oprávněna, když není ani zřejmé, kdo smlouvu za postupitele podepsal. A že pohledávka věřitele z úvěrové smlouvy nemůže být splatná dříve, než bude uhrazen dlužníkův dluh vůči Sberbank CZ, a.s. K prokázání svých tvrzení dlužník navrhuje provést důkaz smlouvou o podřízenosti pohledávky ze dne 20.7.2011. Sám navrhovatel k prokázání svých tvrzení navrhuje provedení dalších důkazů v odvolání.

Vedle toho se při prokazování aktivní legitimace navrhovatele není možné vyhnout vedení dokazování (patrně výpověďmi osob, které dotčenou úvěrovou smlouvu podepsaly) k otázce, jakým právním řádem se za stavu, kdy rozhodné právo v ní určeno nebylo, smlouva řídí ve smyslu § 10 z.č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nepoužije-li se dle § 2 téhož zákona přednostně úprava v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána. Nebylo-li by relevantními důkazy určeno právo české, další dokazování by bylo nutné vést k obsahu určeného práva cizího.

Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel v projednávané věci nedoložil věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Na rozdíl od názoru soudu prvního stupně nikoliv však proto, že by navrhovatel neprokázal své oprávnění k podání insolvenčního návrhu, ale proto, že by dokazováním sporných skutečností o pohledávce navrhovatele insolvenční soud nepřípustně nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

Nezveřejnil-li soud prvního stupně přílohy vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu s odkazem na ustanovení § 423 odst. 2 InsZ, nelze je po postupu ničeho vytknout. Ten je konec konců v souladu také s ustanovením § 128 odst. 3 InsZ, podle nějž insolvenční soud může rozhodnout, aby mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 InsZ předložil i dlužník, který není insolvenčním navrhovatelem; má-li insolvenční navrhovatel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, uloží insolvenční soud tuto povinnost dlužníku vždy. Seznam majetku zveřejní v takovém případě v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku (viz rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 21.10.2015 (A-5).

Proto odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. za použití § 7 InsZ potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1,2, § 137 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Vycházel přitom z toho, že dlužník byl v tomto řízení zcela úspěšný, a proto má vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva v plné výši. Ty představují: (i) odměna advokáta za zastupování dlužníka v řízení před odvolacím soudem ve výši 6.200,-Kč, jež tvoří 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při soudním jednání) po 3.100,-Kč podle ust. § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4, písm. c) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb.; (ii) náhrada hotových výdajů advokáta dlužníka za 2 úkony právní služby ve výši 300,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a (iii) částka ve výši 1.428,-Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21%, kterou je ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. advokát dlužníka povinen z odměny a z náhrad odvést podle z.č. 235/2004 Sb. Celkem tedy 8.228,-Kč. Povinnost navrhovatele nahradit náklady řízení dlužníka k rukám jeho advokáta se opírá o ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. října 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková