3 VSPH 294/2012-A-11
MSPH 99 INS 3017/2012 3 VSPH 294/2012-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: DENCOR, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Hausmannova 3005, IČO 26210631, k návrhu insolvenčního navrhovatele: Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem v Pracejovicích 44, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2012, č.j. MSPH 99 INS 3017/2012-A-6,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2012, č.j. MSPH 99 INS 3017/2012-A-6, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh navrhovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení uvedl, že navrhovatel se insolvenčním návrhem domáhal zjištění úpadku dlužníka, který by byl řešen konkursem. Vyšel ze zjištění, podle něhož navrhovatel v návrhu uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 48.567,--Kč představující jeho mzdové nároky na základě pracovní smlouvy uzavřené s dlužníkem. Ohledně dalších dlužníkových věřitelů uvedl, že dlužník neplnil své závazky vůči svým dalším zaměstnancům, má závazky i vůči Územní správě sociálního zabezpečení pro Prahu 4 (USSZ), ve výši nejméně 11.500,--Kč, Finančnímu úřadu pro Prahu 4 ve výši nejméně 80.000,--Kč a společnosti V.K.Market, spol. s r.o. s pohledávkou nejméně 12.000,--Kč, s tím, že v průběhu insolvenčního řízení vyplynou další závazky dlužníka vůči ostatním jeho zaměstnancům a obchodním partnerům. Na základě těchto skutečností dovozoval, že je dlužník v úpadku, neboť není schopen dlouhodobě plnit své splatné závazky, má více věřitelů a je třeba jeho majetkové poměry upravit konkursem. Cituje ustanovení § 3, § 103 a § 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), insolvenční soud konstatoval, že v případě úpadku ve formě platební neschopnosti musí insolvenční návrh obsahovat vedle údajů o navrhovatelově pohledávce včetně uvedení lhůty její splatnosti také údaje o pohledávkách dalších věřitelů (alespoň jednoho) s týmiž údaji. Uzavřel, že navrhovatel požadavkům InsZ na náležitosti insolvenčního návrhu nevyhověl, neboť v insolvenčním návrhu neuvedl dostatečná tvrzení k pohledávkám dalších dlužníkových věřitelů (tj. právní důvod, lhůta splatnosti) a zároveň neuvedl žádná tvrzení, z nichž by vyplýval závěr, že dlužník není schopen tyto své závazky plnit, nebo skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na dlužníkův úpadek ve formě předlužení. Shrnul, že insolvenční návrh postrádá tvrzení navrhovatele, jejichž osvědčením by bylo možné usuzovat na dlužníkův úpadek ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 po lhůtě splatnosti, jež není schopen platit. Cituje ustanovení § 128 odst. 1 InsZ insolvenční návrh nemající zákonné náležitosti odmítl s tím, že odstraňování jeho vad postupem podle § 43 občanského soudního řádu (o.s.ř.) citované ustanovení výslovně vylučuje. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. při vědomí, že dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly. Závěrem insolvenční soud navrhovatele poučil o tom, že napadené usnesení nebrání navrhovatelovi v podání nového řádného insolvenčního návrhu poté, co nabude právní moci.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se jeho insolvenční návrh neodmítá. Uvedl, že má pohledávky za dlužníkem ve výši 156.918,--Kč s tím, že z ní část mu uhradí místně příslušný úřad práce. Zopakoval, že dalšími věřiteli dlužníka jsou USSZ s pohledávkou nejméně ve výši 11.500,--Kč a VZP ČR, uvedl, že nezpochybnitelné jsou dlužníkovy závazky vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 4 nejméně ve výši 80.000,--Kč, přičemž upozornil na to, že za dlužníka uhradil částku 18.000,--Kč a že z titulu bývalého statutárního orgánu dlužníka musí uhradit dalších 49.000,--Kč, aby se vyhnul možným trestněprávním důsledkům vůči své osobě. Shrnul, že závazky dlužníka činí nejméně 248.418,--Kč, přičemž je nesporné už z jejich charakteru, že jsou více než 30 dnů po splatnosti, a protože dlužník dlouhodobě nevyvíjí žádnou činnost a nejsou tu předpoklady změny jeho finanční situace, má za to, že jsou prokázány zákonem stanovené požadavky prokazující dlužníkův úpadek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první InsZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 InsZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 InsZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 InsZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 InsZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V projednávané věci se navrhovatel omezil ve svých tvrzeních na právní důvod vzniku a výši své pohledávky, avšak již neuvedl lhůtu její splatnosti, přičemž tvrzení o splatnosti jeho mzdových nároků obsažené v přihlášce pohledávce nemohou nahradit nedostatek jeho tvrzení v insolvenčním návrhu. V insolvenčním návrhu navrhovatel uvedl další 3 věřitele, jež označil jejich jménem a adresou, avšak jejich pohledávky uvedl nikoliv přesně tak, aby byly nezaměnitelné s jinými (tj. jejich konkrétní výši a právním důvodem vzniku), když jejich výši uvedl vždy výrazem nejméně . V důsledku této neurčitosti navrhovatel ani nemohl uvést lhůtu jejich splatnosti.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník uvedl v insolvenčním návrhu dostatečná tvrzení ke své pohledávce, jejichž doložením by osvědčil svou věcnou legitimaci podle § 105 InsZ, neboť neuvedl lhůtu splatnosti svých pohledávek, a že má vedle věřitele i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek splatný déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti, resp. že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) InsZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) InsZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu věřitele přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 InsZ, když navrhovatel neuvedl ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku, obsažená v insolvenčním návrhu, neboť jakkoli § 86 InsZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace však neznamená povinnost insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Není-li tu bezvadný insolvenční návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 InsZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Navrhující věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal.

Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl svá zjištění vyplývající z insolvenčního návrhu a řádně prezentoval svůj právní závěr o neprojednatelnosti insolvenčního návrhu založeném na zjištění, že Věřitel neuvedl rozhodné skutečnosti, jež by o tvrzeném úpadku dlužníka svědčily, tj. že neobsahuje povinná tvrzení způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení zcela úspěšnému dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 18. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová