3 VSPH 288/2016-A-18
MSPH 98 INS 29046/2015 3 VSPH 288/2016-A-18

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka Adriána anonymizovano , anonymizovano , bytem Karlovo nám. 292/15, 120 00 Praha 2, adresou pro doručování: Ocelíkova 713/4, 149 00 Praha 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 29046/2015-A-10 ze dne 6. ledna 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 29046/2015-A-10 ze dne 6. ledna 2016 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 98 INS 29046/2015-A-10 ze dne 6. ledna 2016 uložil dlužníkovi Adriánu Pavlíkovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dne 20. 11. 2015 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po výzvě soudu ze dne 8. 12. 2015 (A-8) dlužník doplnil insolvenční návrh o povinné přílohy. Ze seznamu závazků vyplývá, že dlužník má celkové závazky ve výši 1.108.251,77 Kč, přičemž závazky z předchozího podnikání činí 1.078.057,77 Kč, tj. 97,28 % ze všech závazků.

S odkazem na § 389 odst. 1,2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), soud prvního stupně uvedl, že k záležitosti dluhů z podnikání se již několikrát vyjádřil Nejvyšší soud ČR (viz usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 113/2011). V daném případě dlužník sám ve svém insolvenčním návrhu uvedl, že jeho dluhy jsou převážně z podnikání. Z výpisu Živnostenského rejstříku ARES soud prvního stupně zjistil, že dlužníkovo živnostenské oprávnění v době podání insolvenčního návrhu trvalo a do doby vydání tohoto usnesení nezaniklo. Ke svému návrhu dlužník nepřipojil žádný souhlas isir.justi ce.cz věřitelů s řešením úpadku dlužníka v režimu oddlužení a ani se nezmínil, zda se pokoušel souhlasy věřitelů získat.

Soud prvního stupně upozornil na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 VSOL 651/2013 ze dne 19.8.2013, dle kterého podnikatelské závazky představují překážku pro oddlužení. K opačnému závěru je možné dojít toliko v případě, že by podstatná většina věřitelů s pohledávkami z podnikatelské činnosti dlužníka vyslovila s řešením těchto pohledávek v režimu oddlužení souhlas s tím, že je žádoucí, aby si dlužník obstaral tyto souhlasy ještě před podáním návrhu.

Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že s ohledem na to, že je zde důvod k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ, se jediným možným způsobem řešení úpadku jeví konkurs.

Cituje § 108 IZ, soud prvního stupně uvedl, že smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit dostatek finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a to zejména v těch případech, kdy není v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč. Z těchto důvodů považoval soud prvního stupně za nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Postup soudu prvního stupně považuje za nesprávný, neboť souhlas věřitele není zákonem předepsanou přílohou k návrhu na povolení oddlužení, jak tyto přílohy specifikuje § 392 IZ. V případě, že dlužník v seznamu závazků označí některé své dluhy jako dluhy z podnikání, měl by soud postupovat dle § 397 odst. 1 IZ, tj. v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Tento postup považuje za zásadní zejména u věřitelů, jako jsou správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny, které dle své povahy souhlas s nižším plněním dluhu dát nemohou. K tomu odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 961/2014 ze dne 15.5.2014 a 3 VSPH 517/2014 ze dne 18.7.2014. Dále například v usnesení sp. zn. 4 VSPH 531/2014 ze dne 4.4.2014 Vrchní soud v Praze uzavřel, že neuplatněním nesouhlasu do skončení schůze věřitelů nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhů z podnikání. V takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužníka korigovat a rozhodovat o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ.

Dlužník připomněl, že i po novele insolvenčního zákona, účinné od 1.1.2014, jsou použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 (R 113/2011) o tom, že schválené oddlužení nebrání zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, který uvedl v seznamu závazků, ale věřitel nepřihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení, nebo za situace, kdy věřitel s řešením úpadku sice nesouhlasí, ale je nepochybné, že schválené oddlužení povede k úplnému uspokojení všech pohledávek přihlášených věřitelů. Dlužník dále zpochybnil, zda prohlášením konkursu dojde k naplnění cílů sledovaných insolvenčním zákonem, tedy zda dojde k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem a k co možná nejvyššímu uspokojení dlužníkových věřitelů. Svá tvrzení podpořil i citací komentáře k insolvenčnímu zákonu.

K námitce soudu o aktivních živnostenských listech dlužník uvedl, že aktivní podnikání ukončí v průběhu měsíce února 2016, a to z administrativních důvodů. Doplnil, že žádosti věřitelům o souhlasy odeslal dne 26. 1. 2016 v počtu 8 ks všem věřitelům uvedeným v návrhu na povolení oddlužení ze dne 20. 11. 2015. Spolu s odvoláním doložil dopisy věřitelů s žádostí o udělení souhlasu a sdělení věřitele České správy sociálního zabezpečení, který uvedl, že nemá námitky, aby pohledávka byla uspokojena v rámci oddlužení za předpokladu, že bude uspokojena v celé výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení jeho úpadku oddlužením, neboť převážná většina jeho dluhů pochází z podnikatelské činnosti, a že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužník se jeví konkurs.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Vrchní soud v Praze vyložil v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16, ze dne 25.8.2016, ze závěrů vyjádřených v publikované právní větě R 49/2016 (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníka oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 IZ jeho dluhy z podnikání-které dlužník sám v insolvenčním návrhu jako dluhy z podnikání označil-když ke svému návrhu dlužník nepřipojil souhlasy věřitelů s řešením úpadku oddlužením. Nejenže soud ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, ale především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníka (z něj vzešly). Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ je možno po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat.

Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve kterém nepřichází v úvahu jiné řešení dlužníkova úpadku, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 IZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o dlužníkovu úpadku-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 5. září 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková