3 VSPH 279/2011-A-16
KSLB 57 INS 15617/2010 3 VSPH 279/2011-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníků: a) Lenka Jelínková, bytem v Jablonci nad Nisou, Květinová 4465, b) Luboš Jelínek, bytem tamtéž, zahájené k insolvenčnímu návrhu dlužníků s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11.února 2011, č.j. KSLB 57 INS 15617/2010-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11.února 2011, č.j. KSLB 57 INS 15617/2010-A-11, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (insolvenční soud) jednak spojil ke společnému řízení insolvenční návrh dlužnice a dlužníka s tím, že bude vedeno pod výše uvedenou spisovou značkou, jednak dlužníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,--Kč na bankovní účet soudu ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozhodnutí. Cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a § 395 InsZ týkající se podmínek, za nichž lze povolit navrhované řešení jejich úpadku povolením oddlužení, dospěl k následujícím závěrům. Konstatoval, že nezajištěné závazky dlužníků činí celkem 3.512.926,--Kč, že dlužník má průměrný příjem 14.899,--Kč, zatímco dlužnice je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž pobírá pouze sociální dávky ve výši 10.932,--Kč měsíčně, tj. sociální příplatek, příspěvek na bydlení a přídavky na tři nezletilé děti, a že dlužníci nevlastní žádný majetek vyjma běžného vybavení domácnosti a osobního vozidla značky Opel Vectra, na němž vázne zástavní právo ve prospěch jejich věřitele. Dospěl k závěru, že za 5 let trvání oddlužení by dlužníci, resp. pouze dlužník, neboť z vyplácených dávek dlužnici lze postihnout srážkami jen sociální příplatek, jenž však nedosahuje výše, ze které by bylo možné srážet jakoukoliv částku pro účely oddlužení, zaplatil nezajištěným věřitelům pohledávky v rozsahu 2,99%, přičemž ani majetek dlužníků tvořící společné jmění manželů nedosahuje hodnoty k naplnění podmínek pro případné oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Uzavřel, že dlužníci nesplňují podmínky pro oddlužení a že jediným možným řešením jejich úpadku je prohlášení konkursu na jejich majetek. Poukázal na ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., podle něhož minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem (v případě, že bude zpeněžován majetek dlužníka) činí bez DPH 45.000,--Kč. Připustil, že pouze v krajním případě hradí odměnu správce a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to v situaci, kdy je nelze uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy. Toto usnesení napadli dlužníci společným odvoláním proti uložené povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a navrhli, aby je odvolací soud změnil tak, že uloženou povinnost zruší a vysloví, že náklady na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce uhradí stát. Odkázali na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je zřejmá jejich špatná finanční situace, kterou musí situaci nějakým způsobem řešit, neboť jejich dluhy neustále narůstají v podobě smluvních pokut a úroků z prodlení. Uzavřeli, že soudem uložená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,--Kč je zcela mimo rámec jejich finančních možností a že se tak jedná o krajní případ zmiňovaný insolvenčním soudem, kdy by odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce měl uhradit stát.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím i o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po zjištění úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty s tím, že není-li uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát (§ 38 odst. 2 InsZ). Ustanovení § 38 odst. 2 InsZ však nezakládá možnost insolvenčním navrhovatelům, tj. dlužníkům-fyzickým osobám, neuložit zálohu na náklady řízení s tím, že je bude hradit stát, neboť pouze upravuje situaci, kdy ani uložená a zaplacená záloha (ve smyslu § 108 InsZ), ani majetek dlužníka nestačí na jejich úhradu; svou povahou pak záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, od níž by bylo lze poplatníka osvobodit (§ 138 o.s.ř.).

Podle § 395 odst. 1 písm. a) InsZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 398 odst. 3 InsZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 občanského soudního řádu). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30% jejich pohledávek za dobu 5 let.

Odvolací soud zdůrazňuje, že účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 InsZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí (např. jedním z účinků podání insolvenčního návrhu je podle § 109 odst. 1 písm. c) InsZ nemožnost provedení exekuce na dlužníkův majetek), je právě uložená povinnost dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

V daném případě nebude možné řešit dlužníkův úpadek jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb.-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle § 1-dosahuje nejméně 45 tis. Kč, jinak se určí úvahou soudu dle § 5 téže vyhlášky. Dosavadní výsledky řízení však nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 25. března 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová