3 VSPH 273/2015-A-13
KSLB 54 INS 28085/2014 3 VSPH 273/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka Ing. Tomáše anonymizovano , anonymizovano , IČO: 47799536, bytem Liberec I-Staré Město, náměstí Dr. E. Beneše 1/1, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 54 INS 28085/2014-A-8 ze dne 16. ledna 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 54 INS 28085/2014-A-8 ze dne 16. ledna 2015 se m ě n í tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odů v od n ě ní :

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 54 INS 28085/2014-A-8 ze dne 16. ledna 2015 (dále jen usnesení ) uložil dlužníkovi Ing. Tomáši Kejdanovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 16.10.2014 doručen insolvenční návrh dlužníka, spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém se dlužník domáhá vydání usnesení o povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány okolnosti vylučující možnost řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Soud jednak dovozuje nepoctivý záměr dlužníka a jednak neschopnost dlužníka uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

Nepoctivý záměr dlužníka soud vyvozuje z následujících skutečností. Soud zjistil, že dlužník uvádí nižší částky svých závazků, než které vyplývají z předložených listin. Například závazek vůči věřitelce BRETTON, s.r.o., dlužník uvedl v aktuálním seznamu závazků ve výši 157.237,-Kč, ačkoliv mu byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost zaplatit částku ve výši 379.591,50 Kč. Dále soud dospěl k zjištění, že dlužník v letech 2007 a 2008 prodával značnou část svého majetku, aniž by získané prostředky použil na úhradu svých splatných závazků. V současné době je dlužník zaměstnán u společnosti, jejíž jednatelkou je manželka dlužníka, a to za minimální příjem ve výši 8.900,-Kč měsíčně. Soud upozornil na nakládání s majetkem osob blízkých dlužníku (matka), kdy dle soudu prvního stupně dochází k účelovým převodům na jiné členy rodiny (vnuky) namísto dlužníka, jež by mohl v budoucnu zdědit, manželka převádí obchodní podíl ve společnosti, z níž plynou postižitelné příjmy jí a dlužníku rovněž na jejich společného syna. Dlužník pro účely oddlužení předložil smlouvu o důchodu, podle níž mu má manželka hradit za účelem splnění oddlužení částku ve výši 10.000,-Kč. V této souvislosti soud akcentuje, že byl exekučním příkazem nařízen postih všech příjmů manželky dlužníka. Ze všech těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník přistupuje k institutu oddlužení účelově, když se snaží ve svém základu vyhnout řádnému a úplnému placení závazků. Soud je přesvědčen, že dlužník za součinnosti osob jemu blízkých zatajuje skutečné majetkové poměry. Celkový obraz dlužníka tedy dle soudu prvního stupně zakládá pochybnost o jeho důvěryhodnosti, a svědčí spíše pro závěr, že dlužník institut oddlužení účelově využívá ve snaze uhradit své závazky v daleko menším rozsahu, než skutečně umožňuje jeho majetková situace.

Soud prvního stupně posoudil majetkové poměry dlužníka pro plnění splátkového kalendáře. Příjem dlužníka činí cca 8.900,-Kč čisté mzdy, z něhož nelze očekávat úhradu nákladů insolvenčního správce ani uspokojení nezajištěných věřitelů. Dlužník uzavřel smlouvu o důchodu se svou manželkou o poskytování částky ve výši 10.000,-Kč měsíčně. K té však soud prvního stupně nepřihlédl, neboť v čl. II odst. 3 smluvní strany výslovně sjednaly, že poskytovaný důchod nebude možno postihnout v rámci insolvenčního řízení. K tomu pak insolvenční soud dodává, že jsou zde ostatně dány i pochybnosti o objektivní schopnosti manželky dlužníka takto uzavřenou smlouvu plnit, neboť z obsahu spisu vyplývá, že proti její osobě je v současné době vedena exekuce postižením jejích příjmů jako manželky povinného. Dále soud vyslovuje pochybnost ohledně správnosti uvedené výše závazku u věřitelky Česká spořitelna, a.s., kdy dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení dlužnou výši 1.305.889,-Kč dle obsahu směnečného platebního rozkazu. Z obsahu směnky a odůvodnění rozsudku se však podává, že závazek dlužníka ze směnky činí 6.763.834,-Kč, přičemž v předmětném směnečném řízení byla vůči dlužníku uplatněna jen část pohledávky. Za takové situace by dlužník nebyl schopen úhrady pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu alespoň 30 % ani za pomoci mimořádného příjmu ve výši 10.000,-Kč.

Z těchto zjištěných skutečností soud prvního stupně dovodil závěr, že oddlužení jako navržený způsob řešení úpadku nemůže být povoleno a řešení úpadku tak bude v souzené věci možné jedině konkursem. S přihlédnutím k okolnostem daného případu, majetkovým poměrům dlužníka a předpokládaným nákladům insolvenčního řízení, uložil soud prvního stupně dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, neboť se domnívá, že nejsou splněny podmínky pro vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužník rozporuje, že by se při podání návrhu na povolení oddlužení měl dopustit nepoctivého záměru. Uvádí, že prodejem majetku se pouze pokoušel splatit závazky, které mu vznikly ručením v jednotlivých společnostech. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo veškeré závazky splatit, a z toho důvodu přistoupil ke krajnímu řešení-řešení své finanční situace návrhem na povolení oddlužení.

Dále dlužník považuje za zcela nepřípustné, aby mu bylo přičítáno k tíži jednání třetí osoby-jeho matky, která darovala svým vnukům nemovitosti, v níž společně bydlí. Jedná se o dobrovolné rozhodnutí svéprávné osoby, které je zcela nezávislé na vůli dlužníka. Taktéž dlužník považuje za zcela lichý závěr soudu o tom, že jeho manželka převedla obchodní podíl ve společnosti POZITIVO, s.r.o., na společnost, kde je jediným společníkem a jednatelem syn dlužníka tak, aby omezila postižitelné příjmy. Toho se tímto jednáním nemohla dopustit, neboť rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15.4.1998 č.j. 13 C 142/98-7 bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů a každý nabývá vše do svého výlučného vlastnictví.

K výši svých závazků dlužník uvádí, že původní částka uložená rozsudkem vůči společnosti BRETTON, s.r.o., se snížila, neboť dlužník část závazku již splatil a do návrhu na povolení oddlužení uvedl pouze jeho aktuální výši dle svých záznamů. Tato věřitelka přihlásila pohledávku ve výši 127.236,80 Kč, tedy ještě v nižší částce než uvedl v insolvenčním návrhu. U závazku vůči České spořitelně, a.s., udává, že výše závazku činí skutečně jím uváděných 1.305.889,-Kč a nikoliv 6.763.834,-Kč, jak tvrdí soud prvního stupně. Pohledávku z vyplněné blankosměnky na částku 6.763.834,-Kč měla věřitelka za společností TOM SPORT TRADING, s.r.o., avšak po dlužníku jako ručiteli byla vymáhána pouze ve výši 1.305.889,-Kč. Dále dlužník uvádí, že celkový dluh na veřejném zdravotním pojištění činí aktuálně 13.378,-Kč a nikoliv 31.411,-Kč, jak tomu bylo v roce 2007.

Ke smlouvě o důchodu dlužník podotkl, že předmětná smlouva byla uzavřena právě za účelem insolvenčního řízení, kdy bylo sjednáno, že splátky důchodu budou hrazeny přímo na účet zřízený insolvenčním správcem za účelem plnění splátkového kalendáře po schválení oddlužení, přičemž strany se snažily ochránit před tím, aby předmětné částky připadly konkrétnímu věřiteli. Ohledně pochybností soudu o objektivní schopnosti manželky dlužníka plnit uzavřenou smlouvu s odkazem na exekuční řízení, které je proti její osobě vedeno, dlužník zdůraznil, že jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů (BSM) bylo v roce 1998 pravomocně zrušeno. Z tohoto důvodu nelze majetek manželky dlužníka postihnout. V současné době již byly ze strany manželky úspěšně učiněny příslušné kroky k zastavení zahájených exekučních řízení, neboť byly vůči ní zahájeny neoprávněně.

Dlužník se domnívá, že podmínky pro povolení návrhu na řešení jeho úpadku oddlužením jsou splněny a domáhá se, aby bylo rozhodnuto o tom, že není povinen uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 136 odst. 4 věty druhé IZ uloží insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Podle § 392 odst. 3, druhé věty IZ jsou-li zde osoby ochotné poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu; podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny.

Podle § 395 odst. 1 insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Z citovaných ustanovení vyplývá, že jsou-li v insolvenčním řízení splněny podmínky k bezodkladnému rozhodnutí o úpadku dlužníka, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Místo toho soud v samotném rozhodnutí o úpadku uloží dlužníkovi povinnost k zálohovému placení nároků insolvenčního správce z titulu jeho odměny a náhrady hotových výdajů, jež mu budou náležet podle vyhlášky, dle následně schváleného způsobu oddlužení.

Z obsahu spisu se podává, že se dlužník se svým insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhá rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení, které navrhl provést ve formě plnění splátkovým kalendářem. Dlužník má nezajištěné závazky v celkové výši 1.601.168,-Kč, které jsou již více než 3 měsíce po splatnosti. Dlužník uvádí, že jeho měsíční čistý příjem činí 8.900,-Kč. Jeho majetek tvoří mobilní telefon a notebook, nemá žádné zaměstnance ani pohledávky. Dlužník je ženatý a má jednu vyživovací povinnost. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15.4.1998 č.j. 13 C 142/98-7, který nabyl právní moci dne 16.6.1998, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Dne 10.10.2014 uzavřel dlužník smlouvu o důchodu se svou manželkou-Ivetou Kejdanovou, která se zavázala dlužníkovi platit po dobu insolvenčního řízení důchod ve výši 10.000,-Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný hodnotnější majetek vhodný ke zpeněžení, lze v daném případě uvažovat spíše o oddlužení plněním splátkového kalendáře. Pro něj by dlužník mohl nabídnout příjem ze smlouvy o důchodu. Za 5 let oddlužení by takto mohl dlužník získat 600.000,-Kč, což po odečtení odměny a hotových nákladů insolvenčního správce (ve výši 65.340,-Kč, je-li plátcem DPH) odpovídá cca 33 % pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž dlužník naplňuje zákonem požadovanou hranici pro povolení oddlužení.

Soud prvního stupně však k předložené smlouvě o důchodu nepřihlédl, neboť smluvní strany v čl. II. odst. 3 výslovně v souladu s § 2705 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ ), sjednaly, že příjemcovi věřitelé nemohou postihnout poskytovaný důchod ani exekučně, ani v insolvenčním řízení. Výhrada vůči věřitelům učiněná v souladu s § 2705 OZ je však účinná jen do výše, kterou příjemce vzhledem ke svým poměrům nutně potřebuje pro své zaopatření. Z ostatních ustanovení smlouvy (čl. II. odst. 1,2, čl. III.) vyplývá, že poskytovatel (manželka dlužníka) se zavazuje příjemci (dlužníkovi) platit jednotlivé měsíční dávky po dobu insolvenčního řízení, po pravomocném povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře s tím, že peněžní důchod bude použit výhradně na úhradu splátek stanovených soudem. Za předpokladu, že soud prvního stupně považoval daná ustanovení smlouvy za natolik rozporná, že není v daném případě možné příjmy ze smlouvy o důchodu pro účely oddlužení použít, měl dlužníka vyzvat k upřesnění, či dát příležitost navýšit jeho příjmy jiným způsobem. Takových poučení o možnosti navýšit stávající nedostatečné příjmy se má dostat dlužníku vždy. Dříve je třeba považovat závěr o nedostatečné nabídce dlužníka pro oddlužení za předčasný. Účel uzavření smlouvy o důchodu je však z okolností uvedených ve spise zřejmý, neboť dlužník již v samotném insolvenčním návrhu uvádí, že mu bude manželka ze svého výlučného vlastnictví poskytovat peněžité plnění v měsíční výši 10.000,-Kč na základě smlouvy o důchodu, a to výhradně za účelem úhrady splátek oddlužení stanovených soudem (bod 10 insolvenčního návrhu). Z ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze (př. usnesení č.j. KSHK 45 INS 12804/2011, 3 VSPH 848/2012-B-20 ze dne 27.8.2012, či usnesení č.j. KSLB 54 INS 30768/2013, 3 VSPH 1464/2014-B-11 ze dne 9.9.2014) vyplývá, že dlužníku, jehož momentální ekonomická nabídka pro oddlužení plněním splátkového kalendáře není dostatečná (nemá žádné postižitelné příjmy, anebo tyto k zákonnému minimálnímu uspokojení nezajištěných pohledávek dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ nepostačují), může finančně pomoci třetí osoba, a to závazkem poskytovat dlužníku po dobu oddlužení určité pravidelné peněžní plnění prostřednictvím smlouvy o důchodu nebo smlouvy darovací. Dané závěry našly výslovné vyjádření ve znění § 392 odst. 3 věty druhé IZ účinném od 1.1.2014. Takovéto finanční plnění, k němuž se třetí osoba dobrovolně zavázala, je tedy zcela legitimním příjmem dlužníka, jenž proto může být pro plnění splátkového kalendáře použit, a to v jeho plné výši.

Přitom ale není povinností dlužníka dopředu osvědčovat schopnost oné třetí osoby (dárce či plátce smluvního důchodu) dostát svému závazku finanční pomoci při splátkovém kalendáři, a není úkolem insolvenčního soudu takový předpoklad zkoumat, ani-jak učinil soud prvního stupně v dané věci-požadovat po dlužníku doložení příjmů dárce. S ničím takovým insolvenční zákon v žádném svém ustanovení nikterak nepočítá. V daném případě nelze spatřovat neschopnost manželky plnit smlouvu o důchodu ani z důvodu existence exekučního řízení manželů. Příjmy Ivety Kejdanové, jako manželky povinného, nelze v exekučním řízení postihnout, jelikož rozsudkem Okresního soudu v Liberci č.j. 13 C 142/98-7 ze dne 15.4.1998 došlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Pravidelné finanční plnění, které si dlužník k zajištění uskutečnitelnosti jeho oddlužení splátkovým kalendářem (ve smyslu výše uvedené judikatury a nynějšího znění § 392 odst. 3 věty druhé IZ) prostřednictvím darovací smlouvy nebo smlouvy o důchodu sjednal, představuje závazek daného dárce či plátce, který dobrovolně přijal. Je pouze na zvážení třetí osoby, zda a v jaké výši je schopna a ochotna dlužníku pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře finančně přispívat, a jen jí náleží rozhodnutí, zda se k takovému plnění zaváže. Je také jen její věcí, z jakých zdrojů hodlá tento svůj závazek vůči dlužníku plnit. Zda takové plnění bude vskutku poskytovat, stejně jako to, zda budou zachovány stávající příjmy dlužníka, nelze mít nikdy za jisté. Schválení oddlužení splátkovým kalendářem stojí vždy na kalkulaci s momentální ekonomickou nabídkou pro jeho plnění, která v průběhu splátkového kalendáře může doznat změny. Jestliže po schválení tohoto oddlužení dojde k rozhodnému výpadku v příjmech dlužníka, ať již je jejich zdrojem jeho vlastní výdělečná činnost, podpora státu nebo závazek peněžní pomoci třetí osoby, a jestliže se dlužníku tento nepříznivý vývoj hrozící nesplněním splátkového kalendáře nepodaří odvrátit, dojde dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ ke zrušení schváleného oddlužení a jeho přeměně v konkurs. S tímto rizikem musí dlužník počítat, a to zvláště pokud má být plnění splátkového kalendáře založeno zčásti nebo dokonce zcela na finanční pomoci třetí osoby, jejíž schopnost či ochotu plnit přijatý závazek nemůže dlužník sám zajistit. Nelze ale dlužníku předem odpírat schválení oddlužení splátkovým kalendářem jen pro obavu, že by se nemusel naplnit předpoklad příjmů, které má pro takové oddlužení nyní legitimně (právně) zajištěny.

Pro účely posouzení schválení návrhu na povolení oddlužení je třeba vycházet z údajů, které uvádí dlužník v podaném insolvenčním návrhu a jeho přílohách. Za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení, po přihlášení všech věřitelů, vyplyne, že celkové nezajištěné závazky dlužníka jsou vyšší a jeho ekonomická nabídka je nedostatečná, bude teprve namístě uvažovat o jejím případném navýšení či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V současné fázi insolvenčního řízení však závěr soudu prvního stupně o neschopnosti dlužníka uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů z obsahu spisu nevyplývá.

Soud prvního stupně dále uvedl pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka. Insolvenční soud je pro účely posouzení, zda dlužník návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr oprávněn vyžadovat po dlužníkovi i údaje o tom, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž pohledávky mají být předmětem oddlužení. Soud prvního stupně však dlužníka k doplnění těchto skutečností nevyzval a dovodil neodůvodněný závěr o jeho nepoctivém záměru již z toho, že v letech 2006-2008 prodával značnou část svého majetku, aniž by řešil svou úpadkovou situaci a použil získané prostředky na úhradu svých splatných závazků. Z obsahu spisu však vyplývá, že se naopak výše závazků za poslední roky značně snížila a je tedy zřejmé, že dlužník získané prostředky na uhrazení jednotlivých závazků použil. Z této skutečnosti však soud prvního stupně vyvodil nesprávný závěr, neboť spatřoval nepoctivý záměr dlužníka i v tom, že v seznamu závazků uvedl nižší částky závazků oproti původním listinám. Konkrétně u pohledávky věřitelky BRETTON, s.r.o., je však zřejmé, že již v době vydání napadeného usnesení byla aktuální výše závazku 127.236,80 Kč (přihláška č. 1) a nikoliv soudem uváděných 379.591,50 Kč. Dlužník tedy naopak v seznamu uvedl závazek o vyšší částce (157.237,-Kč), než jaké se věřitelka domáhá.

Nepoctivý záměr předpokládá dlužníkovo vědomé (záměrné) jednání, jímž se před navržením oddlužení (popř. během řízení o něm) zachoval způsobem směřujícím k poškozování jeho věřitelů, popř. v insolvenčním řízení zatajoval rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů ve snaze zmenšit vyhlídky věřitelů na jejich uspokojení v oddlužení. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Stěží však lze dlužníkův nepoctivý záměr dovozovat z jednání třetích osob či toho, že dlužník uvádí závazek ve výši, která se následně může lišit s výší přihlášené pohledávky. Dlužník totiž nemůže rozumně počítat s tím, že by zatajením některých svých věřitelů či skutečné výše závazků mohl výsledek řízení zmanipulovat tak, aby schválení oddlužení dosáhl, neboť tímto způsobem nemůže zabránit tomu, aby se do řízení všichni jeho věřitelé s plnou výší svých pohledávek přihlásili a aby pak soud podle tohoto výsledku podmínky schválení oddlužení (dostatečnost dlužníkovy nabídky z hlediska minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) posoudil. Z obsahu spisu tedy nepoctivý záměr nevyplývá.

Za popsané situace (pokud v dalším průběhu řízení nedozná rozhodné změny) tak lze mít návrh dlužníka na povolení oddlužení i insolvenční návrh za řádný, způsobilý projednání, přičemž lze rovněž očekávat, že na jejich podkladě bude možno rozhodnout současně o úpadku dlužníka i o povolení jeho oddlužení (dle § 397 odst. 1 IZ). Zároveň lze i předpokládat, že úpadek dlužníka bude možno řešit oddlužením ve formě splátkového kalendáře. Namístě je tak závěr, že insolvenční soud může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu a spojit s ním i rozhodnutí o povolení oddlužení.

S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud shledal, že nejsou dány podmínky k tomu, aby bylo po dlužníkovi požadováno zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se dlužníkovi povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23. července 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná