3 VSPH 261/2012-A-40
KSHK 40 INS 12772/2011 3 VSPH 261/2012-A-40

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Josef anonymizovano , anonymizovano , bytem v Novém Městě pod Smrkem, Mánesova 590, adresa pro doručování Turnov, Krajířova 490, zahájené k návrhu věřitelů: a) BELTEGEUSE, a.s., IČO 27956865, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 70, zast. Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 70, b) Waldviertler Sparkasse Bank AG, IČO organizační složky 49060724, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126/II, zast. JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126/II, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.prosince 2011, č.j. KSHK 40 INS 12772/2011-A-25,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2011, č.j. KSHK 40 INS 12772/2011-A-25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (insolvenční soud) zamítl insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) (bod I. výroku), rozhodl vrátit každému z navrhovatelů po právní moci rozhodnutí zálohu ve výši 15.000,--Kč (bod II. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl, že k návrhu navrhovatele a) bylo zahájeno insolvenční řízení, jímž se domáhal zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem 21.7.2011, a že usnesením Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 40 INS 12772/2011-A-12 mu byla věc postoupena jako soudu místně příslušnému a že 5.9.2011 podal proti dlužníkovi další insolvenční návrh na zjištění dlužníkova úpadku navrhovatel b).

Navrhovatel a) v návrhu uvedl, že má pohledávku za dlužníkem z právního důvodu úvěrové smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a Raiffeisenbank, a.s. ve výši 6.492.919,20 Kč, již mu úvěrový věřitel postoupil smlouvou postupní z 5.5.2011 a která se stala splatnou počínaje 6.6.2010 na základě právního úkonu úvěrového věřitele v souladu s úvěrovými podmínkami z toho důvodu, že dlužník řádně úvěr nesplácel a že další dlužníkovi věřitelé jsou osoby uvedené na výpisu z katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 3489 obsahující nemovitosti zapsané pro kat.úz. Štiřín, obec Kamenice.

Navrhovatel b) v návrhu uvedl, že je věřitelem pohledávky za dlužníkem ve výši 10.639.001,--Kč s přísl. na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 13 Cm 1546/2010 z 9.3.2011, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu z 30.11.2010. Vysvětlil, že na základě úvěrové smlouvy č. 50000440049 z 12.6.2009 poskytl společnosti 3 Art, spol. s r.o., IČO 27882535 kontokorentní úvěr ve výši

10 mil. Kč a že pohledávka z něj byla zajištěna jak smluvním, tak směnečným zajištěním, v němž figuroval dlužník jako avalista za zaplacení směnky úvěrovým dlužníkem. Uvedl, že na majetek úvěrového dlužníka byl prohlášen rozhodnutím Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 4800/2009-A-22 konkurs a pohledávka z úvěru se stala splatnou; celkem tak včetně příslušenství a přiznané náhrady nákladů soudního řízení má pohledávku za dlužníkem ve výši 11.959.875,86 Kč. Za dalšího věřitele označil společnost MIPA Czech, spol. s r.o. s vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem ve výši 329.277,27 Kč.

Insolvenční soud uvedl, že dlužníka vyzval usnesením č.j. KSHK 40 INS 12772/2011-A-18 ze 17.10.2011 k vyjádření k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) se žádostí, aby ve stanovené lhůtě mu předložil seznamy majetku s uvedením svých dlužníků, seznam závazků s uvedením svých věřitelů, seznam zaměstnanců s náležitým poučením podle § 104 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a o právu podat návrh na oddlužení či reorganizaci, a že toto usnesení bylo doručeno dlužníku 20.10.2011. Zjistil, že každý z navrhovatelů zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,--Kč.

Konstatoval, že navrhovatel musí tvrdit výši a splatnost pohledávky i dalšího dlužníkova věřitele, aby osvědčil pluralitu jeho věřitelů, a že nelze dospět k závěru o úpadku dlužníka bez konkrétních tvrzení o výši a splatnosti pohledávek tohoto dalšího věřitele. Z návrhu navrhovatele a) a předložených příloh dovodil, že pluralitu dlužníkových věřitelů neosvědčil tím, že odkázal na výpis z katastru nemovitostí LV 3489 týkající se nemovitostí zapsaných pro kat.úz. Štiřín, obec Kamenice, aniž by tvrdil konkrétní údaje o těchto věřitelích, výši jejich pohledávek a splatnosti. Dovodil proto, že v insolvenčním návrhu navrhovatel a) neosvědčil rozhodující skutečnosti, jež by úpadek dlužníka osvědčovaly. Doplnil, že podle § 86 InsZ je insolvenční soud povinen provést i jiné než navrhované důkazy ke zjištění dlužníkova úpadku, avšak to neznamená, že by navrhovatel neměl povinnost rozhodné skutečnosti tvrdit, a uzavřel, že není nikterak opodstatněno, aby se navrhovatel domáhal zjištění dlužníkova úpadku bez znalosti dlužníkových dalších věřitelů a jejich splatných pohledávek, neboť v takovém případě může k ochraně svých práv zvolit standardní postup na základě žaloby a návrhu na výkon rozhodnutí. Poznamenal, že totéž platí i pro případ, kdy si navrhovatel není jist svou pohledávkou za dlužníkem, z níž vyplývala jeho věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu, a na základě listin osvědčit, resp. není s to ji řádně skutkově vymezit. V projednávané věci vzal za osvědčené pouze, že navrhovatel má za dlužníkem splatnou pohledávku postoupenou mu původním věřitelem, jež má svůj původ v úvěrové smlouvě č. 115/109/06/1/01, jež nabyla splatnosti, a že původní věřitel doručil dlužníkovi výzvu obsahující sesplatnění úvěru . Cituje ustanovení § 3 odst. 1 InsZ dospěl k závěru, že nebylo osvědčeno, že by navrhovatel a) a jedna další osoba měli za dlužníkem splatnou pohledávku, že podmínky pro zjištění dlužníkova úpadku splněny nebyly, a proto insolvenční návrh navrhovatele a) podle § 143 InsZ zamítl. Současně zamítl insolvenční návrh navrhovatele b) s odůvodněním, že přistoupil do řízení k návrhu navrhovatele a), který nebyl perfektní, a proto je namístě rozhodnout o tomto dalším insolvenčním návrhu shodně jako o insolvenčním návrhu navrhovatele a), přičemž odkázal na závěry Vrchního soudu v jeho usnesení č.j. KSHK 40 INS 18526/2011, 1 VSPH 1390/2011-A-10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 1 o.s.ř. s tím, že ve věci úspěšnému dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadli v zákonem stanovené lhůtě oba navrhovatelé.

Navrhovatel a) navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenčnímu návrhu vyhoví, tj. zjistí dlužníkův úpadek a prohlásí na jeho majetek konkurs.

Především konstatoval, že výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze na projednávanou věc nedopadá, neboť insolvenční navrhovatel v uvedené věci UniCredit Bank Czech Republic, a.s. v insolvenčním návrhu ohledně dalších věřitelů dlužníka a jejich pohledávek za dlužníkem pouze odkázal na výpis ze katastru, kde byli tito věřitelé uvedeni, jak plyne z citovaného usnesení, v projednávané věci ve svém insolvenčním návrhu uvedl 7 věřitelů dlužníka, z nichž každého identifikoval názvem, identifikačním číslem, u každého uvedl výši jeho pohledávky za dlužníkem a výslovně uvedl, že pohledávky těchto věřitelů jsou vymáhány v exekučních řízeních, z čehož plyne, že se jedná o pohledávky po lhůtě splatnosti. Uvedl, že jeho insolvenční návrh obsahuje rozhodující skutečnosti podmiňující úpadek dlužníka a že právní závěry insolvenčního soudu nejsou správné. Dále insolvenčnímu soudu vytkl, že se vůbec nezabýval zjištěním úpadku z hlediska § 3 odst. 2 písm.d) InsZ, neboť dlužník nesplnil uloženou mu povinnost a nepředložil soudu seznamy podle § 104 odst. 1 InsZ, přestože, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, byl řádně poučen o následcích nesplnění uložené povinnosti. Zároveň namítl, že insolvenční soud se měl zabývat také insolvenčním návrhem navrhovatele b), neboť by musel dospět k závěru, že dlužník má minimálně dva věřitele, z nichž každý ve svém návrhu označil svou splatnou pohledávku za dlužníkem. Uzavřel, že dlužník se zjevně nachází v úpadku a že insolvenční soud jeho insolvenční návrh ze značně nejasných důvodů formálně zamítl.

Navrhovatel b) navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenčnímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho insolvenčním návrhem a upozornil na to, že okamžikem podání návrhu se stal účastníkem insolvenčního řízení se všemi procesními právy a povinnostmi a společně s insolvenčním návrhem navrhovatele a) se stal procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Postup insolvenčního soudu, který se jeho návrhem vůbec nezabýval, označil za zcela nepřípustný. Uzavřel, že za situace, kdy insolvenční soud má za osvědčené, že má navrhovatel a) za dlužníkem splatnou pohledávku a k dispozici jeho další insolvenční návrh, z něhož plyne, že má za dlužníkem splatnou a vykonatelnou pohledávku a dostatečně a nezaměnitelně označil dalšího dlužníkova věřitele v osobě MIPA Czech, spol. s r.o. s pohledávkou ve výši 329.277,27 Kč, kterou tento další věřitel do insolvenčního řízení řádně přihlásil, byla jednoznačně osvědčena mnohost dlužníkových věřitelů, jakož i jeho platební neschopnost, neboť platí její fikce podle § 3 odst. 1 písm.d) InsZ za situace, kdy dlužník k výzvě soudu nepředložil seznamy podle § 104 odst. 1 InsZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 107 InsZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (odst. 1). Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (odst. 2).

Podle § 128 odst. 1 InsZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení považoval odvolací soud za nutné předně zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první InsZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 InsZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob a nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 InsZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 InsZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 InsZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení pod sp.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnosti objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, č.j. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci soud insolvenční návrhy navrhovatelů a) a b) zamítl podle § 143 InsZ, ačkoliv podle odůvodnění napadeného usnesení byl důvodem jeho rozhodnutí závěr, že insolvenční návrh navrhovatele a) není právně bezvadný (v rozporu s § 103 odst. 2 InsZ postrádal tvrzení svědčící o úpadku dlužníka) a že jeho procesní osud musí nutné sdílet i insolvenční návrh přistoupivšího navrhovatele b). Zjištění o nedostatcích insolvenčního návrhu, pro které není způsobilý věcného projednání, však nemohou vést k jeho zamítnutí, nýbrž k odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele a) skutečně postrádá vylíčení skutečností svědčících o dlužníkově úpadku ve formě insolvence podle § 3 odst. 1 InsZ, který navrhovatel dovozoval. Ve svém insolvenčním návrhu se omezil jen na vylíčení důvodů vzniku své pohledávky za dlužníkem, jež je splatná 6.6.2010, zároveň řádně označil další dlužníkovy věřitele a vyčíslil jejich pohledávky za dlužníkem, avšak neuvedl lhůtu jejich splatností a odkázal bez bližších údajů na to, že na dlužníkův majetek jsou vedeny exekuce. Navrhovatel b) ve svém insolvenčním návrhu uvedl skutečnosti, na jejichž základě dokládá svou vykonatelnou pohledávku za dlužníkem, a za dalšího dlužníkova věřitele označil navrhovatele a) a společnost MIPA Czech, spol. s r.o. již řádně označil, uvedl její výši, avšak termín její splatnosti neuvedl s tím, že se jedná o pohledávku vykonatelnou přihlášenou do projednávaného insolvenčního řízení bez bližších údajů, z nichž by bylo lze toto tvrzení osvědčit. V insolvenčních návrzích navrhovatelů a) a b) tak nejsou pohledávky ostatních věřitelů ohledně údajů o jejich splatnosti označeny v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 InsZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele a může se uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 InsZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nepodává dostatečné informace o své pohledávce za dlužníkem a ani nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal, pak ale nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka.

Soud insolvenční návrh navrhovatele a) postupem dle § 128 odst. 1 InsZ neodmítl, přičemž insolvenčním návrhem podaným 5.9.2011 přistoupil k řízení dle § 107 odst. 1 InsZ navrhovatel b). Jakkoli ani navrhovatel b) nevymezil řádně tvrzené pohledávky dalšího označeného věřitele dlužníka, tj. navrhovatele a) a společnosti MIPA Czech, spol. s r.o., když neuvedl údaj o jejich splatnosti, vylíčil řádně skutečnosti svědčící o existenci jeho vlastní splatné pohledávky za dlužníkem ve výši 11.959.875,86 Kč, opírající se o vykonatelné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 1546/2010-6.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod sen. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012, ze dne 28.3.2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2012) vyslovil závěr, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první InsZ) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první InsZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem (navrhovatel a/) i dalším insolvenčním navrhovatelem (navrhovatel b/). Pokračoval, že jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první InsZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny (srov. i R 11/2009).

Podmínky formulované v ustanovení § 128 odst. 1 InsZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu je tedy třeba zkoumat se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu přistoupivšího navrhovatele b), jehož prostřednictvím zjevně byly výše popsané nedostatky obsahových náležitostí původního insolvenčního návrhu zhojeny, neboť oba tyto návrhy společně umožňují závěr, že dlužník má alespoň 2 věřitele s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti (navrhovatel a/ od 6.6.2010 a navrhovatel b/ na základě vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 13 Cm 1546/2010 z 9.3.2011), jež není schopen plnit na základě fikce podle § 3 odst. 2 písm.d) InsZ, neboť dlužník, jak plyne z insolvenčního spisu, k výzvě insolvenčního soudu nepředložil seznamy podle § 104 odst. 1 InsZ (výzva doručena dlužníkovi 20.10.2011), přestože byl ve výzvě poučen o nastolení domněnky platební neschopnosti, pokud seznamy nepředloží, a domněnku podle § 3 odst. 2 písm.d) InsZ v průběhu insolvenčního řízení nevyvrátil.

Za této situace insolvenčnímu soudu nic nebránilo, aby na podkladě těchto insolvenčních návrhů věc řádně projednal, což ovšem neučinil.

Proto odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1 písm.a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat insolvenčním návrhem z věcných důvodů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. prosince 2012

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová