3 VSPH 26/2013-A-17
MSPH 59 INS 30304/2012 3 VSPH 26/2013-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , IČO 65851528, místem podnikání Praha 2-Vinohrady, Francouzská 148/26, zahájeném k návrhu věřitelů: a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO 64336913, místem podnikání Moravské Budějovice, Myslbekova 1044, a b) JaroNet, s.r.o., IČO 26969866, se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou, Kapinusova 1093, oba zast. Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Praha 1, Půtova 1219/3, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 30304/2012-A-11 ze dne 18. prosince 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 30304/2012-A-11 ze dne 18. prosince 2012 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka Jaromíra anonymizovano (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 59 INS 30304/2012-A-11 ze dne 18.12.2012 uložil navrhovatelům Jiřímu Čermákovi a JaroNet, s.r.o. (dále jen navrhovatel a/ a b/, či navrhovatelé), aby do 15 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Soud cituje § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že insolvenční návrh (obou navrhovatelů) obsahoval potřebné náležitosti, že smyslem zálohy je zejména poskytnout insolvenčnímu správci prostředky nezbytné k výkonu jeho funkce, a že navrhovateli uváděné skutečnosti nezakládají důvod zálohu neukládat. Z předložených podkladů není zřejmá skladba, hodnota dlužníkova majetku a případný výhled jeho zpeněžitelnosti. Soud uzavřel, že záloha na náklady insolvenčního řízení byla vyměřena s přihlédnutím k žádosti navrhovatelů ve výši 50.000,-Kč, neboť tato částka je nutná jednak k tomu, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po svém ustanovení do ní, jednak aby bylo možné hradit náklady řízení, neboť bezpochyby nebude možné tak činit jiným způsobem, přičemž uvedenou částku považuje za nezbytnou k zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil a zálohu na náklady insolvenčního řízení neuložil, nebo zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť jej považuje za nepřezkoumatelné. Předně namítali, že napadené usnesení postrádá jakékoli odůvodnění, takže není zřejmé, z jakých důvodů jim byla povinnost k zaplacení zálohy uložena. Navrhovatelům je přitom známo, že dlužník je vlastníkem nemovitého, blíže specifikovaného, majetku a provozuje restaurační zařízení a obchod se smíšeným zbožím, a proto nelze uvažovat o tom, že by nebylo možno pokrýt náklady insolvenčního řízení z jeho majetkové podstaty. Z uvedené podnikatelské činnosti musí dlužníku nepochybně plynout příjmy, takže lze uvažovat o tom, že má finanční prostředky v hotovosti a na účtu, bezpochyby má též zásoby zboží. Zdůraznili, že v insolvenčním návrhu žádali, aby soud uložil dlužníku povinnost předložit seznamy podle § 128 odst. 3 IZ, což soud neučinil a v odůvodnění se s tímto jejich návrhem nevypořádal, přestože měl pochybnosti o dlužníkově majetku. Uzavřeli, že soud nejenže neuvedl ničeho o majetkových a příjmových poměrech dlužníka, ale zjevně ani nepovažoval za podstatné, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen, vůbec se nevyslovil k očekávané výši nákladů insolvenčního řízení, a měl-li soud za to, že z předložených dokladů není zřejmá skladba a hodnota dlužníkova majetku, měl dlužníku uložit povinnost předložit seznamy dle § 104 odst. 2 a 4 IZ, aby byl zjištěn řádný podklad pro pokračování v řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V daném případě však soud prvního stupně napadené usnesení fakticky žádným odůvodněním, jímž není výklad o smyslu zálohy, neopatřil, a tudíž nikterak nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je nutno požadovat po navrhovatelích zálohu dokonce v maximální možné výši. Ze spisu navíc plyne, že si soud pro rozhodování o záloze dosud ani neopatřil potřebný skutkový podklad. Vrchní soud v Praze opakovaně vysvětlil (viz např. jeho usnesení ze dne 29.1.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A), že v případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka soud v dané fázi řízení čerpá konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužníka (o skladbě a hodnotě dlužníkova majetku

či výhledu jeho zpeněžitelnosti) jak ze samotného věřitelova insolvenčního návrhu, tak i z vyjádření dlužníka, popř. též ze svých vlastních šetření, a především pak také z dlužníkových seznamů majetku, závazků a zaměstnanců (§ 104 IZ), které je podle § 128 odst. 3 IZ oprávněn od něj vyžádat. Jestliže však-jako je tomu i v dané věci-uplatňují navrhující věřitelé vůči dlužníku nevykonatelnou pohledávku, pak insolvenční soud předmětné seznamy po dlužníku požadovat musí. To se však v dané věci zatím nestalo.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 2. října 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková