3 VSPH 252/2012-B-12
KSPL 29 INS 13065/2011 3 VSPH 252/2012-B-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Skalná 15, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 13065/2011-B-6 ze dne 1. února 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 13065/2011-B-6 ze dne 1. února 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano usnesením č.j. KSPL 29 INS 13065/2011-B-6 ze dne 1.2.2012 v bodě I. výroku zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení, v bodě II. výroku prohlásil na jeho majetek konkurs a v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 26.7.2011 doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením č.j. KSPL 29 INS 13065/2011-A-9 ze dne 26.10.2011 pak soud zjistil úpadek dlužníka, aniž současně stanovil způsob, jakým bude úpadek dlužníka řešen, neboť v té době připadaly v úvahu dva možné způsoby řešení úpadku, tedy jak konkurs (což je způsob řešení úpadku přípustný u všech dlužníků), tak oddlužení.

Při posuzování způsobu řešení úpadku soud vycházel z toho, že dlužník je rozvedený a má jednu vyživovací povinnost k nezletilému Danielu anonymizovano , anonymizovano , ve výši 3.000,-Kč měsíčně, a při předpokladu zachování jeho současného příjmu ze zaměstnání u LB MINERALS, s.r.o., který činí průměrně 15.500,-Kč čistého měsíčně, není schopen nabídnout postupem podle § 279 až 281 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř.) takové plnění, které by v souladu s § 395 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) za 5 let umožnilo uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu minimálně 30 % celkové výše jejich pohledávek.

Z kalkulace totiž vyplývá, že z měsíčního příjmu 15.500,-Kč po odečtu nezabavitelné částky pro dlužníka a výživného 3.000,-Kč (jež představuje pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) činí tzv. zabavitelná částka 5.762,-Kč měsíčně, což za 60 měsíců plnění splátkového kalendáře činí celkem 345.720,-Kč. Z této částky je však zapotřebí odečíst pohledávky za majetkovou podstatou, tedy především zálohově placené hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce ve výši celkem 54.000,-Kč dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a § 38 odst. 1 IZ, s jejich zvýšením o případnou daň z přidané hodnoty. Pak by na plnění pohledávek nezajištěných věřitelů, zjištěných ve výši 1.853.104,07 Kč, připadlo celkem jen 291.720,-Kč, což představuje jejich uspokojení pouze v rozsahu 15,74%. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by všichni nezajištění věřitelé souhlasili s nižším než třicetiprocentním plněním.

Za tohoto stavu věci soud prvního stupně návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ zamítl a v souladu s § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude projednáván jako konkurs nepatrný dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ, neboť dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem.

Toto usnesení Krajského soudu v Plzni napadl dlužník včasným odvoláním s požadavkem, aby je odvolací soud změnil, oddlužení povolil a prohlášený konkurs zrušil. Uvedl, že během insolvenčního řízení byly v rámci vypořádání jeho společného jmění manželů (dále též jen SJM) prováděny úkony ohledně vlastnictví nemovitosti-bytu , jehož polovinu dlužník ke dni podání návrhu povolení oddlužení vlastnil. Při vypořádání dlužník souhlasil s tím, aby se jeho bývalá manželka stala výlučnou vlastnicí tohoto bytu, a to za podmínky, že tato bude ze svého účtu řádně platit pravidelné splátky hypotečního úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s., s čímž banka souhlasila. Bývalá manželka se zavázala, že úvěr zcela převezme, a přislíbila, že s ní jako s dlužnicí bude sjednána nová úvěrová smlouva. Takovým postupem dlužník nijak nezvýhodnil ostatní věřitele, neboť České spořitelně, a.s. zůstalo zachováno zástavní právo k bytu, z jehož případného prodeje by se mohla uspokojit. Vypořádání SJM doložil smlouvou připojenou k návrhu, v níž je otázka placení hypotečního úvěru řešena.

Dlužník v dobré víře předpokládal, že ačkoli vystupuje nadále jako spoludlužník úvěru, bývalá manželka bude dle dohody povinnosti vůči bance do skončení lhůty k podávání přihlášek řádně plnit. To se však nestalo a Česká spořitelna, a.s. přihlásila do insolvenčního řízení svoji úvěrovou pohledávku vůči dlužníku, a to v souladu s IZ jako nezajištěnou s tím, že má právo na uspokojení i ze zástavy (bytu), který je již ale ve vlastnictví bývalé dlužníkovy manželky. Insolvenční správce tuto pohledávku sice správně posoudil jako nezajištěnou pohledávku vůči dlužníku, nesprávně však-s důsledkem zvýhodnění České spořitelny, a.s., ocitajícím se v rozporu se zásadou insolvenčního řízení stanovenou v § 5 písm. a) IZ-pominul okolnost, že tato banka dostává plnění od spoludlužníka (bývalé dlužníkovy manželky). Její přihlášená pohledávka tedy měla být zjištěna jako nezajištěná pohledávka, avšak s odkladným plněním pro dlužníka , tedy s jeho závazkem poskytovat na tuto pohledávku splátky až pro případ, že by tuto povinnost neplnila bývalá manželka co spoludlužnice. Takovou situaci by pak dlužník mohl řešit doplněním smlouvy o důchodu, jehož prostřednictvím by došlo k navýšení jeho příjmů ve výši potřebné k uspokojení pohledávky České spořitelny, a.s., a tedy i všech nezajištěných věřitelů, v zákonem požadovaném minimálním třicetiprocentním rozsahu.

K tomu dlužník vysvětlil, že celková výše uznaných nezajištěných pohledávek činí 1.853.104,-Kč, bez pohledávky České spořitelny, a.s. ve výši 856.994,-Kč je to však jen 996.110,-Kč. Při prokazatelném měsíčním příjmu 15.500,-Kč, finanční výpomoci ve výši 3.000,-Kč měsíčně dle smlouvy o důchodu a současném placení výživného na syna, které bylo (jak dokládá rozsudek připojený k odvolání) sníženo na 2.100,-Kč měsíčně, by dlužníkův zbývající příjem pro oddlužení činil 16.400,-Kč. Tomu odpovídá splátka 7.390,-Kč, přičemž po odečtení odměny insolvenčního správce ve výši 900,-Kč zbývá pro uspokojení nezajištěných věřitelů částka 6.490,-Kč, což činí za 5 let celkem 389.400,-Kč. To znamená, že kdyby správce vyhodnotil pohledávku České spořitelny, a.s. pouze jako budoucí možnou pohledávku, ostatní nezajištění věřitelé by byli uspokojeni v rozsahu 39%. Pokud by bývalá manželka platební povinnosti vůči bance neplnila, dlužník by zajistil navýšení sjednaného důchodu tak, aby banka byla uspokojena ve výši 30%. Na základě takového logického posouzení pohledávky České spořitelny, a.s. správcem by pak soud prvního stupně nemohl dospět k závěru, že dlužník nesplňuje podmínku předepsaného minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů a že je třeba návrh na povolení oddlužení zamítnout. Takové rozhodnutí ve svém důsledku znamená, že věřitelé ničeho nedostanou, neboť dlužník nemá žádný zpeněžitelný majetek a konkurs by tak nejspíše musel skončit jeho zrušením pro nedostatek majetku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Dle § 398 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.

Dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání, ledaže jsou dány mimořádné okolnosti popsané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, za nichž neuhrazený dluh z předchozího dlužníkova podnikání není opodstatněné za překážku bránící jeho vstupu do oddlužení považovat. Zjištění o absenci věcné legitimace dlužníka vede k odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ.

Jak plyne z § 389 odst. 1 IZ, o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle § 397 odst. 1 IZ) lze rozhodnout jedině na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, a to návrhu, který byl dle § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (na předepsaném formuláři-§ 391 odst. 3 IZ), a který je opatřen všemi předepsanými náležitostmi: obsahovými náležitostmi stanovenými v § 391 odst. 1 a § 392 odst. 3 a 4 IZ i přílohami předepsanými v § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež všechny dále rozvádí vyhláška č. 311/2007 Sb. Mezi povinné přílohy návrhu na oddlužení patří i seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle § 104 odst. 2 až 4 IZ, které jsou též povinnou přílohou návrhu insolvenčního, při podání návrhu na oddlužení však musí dlužník dle § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést navíc u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, který musí být v případě nemovitosti a každého majetku, který slouží k zajištění, podložen znaleckým oceněním.

Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak i rozhodnutí, jímž soud takový návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení nedostál.

Předně nutno konstatovat, že soud prvního stupně nijak neobjasnil, z jakých důvodů neměl za splněné podmínky pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka již při zjištění jeho úpadku, o němž rozhodl usnesením ze dne 26.10.2011 (dokonce v mezidobí uskutečnil i přezkumné jednání a schůzi věřitelů). Dlužník podal návrh na povolení oddlužení společně se svým insolvenčním návrhem, a pro ten případ § 148 odst. 3 IZ insolvenčnímu soudu ukládá, aby s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojil i rozhodnutí o způsobu jeho řešení (o oddlužení nebo konkursu). Zákon vychází z toho, že v takovém případě již při rozhodnutí o úpadku je (musí být) na podkladě podaného návrhu na oddlužení možné posoudit, zda (s ohledem na dosavadní zjištění soudu) jsou dány podmínky pro povolení navrženého oddlužení či nikoli.

Svůj závěr o tom, že oddlužení je dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ nepřípustné, neboť při něm nelze předpokládat minimální třicetiprocentní uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (z nichž žádný s nižším plněním nesouhlasil), pak soud odůvodnil pouze tím, že v rámci splátkového kalendáře by při dlužníkově čistém měsíčním příjmu 15.500,-Kč a při přednostním placení výživného ve výši 3.000,-Kč a nároků insolvenčního správce (jeho odměny a náhrady hotových výdajů), které za 60 měsíců činí celkem 54.000,-Kč, připadlo na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zjištěných ve výši 1.853.104,07 Kč celkové plnění ve výši 291.720,-Kč, které představuje jejich uspokojení pouze v rozsahu 15,74%.

Závěr o nedosažitelnosti minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení však může být založen jen na zjištění, že takové plnění nelze předpokládat při žádném ze způsobů, jimiž lze oddlužení provést, tedy ani v případě oddlužení splátkovým kalendářem, ani v případě oddlužení provedeného zpeněžením majetkové podstaty. V tom směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhl dlužník, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (§ 402 odst. 3 a 5 IZ). Do té doby je třeba zkoumat předpoklad potřebné minimální ekonomické nabídky dlužníka z hlediska obou možných způsobů oddlužení. To však soud prvního stupně neučinil, když v napadeném usnesení svůj závěr o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ vztáhl jen k navrženému splátkovému kalendáři, a k předpokladu naplnění této podmínky při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty žádné skutkové a právní závěry nevyslovil.

Ze spisu navíc plyne, že i ona zjištění, o něž soud závěr o dlužníkově nedostatečné ekonomické nabídce pro splátkový kalendář opřel, jsou nepřesná a neúplná. Předně soud zcela pominul dlužníkův očekávaný příjem ze smlouvy o důchodu, která je opatřena úředně ověřenými podpisy stran a kterou se Iveta Johanová zavázala poskytovat dlužníku po dobu trvání schválení oddlužení splátkovým kalendářem měsíčně částku 3.000,-Kč. Současně ovšem soud ponechal stranou i skutečnost, že insolvenční správce je plátcem DPH, jak o tom informoval ve své zprávě ze dne 12.12.2011 (s odkazem na doklad o registraci založený ve správním deníku insolvenčního soudu), takže jeho odměna a hotové výdaje náležející při splátkovém kalendáři měly být kalkulovány vč. DPH, tedy v celkové výši 64.800,-Kč. Stejně tak soud nevzal v úvahu ani dlužné výživné na nezletilého syna, které bývalá manželka v insolvenčním řízení uplatnila (nedůvodně přihláškou) ve výši 54.000,-Kč a které je pohledávkou dle § 169 odst. 1 písm. e) ZKV s právem na přednostní uspokojení (v režimu za podstatou). Ke změně pak došlo i ohledně výše běžného měsíčního výživného, tuto skutečnost však dlužník dokládal (kopií rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22.12.2011, bez vyznačené doložky právní moci) až s odvoláním proti napadenému usnesení.

Jelikož soud prvního stupně-jak již řečeno-při posuzování podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ ponechal zcela stranou svých úvah otázku, zda v dlužníkově případě lze splnění této podmínky očekávat při oddlužení provedeném zpeněžením majetkové podstaty, nikterak se nezabýval rozsahem a hodnotou majetku dlužníka a tedy ani tím, zda a jak bylo vypořádáno SJM dlužníka a jeho manželky Terezy Zapadlové zaniklé rozvodem jejich manželství v březnu 2010 (rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 4.3.2010 pravomocný dne 30.3.2010). K tomu dlužník spolu s insolvenčním návrhem a návrhem na povolení oddlužení ze dne 14.6.2011 předložil dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu , již uzavřel s manželkou dne 20.11.2009, a podle níž po právní moci rozhodnutí o rozvodu jejich manželství měl dlužník z majetku SJM nabýt do výlučného vlastnictví zde uvedené věci, vč. osobního automobilu VW GOLF, RZ 2K4 4467, zatímco manželka měla nabýt do svého výlučného vlastnictví označené věci a osobní automobil Opel Astra, RZ 2K6 4942. Manželé se dále dohodli, že zruší své (za trvání manželství nabyté) podílové spoluvlastnictví k bytové jednotce č. 15/5 a spoluvlastnickému podílu na domě č.p. 15 a pozemkové parcele č. 75/1 v ul. Česká 15 ve Skalné a výlučnou vlastnicí se stane manželka, a to oproti jejímu závazku formulovanému v dohodě neurčitě a nesrozumitelně tak, že vyplatí dlužníku vyrovnací podíl hrazením měsíčních úvěrových splátek ve výši 5.000,-Kč s tím, že dlužník se zavazuje i nadále platit splátky hypotečního úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s. dle smlouvy č. 0237611109 až do jeho úplného zaplacení.

V rozporu se skutečnostmi uvedenými v této dohodě však dlužník v připojeném seznamu majetku uvedl, že žádné movité věci nevlastní, neboť všechny zůstaly ve vlastnictví jeho bývalé manželky a on bydlí u rodičů. Uvedl dále, že mu náleží jen poloviční spoluvlastnický podíl na výše uvedeném bytu (zapsaném na LV 793 pro k.ú. Skalná), ohledně nějž ovšem probíhá katastrální řízení o změně vlastnictví-přechodu nemovitosti přejít do výlučného vlastnictví bývalé manželky. Dodal, že s ohledem na toto své pouze dočasného vlastnictví nepředkládá znalecký odhad tržní ceny nemovitosti. K výzvě soudu pak dlužník podáním ze dne 4.10.2010 předložil oznámení Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb ze dne 13.6.2011 o zahájení katastrálního řízení o povolení vkladu vlastnického práva k výše uvedené nemovitosti na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 20.11.2009 a dodatek č. 3 ke smlouvě o hypotečním úvěru č. 0237611109 ze dne 29.10.2010, jímž se úvěrový věřitel Česká spořitelna, a.s. s dlužníkem a T. Zapadlovou co úvěrovými dlužníky dohodl na změně účtu, ze kterého má být formou inkasního příkazu nadále úvěr splácen a jímž má být označený účet T. Zapadlové. Žádný doklad o změně vlastnictví k předmětnému bytu a jeho součástem však dlužník dosud soudu nepředložil.

Takový doklad nezaložil do spisu ani ustanovený insolvenční správce Mgr. Petr Brož. Ten doposud-přestože se již (dne 19.12.2011) konalo i přezkumné jednání a schůze věřitelů-nepředložil soupis majetkové podstaty. Ve své (jediné) zprávě ze dne 12.12.2011 zmínil jen situaci ohledně vlastnictví bytové jednotky zapsané na LV 793 pro k.ú. Skalná s tím, že nepatřila do SJM dlužníka a jeho bývalé manželky T. Zapadlové, nýbrž byla v jejich výlučném podílovém spoluvlastnictví. Podle dohody o vypořádání zaniklého SJM ze dne 25.5.2011, doplněné dne 11.10.2011, se dlužník ve prospěch bývalé manželky vzdal svého vlastnictví ideální poloviny této nemovitosti, ze SJM pak připadl do jejího výlučného vlastnictví automobil Opel Astra, obojí bez přiměřeného protiplnění T. Zapadlové. Proto insolvenční správce shledal uvedenou dohodu o vypořádání SJM dlužníka (uzavřenou měsíc před zahájením insolvenčního řízení) vůči věřitelům neúčinnou. Správcem zmíněná dohoda o vypořádání zaniklého SJM však ve spise založena není, nepředložil ji správce ani dlužník a soud to po nich ani nežádal.

Popsanými okolnostmi věci se však soud prvního stupně nikterak nezabýval, neřešil skutečný stav dlužníkova majetku a s tím související nejasnosti stran správnosti a úplnosti seznamu jeho majetku ani ve smyslu § 392 odst. 2 IZ nevyžadoval znalecké ocenění obvyklé ceny dlužníkova spoluvlastnického podílu k bytu, přestože při podání návrhu na povolení oddlužení ho dlužník jako svůj majetek vykázal a dosud nebylo soudu doloženo, že u této nemovitosti v mezidobí k nějaké vlastnické změně došlo. Zcela stranou tak soud ponechal i situaci ohledně vypořádání SJM dlužníka a správcovo stanovisko k naložení s dlužníkovým spoluvlastnictvím bytu vyznívající v pochybnost o poctivosti dlužníkova záměru ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Žádná další vysvětlení a doplnění v tom směru soud po dlužníku a insolvenčním správci nežádal ani na přezkumném jednání a schůzi věřitelů, a to ani v následujícím období do 1.2.2012, kdy teprve-v rozporu s § 148 odst. 3 IZ-napadeným usnesením o návrhu na povolení oddlužení (o jeho zamítnutí se současným prohlášením konkursu) rozhodl.

Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku svého chybného postupu soud prvního stupně při vydání napadeného usnesení ve skutečnosti neměl dostatečný podklad k tomu, aby podmínky pro povolení navrženého oddlužení podle § 395 IZ řádně posoudil, resp. neměl k dispozici ani takový seznam dlužníkova majetku, který by vzhledem k okolnostem věci bylo možno považovat za věrohodný. K nápravě soud dlužníka nevedl, přestože při uvedených nedostatcích nebylo možno považovat jeho návrh na povolení oddlužení za způsobilý projednání.

Zřejmé je nicméně i to, že měl-li soud dlužníkovu ekonomickou nabídku pro splátkový kalendář, jehož se domáhal, za nedostatečnou, a konal-li dokonce ještě před rozhodnutím o věci za účasti dlužníka jednání, bylo namístě, aby ho na tyto své předběžné závěry upozornil a dal mu (s příslušným poučením) příležitost zajistit si-vedle již uzavřené smlouvy o důchodu-potřebnou další relevantní pomoc třetí osoby, ať již opět závazkem pravidelného finančního plnění po dobu trvání splátkového kalendáře nebo přistoupením k závazkům dlužníka (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 větě první IZ). K uvedenému podrobněji viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 nebo jeho usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010.

Opodstatněnou ovšem odvolací soud neshledal dlužníkovu odvolací námitku, že při závěru o naplnění podmínky minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ nelze (zatím) brát v úvahu přihlášenou nezajištěnou pohledávku České spořitelny, a.s. z hypotečního úvěru. Podle dlužníka (jak odvolací soud vyrozuměl z jeho odvolání) by s ní mělo být nakládáno jako s pohledávkou vázanou na podmínku s tím, že dlužníkova platební povinnost vznikne (a předmětnou pohledávku tedy bude možno v dlužníkově insolvenčním řízení uspokojovat) až v případě, že spoludlužnice (bývalá manželka dlužníka) přestane sjednané úvěrové splátky platit. Takový názor ale nemá žádné opory.

Předmětná pohledávka z hypotečního úvěru byla Českou spořitelnou, a.s. přihlášena jako nepodmíněná, zajištěná jinak než majetkem dlužníka, který náleží do majetkové podstaty (nemovitostmi na LV č. 753 a 752 pro k.ú. Skalná), tedy byla přihlášena jako nezajištěná pohledávka za dlužníkem, která není svým vznikem vázána na žádnou podmínku. Takto byla také insolvenčním správcem zařazena do seznamu přihlášených pohledávek a na přezkumném jednání zjištěna, uznal ji bez výhrad i dlužník. Daný výsledek přezkumu přitom odpovídá dokumentovanému stavu věci, který dlužníkově nově namítané podmínce předmětné pohledávky nijak nesvědčí. Je-li dlužník (spolu se svojí bývalou manželkou) v pozici spoludlužníka daného hypotečního úvěru, a v tom směru žádná změna úvěrové smlouvy doložena nebyla (předložena byla jen změna smlouvy ohledně určení inkasního bankovního účtu pro placení splátek), pak jsou oba tito dlužníci povinni plnit své povinnosti z úvěrové smlouvy společně a nerozdílně (§ 511 občanského zákoníku). Na této pasivní solidaritě nemůže nic změnit žádné vnitřní ujednání spoludlužníků o tom, kdo z nich bude splátky úvěru hradit, pokud se na tom nedohodli s věřitelem. To znamená, že bez ohledu na podobnou dohodu je věřitel nadále oprávněn požadovat plnění po kterémkoli z dlužníků, se všemi právními důsledky s tím spojenými. To platí i pro případ, že by se spoludlužníci-manželé (bez souhlasu věřitele) při vypořádání jejich zaniklého SJM dohodli, že daný závazek ze SJM bude nadále výlučným závazkem jen jednoho z nich. Dohoda o vypořádání dlužníkova zaniklého SJM ovšem zatím-jak již uvedeno-insolvenčnímu soudu předložena nebyla. Jestliže-jak dlužník tvrdí-jeho bývalá manželka splátky úvěru nadále platí a jestliže tak v mezidobí došlo ke snížení výše přihlášené úvěrové pohledávky, je důvod k jejímu částečnému zpětvzetí v režimu § 184 a § 187 IZ. Pokud by k takovému zpětvzetí nedošlo, přestože dílčí zánik pohledávky bude doložen (zjištěn), rozhodne o něm insolvenční soud dle § 186 odst. 1 ve spojení s § 187 IZ. K ničemu z toho však zatím nedošlo, a proto je nadále závazná výše pohledávky zjištěná při přezkumu.

Lze tedy uzavřít, že uvažoval-li soud prvního stupně také se zjištěnou pohledávkou České spořitelny, a.s. jako s nezajištěnou pohledávkou, kterou by v rámci oddlužení rovněž bylo nutné bez dalšího (bezpodmínečně) uspokojovat, je tento jeho závěr správný. To však nic nemění na zjištěných nedostatcích odůvodnění napadeného usnesení a vadách jemu předcházejícího řízení, pro které toto rozhodnutí nemůže obstát.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude při projednání návrhu na povolení a rozhodnutí o něm postupovat v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 16. dubna 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová