3 VSPH 2368/2015-A-25
MSPH 77 INS 15058/2015 3 VSPH 2368/2015-A-25

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužnice Sandry anonymizovano , anonymizovano , bytem Za Pohořelcem 725/11, Praha 6, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 15058/2015-A-18 ze dne 23. září 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 15058/2015-A-18 ze dne 23. září 2015, se m ě n í tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužnici neukládá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil usnesením č.j. MSPH 77 INS 15058/2015-A-18 ze dne 23. září 2015 (usnesení) dlužnici Sandře anonymizovano (dlužnice) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne nabytí právní moci napadeného usnesení.

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že z návrhu na povolení oddlužení doručeném dne 6.6.2015 zjistil, že dlužnice má nezajištěné závazky v celkové výši 489.101,50 Kč, čistý příjem ve výši 22.209,-Kč (sestávající z příspěvku na bydlení, příspěvku na dítě, rodičovského příspěvku a invalidního důchodu) a příjem ze smlouvy o důchodu ve výši 3.600,-Kč. Na výzvu soudu, aby doložila další listiny týkající se jejího příjmu a příjmové situace poskytovatele důchodu, dlužnice tyto listiny doložila, přičemž soud z nich zjistil, že osoba poskytující důchod má měsíční příjem ve výši 8.900,-Kč, z něhož jsou prováděny srážky na úhradu exekuce ve výši 968,-Kč. Dlužnice má postižitelný příjem z invalidního důchodu ve výši 9.278,-Kč a rodičovského příspěvku ve výši 7.600,-Kč (příspěvek na bydlení a příspěvek na dítě nelze dle § 317 odst. 2 o.s.ř. postihnout) a vzhledem k tomu, že má dvě nezletilé děti činí měsíční splátka pro účely oddlužení 4.045,-Kč (tj. 5.134 s odměnou insolvenčního správce ve výši 1.089,-Kč). Soud dále zjistil, že rodičovský příspěvek bude dlužnici poskytován jen do prosince 2017, částku ve výši 4.045,-Kč je tak možné splácet pouze po dobu 27 měsíců, a protože dlužnice nedoložila žádný další příjem počínaje lednem 2018, nezajištění věřitelé by tak obdrželi pouze 109.215,-Kč, tj. 22,33 % celkem. Po skončení výplaty rodičovského příspěvku při stávající situaci nebude možné postihnout částku invalidního důchodu. Maximální postižitelná částka osoby poskytující důchod činí 1.854,-Kč, z níž je navíc potřeba odečíst srážky exekuce. Dlužnice navíc nevlastní žádný reálně zpeněžitelný majetek, vlastní pouze movité věci v hodně cca 5.000,-Kč. Insolvenční soud proto, cituje ustanovení § 108, 395 odst. 1 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl k závěru, že úpadek dlužnice nelze řešit jinak než konkursem a uložil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včas odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení se jí neukládá, neboť insolvenční návrh podala z důvodu, že své dluhy již nemůže splácet a nemůže proto uhradit ani zálohu ve stanovené výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je opodstatněno, byť z jiných než uvedených důvodů.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady řízení insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Z povahy věci plyne, že uložení zálohy na náklady insolvenčního musí předcházet podání řádného projednatelného insolvenčního návrhu, neboť jinak je namístě jeho odmítnutí, jak uvedeno níže (§ 128 IZ).

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 6.6.2015 domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkové kalendáře, neboť má u 6 věřitelů 7 závazků, z toho nezajištěné závazky činí 489.010,50 Kč a zajištěné závazky činí 544.959,-Kč. V kolonce č. 7 návrhu na povolení oddlužení (formulář) však vyjmenovala závazky, které svou celkovou výší odpovídají pouze částce nezajištěných závazků, zajištěné závazky, včetně předmětu jejich zajištění dlužnice neoznačila. Ke svému návrhu připojila seznam závazků, obsahově totožný s nezajištěnými závazky uvedenými v kolonce č. 7 formuláře, seznam majetku s uvedením, že vlastní pouze majetek ve výši cca 25.000 Kč, tj. mobilní telefon, pračku, ledničku a věci osobní potřeby a dále prohlášení o tom, že nemá žádné zaměstnance. Seznamy jsou opatřeny prohlášením, že jsou úplné a správné.

Na základě takových tvrzení nelze přijmout závěr, že dlužnice v insolvenčním návrhu předložila dostatečná tvrzení k osvědčení jejího úpadku, když v kolonce č. 7 na jedné straně tvrdí, že má závazky ve výši 1.034.060,50 Kč (z toho v částce 489.101,50 Kč jako nezajištěné a v částce 544.959,-Kč jako zajištěné), na druhé straně však označila firmou, sídlem, identifikačním číslem a splatností pouze 6 věřitelů, u nichž má 7 závazků, jejichž celková výše odpovídá pouze hodnotě jejích nezajištěných závazků. Tento vnitřní rozpor pak není odstraněn ani v přiloženém seznamu závazků, který obsahově odpovídá závazkům uvedeným v kolonce č. 7.

Protože dlužnice v insolvenčním návrhu ani v seznamu závazků nespecifikuje své zajištěné závazky uvedené v kolonce č. 7 ve výši 544.959,-Kč, ani nikde nespecifikovala předmět jejich zajištění, odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh dlužnice není projednatelný a uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nebylo na místě.

Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za vhodné uvést, že povinností insolvenčního navrhovatele je co nejúplněji objasnit svoji aktuální finanční a příjmovou situaci insolvenčnímu soudu tak, aby ten mohl o jeho úpadku rozhodnout. Insolvenčnímu soudu proto nepřísluší posuzovat, zda dlužnice má výplatu sociálních dávek představujících její příjem, zajištěnou pouze po dobu následujících 27 měsíců, když není vyloučeno, že si dlužnice může po skončení výplaty příslušné sociální dávky zajistit jiný příjem. Podstatnou změnu okolností na straně dlužnice ostatně předpokládá i ustanovení § 407 odst. 3 IZ.

Závěrem odvolací soud konstatuje, že závazek osoby poskytující důchod platit dlužnici po dobu trvání splátkového kalendáře důchod je závazkem dobrovolným a soudu prvního stupně nepřísluší přezkoumávat, zda budou třetí osoby plnění poskytovat nad rámec nezabavitelné částky svých příjmů (například z úspor apod.); opačný postup insolvenčního soudu, tj. objasňování ekonomické splnitelnosti předmětné smlouvy o důchodu, postrádá oporu v zákoně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 18. ledna 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková