3 VSPH 2338/2015-B-98
KSLB 87 INS 6366/2015 3 VSPH 2338/2015-B-98

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka: Bytové družstvo Maršíkova 254, se sídlem Janův Důl 10, IČO: 01709313, zahájené k návrhu navrhovatele: Sano, a.s., se sídlem Praha 4, Štětkova 1638/18, IČO: 24256765, za účasti státního zastupitelství, o odvolání věřitele: AFOR 7, s.r.o., se sídlem Janův Důl 10, IČO: 27274900, zast. Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem Pardubice, tř. Míru 92, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 1. října 2015, č.j. KSLB 87 INS 6366/2015-B-30,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 1. října 2015, č.j. KSLB 87 INS 6366/2015-B-30, se m ě n í tak, že se popření pohledávek věřitele Jaroslava Halíka, věřitelem AFOR 7, s.r.o. neodmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně odmítl popření pohledávek věřitele Jaroslava Halíka v celkové výši 171.443,38 Kč věřitelem AFOR 7, s.r.o. (věřitel).

Své rozhodnutí, odkazuje na ust. § 200 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) a § 79 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) odůvodnil tím, že ve formuláři, kterým uplatnil svůj popěrný úkon, věřitel neuvedl rozhodující skutečnosti, jimiž popření pohledávek odůvodňuje, a popření je tedy neurčité. Vyšel přitom z toho, že věřitel tvrdí, že dlužník s věřitelem, jehož pohledávku popírá, neuzavřel žádný platný smluvní vztah, což dle názoru soudu prvního stupně neodporuje přihlášce dotčených pohledávek, neboť ty věřitel Jaroslav Halík nabyl postoupením od Romany Halíkové. Tvrdí-li, že pohledávka neexistuje, neboť vychází z absolutně neplatných smluv, neuvádí, o které smlouvy se jedná ani v čem jejich neplatnost má spočívat. Ani tvrzení o tom, že pohledávka byla účelově oddělena od pohledávky věřitelky Romany Halíkové není dostatečné k odůvodnění provedeného popření.

Proti tomuto usnesení se věřitel odvolal a žádá, aby bylo zrušeno. Namítl, že své popření odůvodnil dostatečně, když ke každé z 8 dílčích Jaroslavem Halíkem přihlášených pohledávek uvedl, že se jedná o pohledávky postoupené této osobě Romanou Halíkovou, že jejich výše je 0,-Kč, neboť neexistují, popsal okolnosti, za nichž měly pohledávky vzniknout, a tyto popřel z důvodu neexistence pohledávek právního předchůdce postupníka pro absolutní neplatnost smluv, z nichž byla existence závazků dlužníka dovozována, z důvodu rozporu se zákonem. Vyjádřil přesvědčení, že popěrný úkon zcela nepochybně (byť právně neobratně), nezaměnitelně označuje údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo zřejmé, o čem a na jakém základě má být rozhodnuto. Soudu prvního stupně vytýká, že se bezdůvodně odchýlil od konstantní judikatury vyšších soudů a zaměňuje povinnost uvedení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. za případné nesplnění povinností tvrzení, příp. za nesplnění důkazní povinnosti, která jsou ze zákona stíhána sankcí neúspěchu ve věci a nikoliv odmítnutím návrhu. Je třeba rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny, mezi něž patří ty, které leží na straně subjektu, který se neplatnosti dovolává (jako je nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl) a ostatní, ke kterým se přihlíží z úřední povinnosti (jako je nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít či rozpor se zákonem). Namítá-li věřitel absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem, je zřejmé, že se jedná o námitku, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Důvody popření jsou nadto podrobně uvedeny v příloze popěrného úkonu.

Zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje i Vrchní státní zastupitelství v Praze. Poukazuje na to, že z popření je zřejmé, že věřitel zpochybňuje existenci nároku věřitele Jaroslava Halíka tím, že napadá platnost smluvního vztahu, jímž měl být jeho tvrzený nárok předtím, než mu byl postoupen, založen. Zdůrazňuje, že na popěrný úkon by neměly být kladeny vyšší nároky než na běžnou žalobu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 200 odst. 1-3 InsZ věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží. Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce.

Z obsahu spisu se podává, že zjištění soudu prvního stupně, že věřitel své popření dostatečně neodůvodnil, je nepodložené. Ve svém popření pohledávky ze dne 7.9.2015 zjevně důvody svého postupu uvádí, když ve vztahu ke všem osmi přihlášeným pohledávkám věřitele Jaroslava Halíka namítá jejich neexistenci z důvodu neplatnosti pro rozpor se zákonem smlouvy, o jejíž obsah je vznik každé z nich opírán. Uvádí-li také, že s věřitelem nebyl uzavřen žádný platný smluvní vztah, a že pohledávka je účelově oddělená od pohledávky věřitelky Romany Halíkové, nejedná se o nic jiného než o doplňující informace, které na tyto okolnosti nemají vliv.

Vycházeje z uvedeného odvolací soud dospívá k závěru, že rozhodnutí o odmítnutí popření pohledávky věřitele Jaroslava Halíka nebylo soudem prvního stupně vydáno v souladu se zákonem. Soudem prvního stupně vytýkané nedostatky podání věřitele nejsou dány, a nemohou tedy být důvodem pro odmítnutí popření pohledávky přihlášeným věřitelem. Má-li mít popření pohledávky dle § 200 odst. 1 InsZ stejné náležitosti jako žaloba, nelze než konstatovat, že v dané věci jsou tyto požadavky naplněny, neboť je zřejmé, že je popírána pravost přihlášených pohledávek a skutkové okolnosti, jimiž věřitel své popření odůvodňuje, jsou dostatečně individualizovány tím, že je tvrzeno, že dotčené pohledávky nevznikly proto, že smlouva, jejímž obsahem měly být podepřeny, je ze zákona neplatná. Tím je popření dostatečně vymezeno jak co do účastníků, tak i co do uplatněného důvodu popření a jeho odůvodnění.

Otázka, zda je popření dostatečně odůvodněno ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., které soud prvního stupně na podporu svého rozhodnutí také cituje, není (stejně tak, jako otázka, zda popíraný nárok je případně dán nikoli ze smlouvy, ale z bezdůvodného obohacení) v danou chvíli (pro účely posouzení otázky projednatelnosti uplatněného popření) významná. Případný nedostatek v tomto zákonném ustanovení uvedených náležitostí žaloby k jejímu odmítnutí vést nemůže, a není tedy rozumného důvodu odmítat ani popření pohledávky.

Je totiž třeba vycházet z toho, že předpokladem způsobilosti žaloby vést k projednání věci je vylíčení rozhodujících skutečností, na jejichž základě žalobce uplatňuje svůj nárok v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Je třeba, aby uvedl alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013).

Byť listinnými důkazy, předkládanými se žalobou, lze subsidiárně napovědět , jakým směrem žalobce v rámci skutkové podpory žaloby míří, takto ovšem mohou tyto listiny působit pouze přiměřeně. V žádném případě nepřichází v úvahu, že by nahradily skutková tvrzení sporných stran, zejména skutková tvrzení podstatná. Tím by byla popřena procesní odpovědnost žalobce za tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností; principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004).

V případě, že v žalobě nejsou v rozporu s § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dostatečně vylíčeny rozhodující skutkové okolnosti (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), tedy údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (nicméně skutek, kterým je žalobní návrh odůvodněn, je nezaměnitelně s jiným skutkem identifikován), není na místě postup podle § 43 odst. 1 o.s.ř. V průběhu řízení se v takovém případě uplatní poučovací povinnost soudu podle § 118a (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Obsahuje-li žaloba tvrzení skutečností, ze kterých lze dovodit, jaký je předmět řízení, pak procesní sankcí za nesplnění povinnosti tvrzení ve vztahu k dalším relevantním skutečnostem, příp. i za nesplnění důkazní povinnosti, není odmítnutí návrhu, ale neúspěch účastníka ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3387/2011).

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř. za použití § 7 InsZ změnil a rozhodl o tom, že se předmětné popření pohledávek věřitele Jaroslava Halíka neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. května 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková