3 VSPH 2277/2015-A-12
MSPH 99 INS 27905/2015 3 VSPH 2277/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka: KS Real, spol. s r.o., se sídlem Biskupský Dvůr 2095/8, Praha 1, IČO: 25545701, zahájeném na návrh věřitele: CULTURE Home CZ s.r.o., se sídlem Bělohorská 2336/243, Praha 6, IČO: 28949404, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 27905/2015-A-6 ze dne 10. listopadu 2015

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 27905/2015-A-6

ze dne 10. listopadu 2015 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 99 INS 27905/2015-A-6 ze dne 10. listopadu 2015 odmítl insolvenční návrh věřitele CULTURE Home CZ s.r.o. (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka KS Real, spol. s.r.o. (dále jen dlužník) a prohlášení konkursu na jeho majetek.

Soud prvního stupně v napadeném usnesení nejdříve shrnul skutková tvrzení uvedená navrhovatelem, z nichž se podává, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku ve výši 219.117,-Kč, kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. ledna 2015 od původního věřitele EXX s.r.o., jemuž měla být pohledávka uhrazena dne 20. ledna 2015, a dále že má dlužník dalšího věřitele, a to společnost EAST Portfolio s.r.o. s pohledávkou ve výši 17.000.000,-Kč s přísl. Z titulu nesplaceného úvěru. Dále odkázal na ustanovení § 103 a § 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ), na základě kterého musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, rozhodující skutečnosti, které osvědčují jeho úpadek, musí být označeny důkazy, kterých se navrhovatel dovolává a čeho se po insolvenčním soudu domáhá. Věřitel musí doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku.

Dále soud, cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 3 IZ a odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze (např. rozhodnutí č.j. 2 VSPH 894/2011-A-17 ze dne 12. října 2011 nebo rozhodnutí č.j. 1 VSPH 1290/2014-A-13 ze dne 18. září 2014), v daném případě dovodil, že navrhovatel řádně nevylíčil skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, neboť dostatečně neoznačil pohledávku dalšího věřitele, když v insolvenčním návrhu neuvedl údaj o její splatnosti.

Protože v insolvenčním návrhu byla uvedena splatnost pouze jednoho závazku dlužníka, soud dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele jsou pro posouzení úpadku dlužníka nedostatečná a tento návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Zároveň uvedl, že pro posouzení dlužníkova úpadku ve formě předlužení absentovala v insolvenčním návrhu jakákoliv tvrzení týkající se majetku dlužníka. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to se zřetelem k tomu, že dlužníku v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že podanému návrhu zcela vyhoví, event. napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve svém odvolání navrhovatel trvá na skutečnostech uvedených v insolvenčním návrhu, a to sice že k existenci dalšího závazku dlužníka tvrdil dostatečně konkrétní skutečnosti, tj. že jej specifikoval co do důvodu a výše, co do splatnosti uvedl, že je závazek 30 dní po lhůtě splatnosti (dokonce po dobu delší 3 měsíců po splatnosti) a dlužník jej neplní, ani není schopen splnit. K úpadku dlužníka předlužením přiložil příslušné důkazy ze sbírky listin.

Navrhovatel považuje insolvenční návrh za bezvadný a projednatelný a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 23/2010-A-18 (MSPH 76 INS 1833/2010) ze dne 22. září 2011, podle něhož k rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu je třeba současný závěr soudu o tom, že pro vytýkané nedostatky nelze pokračovat v řízení. Skutečnost, že soud nemá možnost přihlédnout k listinám, které k insolvenčnímu návrhu přiložil, považuje za přepjatý formalismus, který je opakovaně vytýkán Ústavním soudem např. v nálezech sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1.11.2007, sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12.7.2006, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10.3.2005. Soud prvního stupně měl dle názoru navrhovatele rovněž zvážit, zda se v případě dlužníka nejedná o hrozící úpadek. Protože takovou úvahu, natož případný závěr o tom, napadené usnesení neobsahuje, považuje navrhovatel napadené usnesení v této části za nepřezkoumatelné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Úpadek předlužením podle § 3 odst. 3 IZ přichází v úvahu jen u dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu ČR uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek (od 1.1.2014 je tato povinnost stanovena v § 104 odst. 3 IZ), a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Navrhovateli lze přisvědčit pouze potud, že v podaném insolvenčním návrhu doručeném soudu dne 9. listopadu 2015 dostatečně specifikoval svoji pohledávku za dlužníkem ve výši 219.117,-Kč co do důvodu jejího vzniku, výše a splatnosti. Co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 IZ se však v insolvenčním návrhu-vedle popisu své vlastní pohledávky za dlužníkem-omezil jen na řádné označení jednoho dalšího údajného dlužníkova věřitele, a to společnosti EAST Portfolio, s.r.o. se sídlem v Praze 1, aniž by jeho pohledávku za dlužníkem dostatečně specifikoval přesným datem její splatnosti, neboť uvedl, že tomuto věřiteli dlužník dluží částku 17.000.000,-Kč s přísl. z titulu smlouvy o úvěru ze 4.8.2011 č. 48/2011.

Na základě tvrzení obsažených v navrhovatelově insolvenčním návrhu tedy zjevně nelze přijmout závěr, že vedle něj má dlužník i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. K samotnému předlužení dlužníka neuvedl věřitel ničeho, vyjma tvrzení, že je navíc rovněž předlužen.

Jen pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné upozornit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve pokud má soud k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a výkonu rozhodnutí vedeného před orgány k tomu povolanými. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohou mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., s respektováním skutečnosti, že v řízení úspěšnému dlužníku žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 17. prosince 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková