3 VSPH 226/2012-B-45
KSCB 27 INS 14710/2011 3 VSPH 226/2012-B-45

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka L. a S. Tábor-spol. s r.o. se sídlem Dražická 55, Tábor, IČO 46679251, zast. JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2012, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-B-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2012, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-B-7, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11.1.2012, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-B-7, prohlásil konkurs na majetek dlužníka L. a S. Tábor-spol. s r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 19.12.2011, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-A-31, rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, s nímž nespojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka. Nebylo totiž možno vyloučit, že dlužník podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předloží do 15 dnů od rozhodnutí o úpadku reorganizační plán při splnění zákonem stanovených podmínek. Protože však tato lhůta již uplynula, aniž by dlužník přijatý reorganizační plán předložil, soud podle § 149 odst. 1 IZ rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť jiný způsob řešení dlužníkova úpadku nepřichází v úvahu.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a řízení zastavil. Namítal, že jeho úpadek nebyl v řízení osvědčen a nebyly ani splněny podmínky pro prohlášení konkursu na jeho majetek. V doplnění svého odvolání ze dne 5.3.2012 pak předestřel zcela shodnou argumentaci, s jakou napadl rozhodnutí o jeho úpadku ze dne 19.12.2011. Uvedl, že od počátku popíral tvrzení navrhovatelů, že jsou v jeho případě splněny podmínky stanovené v § 3 IZ; není v úpadku, neboť souhrn jeho závazků nepřevyšuje hodnotu jeho majetku (tedy není předlužen), a není ani ve stavu hrozícího úpadku, když nejsou dány okolnosti odůvodňující předpoklad, že nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Samotný insolvenční návrh navrhovatele, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, tedy insolvenční návrh navrhovatele a), však podle dlužníka zcela zjevně postrádal povinná tvrzení předepsaná v § 103 odst. 2 IZ, neboť neobsahoval vylíčení takových konkrétních rozhodujících skutečností, jež by úpadek nebo hrozící úpadek osvědčovaly. Poukázal na judikatorní závěry o nutném rozsahu a kvalitě navrhovatelových povinných tvrzení o úpadku dlužníka s tím, že navrhovatel a) nenabídl žádná konkrétní tvrzení, z nichž by plynulo, že dlužník po stanovenou dobu není úhrady svých splatných závazků schopen, že zastavil platby podstatné části svých závazků, že své závazky není schopen plnit po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti a že má alespoň vůči jednomu dalšímu věřiteli splatné závazky, které není schopen plnit. Tento insolvenční návrh tedy postrádá vylíčení rozhodných skutečností svědčících o mnohosti věřitelů, když jsou v něm sice označeni další věřitelé, ovšem bez specifikace jejich pohledávek výší a splatností, přičemž absentují tvrzení o dlužníkově neschopnosti plnit závazky splatné déle než 30 dnů či déle než 3 měsíce. Návrh postrádá i skutečnosti svědčící o dlužníkově předlužení (tvrzení navrhovatele jsou spekulativní a nepodložená). Absence skutkových tvrzení osvědčujících úpadek dlužníka je vadou insolvenčního návrhu, která brání pokračování v řízení a která tak podle § 128 odst. 1 IZ musí vést-bez dalšího (bez výzvy k doplnění)-k jeho odmítnutí, k němuž insolvenční soud má přistoupit nejpozději do 7 dnů po podání takového návrhu. Ač důvody k tomuto postupu zjevně byly dány, a dlužník proto soudu opakovaně navrhl, aby insolvenční návrh navrhovatele a) odmítl, popř. zamítl, soud tak neučinil a na základě tohoto neprojednatelného návrhu v řízení pokračoval. Tím zatížil řízení neodstranitelnou vadou.

Z těchto důvodů nejenže nemělo (nemohlo) být o insolvenčním návrhu meritorně rozhodnuto, ale navíc v řízení ani nebylo prokázáno, že by dlužník nebyl schopen své závazky plnit. Při jednání konaném dne 21.11.2011 uvedl, že má majetek v hodnotě cca 480 mil. Kč, která zdaleka převyšuje pohledávky přihlášených věřitelů. Za takové situace je jeho úpadek principielně vyloučen . Dlužník se přitom obrátil na banky v České republice s žádostí o poskytnutí úvěru k vykrytí splatných pohledávek. To soudu na jednání oznámil a navrhl, aby dokazování bylo o tyto jeho dopisy a odpovědi bank doplněno. Soud však provedení důkazu těmito listinami odmítl, přestože jeho prostřednictvím mohl být osvědčen příslib poskytnutí bankovního úvěru představujícího dostatečný majetek dlužníka. Soud tedy neúplně zjistil skutkový stav věci ohledně majetkové situace dlužníka, která je pro rozhodnutí o jeho úpadku určující.

Vrchní soud v Praze z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Z § 149 IZ vyplývá, že nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím; v případě, kdy dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby, tak soud učiní rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2), a v ostatních případech tak učiní rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku s tím, že nesmí rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 1).

Ustanovení § 150 IZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Podle § 152 IZ přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 316 odst. 2 IZ reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2).

Podle ustanovení § 316 IZ dále platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).

Podle § 318 odst. 1 IZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

Podle § 158 IZ před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny (odstavec 1).

Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23.3.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B, uveřejněném pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 IZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 IZ). Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.

Z dlužníkova odvolání je zřejmé, že jeho námitky ve skutečnosti vůbec nemíří ke splnění podmínek pro rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu na jeho majetek), o němž soud napadeným usnesením rozhodl, ale směřují výhradně proti rozhodnutí o prohlášení konkursu, o němž soud prvního stupně rozhodl na základě insolvenčních návrhů věřitelů Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo, NLB Factoring, a.s. a IT credit, s.r.o. usnesením ze dne 19.12.2011, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-A-31. Toto usnesení bylo k odvolání dlužníka Vrchním soudem v Praze přezkoumáno a jeho usnesením ze dne 18.4.2012, sp. zn. KSCB 27 INS 14710/2011, 3 VSPH 225/2012 jako věcně správné potvrzeno. Dlužník tedy nikterak nezpochybnil, že po rozhodnutí o jeho úpadku byly dány předpoklady k tomu, aby soud rozhodl o řešení toho úpadku konkursem; žádné okolnosti vyvracející správnost napadeného usnesení se nepodávají ani z obsahu spisu.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že rozhodnutím o úpadku dlužníka soud prvního stupně nespojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dle § 148 IZ a rozhodoval o něm-v režimu § 149 odst. 1 IZ-samostatným usnesením. Dlužník je podnikatelem, takže řešení úpadku oddlužením-i kdyby návrh na povolení oddlužení podal (což se nestalo)-je u něj dle § 389 odst. 1 IZ vyloučeno. Soud tak při zjištění úpadku dlužníka správně vycházel z toho, že u něj není vyloučena reorganizace (protože není osobou uvedenou v § 316 odst. 3 IZ), a že při nesplnění kritérií přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ (kteroužto skutečnost dlužník nijak nezpochybňoval) mohou být dány předpoklady pro řešení dlužníkova úpadku tímto způsobem, jen pokud by v zákonem stanovených lhůtách podal návrh na povolení reorganizace se schváleným reorganizačním plánem dle § 316 odst. 5 IZ, kterým by nepřípustnost své reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ mohl prolomit. To však dlužník neučinil, a tudíž se stal nezvratným závěr, že jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Za této situace (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze 20.1.2011, sp.zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B, uveřejněného pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soud nebyl vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ), neboť ta by usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací přijmout nemohla, resp. takovým jejím případným rozhodnutím by nebyl insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné tak pro soud nebylo dokonce ani schůzí přijaté usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs. I bez něj by soud musel konkurs na dlužníkův majetek prohlásit, což napadeným usnesením také učinil.

Přijetí rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem přitom nebylo v kolizi ani s úpravou § 158 IZ, neboť zjevně nebyly dány podmínky k tomu, aby namísto tohoto rozhodnutí (o způsobu řešení dlužníkova úpadku) bylo vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku. Dlužník nedal soudu návrh dle § 158 odst. 2 IZ ani nebyly splněny podmínky stanovené v § 158 odst. 1 IZ, za nichž může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout, že dlužník není v úpadku. V době rozhodování soudu bylo podáno 18 přihlášek věřitelů a nebyly tu ani žádné nové okolnosti nastalé po rozhodnutí úpadku, které by vyvracely v něm přijatý (a odvolacím soudem posléze potvrzený) závěr, že dlužníkův úpadek byl osvědčen.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže n základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 20. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová