3 VSPH 2251/2014-A-88
MSPH 77 INS 11738/2013 3 VSPH 2251/2014-A-88

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka: LAKSTAV, s.r.o. se sídlem Praha 4, Na Šejdru 633, IČO: 41690401, zast. JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem Praha 4, Jeremenkova 88, zahájené na návrh navrhovatelů: b) Františka Macešky se sídlem Libiš, Dlouhá 165, IČO 71351272, zast. JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem Mělník, Fibichova 218, c) Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Mělník, Mělnická 722, d) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Libiš, Železniční 697, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014, č.j. MSPH 77 INS 11738/2013-A-61

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014, č.j. MSPH 77 INS 11738/2013-A-61 se v bodech I. až IV. a v bodu VI. výroku potvrzuje; v bodech V. a VII. výroku s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jen soud) zamítl insolvenční návrhy navrhovatelů Františka Macešky (dále též navrhovatel b/, bod I. výroku) a uložil mu zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku), Františka anonymizovano (dále též navrhovatel c/, bod III. výroku) a uložil mu zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku) a Jiřího anonymizovano (dále též navrhovatel d/, bod V. výroku) a uložil mu zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod VI. výroku) a navrhovatele b) až d) zavázal společně a nerozdílně k zaplacení náhrady nákladů řízení dlužníkovi ve výši 12.342,-Kč (bod VII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 17.9.2013, č. j. MSPH 77 INS 11738/213-A-35, zamítl návrh navrhovatele DERGEO INVEST, s.r.o. se sídlem v Libiše (dále jen navrhovatel a/) a navrhovatele b), avšak k jejich odvolání Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 5.2.2014, č.j. 1 VSPH 2276/2013-A-46, toto usnesení zrušil. Navrhovatel a) pak vzal svůj insolvenční návrh zpět, a proto řízení o jeho návrhu zastavil usnesením ze 17.6.2014 (A-58). Do řízení pak přistoupili navrhovatelé c) a d) návrhem z 12.3.2014, resp. z 3.4.2014.

Navrhovatel b) tvrdil, že má splatné pohledávky na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla oprava vozu Avia 31 Turbo včetně koupě materiálu a provedení STK a oprava vozu Škoda Felicie Combi, že dílo provedl řádně a včas a následně cenu díla vyfakturoval dlužníku fakturami č. 07/06 ze dne 17.4.2006 na částku 37.000,-Kč (splatná dne 17. 4. 2006), č. 10/06 ze dne 12.6.2006 na částku 4.000,-Kč (splatná dne 12.6.2006), č. 12/06 ze dne 18.6.2006 na částku 18.000,-Kč (splatná dne 18.6.2006), č. 15/06 ze dne 26.6.2006 na částku 19.950,-Kč-v průběhu řízení upraveno na 10.950,-Kč (splatná dne 26.6.2006), a že ke dni podání insolvenčního návrhu dlužník neuhradil ničeho, pouze dne 27.10.2010 písemným prohlášením svůj závazek vůči němu uznal.

Navrhovatel c) tvrdil, že od 23.9.1991 byl společníkem s 50 % obchodním podílem ve společnosti dlužníka, že usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19.9.2012, č.j. 16 EXE 5899/2012-15, byla nařízena exekuce na jeho majetek, usnesení nabylo právní moci dne 7.11.2012 a dne 12.10.2012 vydal exekutor JUDr. Roman Chaloupka, příkaz na nařízení exekuce přikázáním jiné pohledávky, č.j. 031 Ex 764/12-26, na základě něhož byl postižen jeho obchodní podíl ve společnosti dlužníka. Vydání exekučního příkazu má po právní moci usnesení o nařízení exekuce účinky jako zrušení jeho účasti ve společnosti soudem a exekuce postihuje jeho pohledávku z práva na vypořádací podíl. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 7.11.2012, k tomuto dni nastaly účinky zrušení jeho účasti ve společnosti a vznikla mu pohledávka vůči dlužníku na vypořádací podíl ve výši 50 % z vlastního kapitálu, který ke dni ukončení účasti činil 8.894.000,-Kč, tedy 4.447.000,-Kč. Pohledávka se stala splatnou dle čl. XII. Společenské smlouvy uplynutím 3 měsíců od ukončení účasti ve společnosti, tedy dnem 7.2.2013. Dlužník dobrovolně ničeho nezaplatil. Soud konstatoval, že navrhovatel c) při jednání soudu dne 20.5.2014 sdělil, že trvá na návrhu z opatrnosti, když po seznámení se s návrhem navrhovatele d) tvrzená pohledávka vůči dlužníku přísluší a její uplatnění víceméně přísluší navrhovateli d).

Navrhovatel d) tvrdil, že dne 25.8.2006 uzavřel s panem Františkem anonymizovano (navrhovatel c) smlouvu o půjčce ve výši 1.300.000,-Kč, se sjednaným úrokem 5 % p.a. a smluvní pokutou ve výši 0,4 % z celkové půjčené částky denně. Notářským zápisem ze dne 18.6.2012 sepsaným v notářské kanceláři JUDr. Jitkou Kohoutovou, notářkou v Mělníku, uznal dlužník svůj dluh ze smlouvy o půjčce a uzavřel dohodu o splácení dluhu a dohodu se svolením k přímé vykonatelnosti. Dlužník se zavázal uhradit svůj závazek ve výši 7.315.225,-Kč nejpozději do 30.6.2012, dále úrok ve výši 5 % p.a. ode dne 19.6.2012 z částky 1.300.000,-Kč do úplného zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,4 % denně ode dne 19.6.2012 z částky 1.300.000,-Kč do úplného zaplacení. Dlužník svůj dluh nezaplatil, proto podal dne 19.6.2012 návrh na nařízení exekuce pro částku 7.315.225,-Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19.9.2012, č.j. 16 EXE 5899/2012-15, byla nařízena exekuce na majetek Františka anonymizovano a usnesení nabylo právní moci dne 7.11.2012. Pověřený exekutor JUDr. Roman Chaloupka dne 12.10.2012 vydal příkaz na nařízení exekuce přikázáním jiné pohledávky, č.j. 031 Ex 764/12-26, na základě kterého byl postižen obchodní podíl Františka anonymizovano v obchodní společnosti dlužníka. Dlužníkovi bylo přikázáno, aby po právní moci usnesení o nařízení exekuce a splatnosti pohledávky z práva na vypořádací podíl, vyplatil navrhovateli tuto pohledávku v rozsahu, v jakém byla exekucí postižena. Dlužník však pohledávku nevyplatil. Vzhledem ke skutečnosti, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 7.11.2012, k tomuto dni nastaly účinky zrušení účasti ve společnosti Františka anonymizovano a tím vznikla Františku Krajčovi pohledávka za dlužníkem na vypořádací podíl ve výši 50 % z vlastního kapitálu, který ke dni ukončení účasti činil 8.894.000,-Kč, tedy 4.447.000,-Kč. Pohledávka se stala splatnou dle čl. XII. Společenské smlouvy uplynutím 3 měsíců od ukončení účasti ve společnosti, tedy dnem 7.2.2013. Z uvedeného plyne, že je věřitelem Františka anonymizovano , jehož dlužníkem je dlužník, jenž je tedy jeho poddlužníkem (navrhovatele d). Uzavřel, že podle § 315 odst. 1 (občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nesplní-li dlužník povinného (LAKSTAV, s.r.o.) oprávněnému (navrhovateli d) pohledávku, může se oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle zvláštního zákona, což tedy činí v insolvenčním řízení.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčních návrhů. K návrhu navrhovatele b) namítl, že všechny navrhovatelem b) fakturované částky mu uhradil v den splatnosti faktury v hotovosti oproti předložené faktuře, když všechny navrhovatelem b) předložené faktury obsahují doložku HOTOVĚ . K uznání dluhu pak dlužník uvedl, že toto považuje za ex post a účelově vyhotovené, neboť bylo dne 27.10.2010 podepsané Františkem anonymizovano , ačkoli provedené platby byly na základě označených faktur jím provedeny a kvitovány a nespatřuje důvod, proč by měl následně po uplynutí 4 let od splatnosti tyto závazky uznávat; současně zpochybnil pravost této listiny. O zaplacených částkách dlužník nadto řádně účtoval v příslušném období ve svém účetnictví na základě prvotních dokladů.

Dále dlužník namítl, že je zcela objektivně schopen plnit své splatné závazky, disponuje dostatkem majetku, jak uvedl v seznamu majetku ke dni 24.5.2013 (d. č. A-14 spisu), vlastní majetek v celkové hodnotě 7.838.919,02,-Kč, z toho movitý majetek v hodnotě 22.440,-Kč, nemovitý majetek oceněný účetní zůstatkovou cenou na 2.931.133,81,-Kč a pohledávky za společností NERALAKSTAV spol. s.r.o., IČO 27576931 ve výši 1.565377,90,-Kč s příslušenstvím (pohledávka vymáhána v soudním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 46 Cm 175/2011), Františkem anonymizovano ve výši 8.492.500,-Kč, Josefem Kavánkem ve výši 1.932.722,62,-Kč, obchodní společností RWE Energie, a.s. ve výši 36.308,06,-Kč a obchodní společností ČEZ Prodej, s.r.o. ve výši 2.654,34,-Kč. V seznamu závazků dlužník uvedl, že má závazky v celkové výši 14.489,-Kč vůči MAKO-daně a účetnictví, s.r.o., Všeobecné zdravotní pojišťovně, Pražské správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu Praha 4-Modřany a Vlastě Urbanové. Konstatoval, že insolvenční návrh navrhovatele c) je pokračováním zlovolných aktivit společníka Františka anonymizovano a jemu napomáhajících osob, směřujících proti majetku dlužníka. Tento společník byl rozsudkem Městského soudu v Praze pravomocně odsouzen k zaplacení částky 8.492.500,-Kč, neboť coby jeho jednatel si v roce 2007 a 2008 vyplatil bez souhlasu valné hromady podíl na zisku. Dále dlužník namítl, že navrhovatel c) není aktivně legitimován, neboť mu pohledávka z titulu vypořádacího podílu nesvědčí, když je povinným v exekuci, přičemž má důvodné podezření, že zosnoval pletichu, jíž vytvořil fiktivní dluh vůči navrhovateli d) a že exekucí byl postižen jeho obchodní podíl poté, co se zbavil veškerého svého majetku. K pohledávce navrhovatele d) namítl, že není aktivně legitimován, neboť se úhrady své pohledávky může domáhat jenom poddlužnickou žalobou, nikoliv v insolvenčním řízení.

Soud provedl důkazy předložené navrhovatelem b) a konstatoval, že již v prvním rozhodnutí (zrušeném shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze) ze 17.9.2013, dovodil, že by prokázání existence pohledávek tohoto navrhovatele za dlužníkem vyžadovalo obsáhlé prokazování, a protože tento jeho závěr potvrdil i Vrchní soud v Praze v usnesení z 5.2.2014, dovodil, že navrhovatel b) není aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, neboť svoji pohledávku neprokázal.

Z listin předložených navrhovateli c) a d) zjistil skutečnosti jimi uváděné v jejich insolvenčních návrzích a cituje § 320a odst. 1 o.s.ř. a § 320 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru, že v důsledku právní moci exekučního příkazu (7.11.2012), jímž byl postižen obchodní podíl navrhovatele c) ve společnosti dlužníka, má účinky vůči tomuto účastníku jako zrušení účasti ve společnosti, a proto navrhovateli c) vznikla pohledávka vůči němu (dlužníku) na vypořádací podíl ve výši 50 % z vlastního kapitálu, vyplatit tento vypořádací podíl však nevzniká navrhovateli c) coby povinného, nýbrž právnické osobě, tj. dlužníku, v níž majetková účast povinného zanikla. Z uvedených důvodů navrhovateli c) nesvědčí tvrzená pohledávka, proto jeho insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ zamítl. Soud dále citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2414/2012 z 12.12.2012 a dospěl k závěru, že nevyplatil-li dlužník, co by dlužník povinného (navrhovatele c), vypořádací podíl oprávněnému (navrhovateli d), může oprávněný podle § 315 odst. 1 o.s.ř. proti dlužníku vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný (navrhovatel c), jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí o.s.ř. Uzavřel, že se navrhovatel d) může domáhat svého práva plynoucího z exekučního řízení jenom poddlužnickou žalobou, přičemž insolvenční řízení nemůže toto řízení nahrazovat, proto insolvenční návrh tohoto navrhovatele rovněž podle § 143 odst. 2 IZ zamítl, neboť ze strany navrhovatelů nebyla splněna základní podmínka pro zjištění úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 IZ.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému dlužníku přiznal náhradu nákladů za právní zastupování advokátem. Současně navrhovatele b) až d) zavázal každého samostatně k zaplacení soudního poplatku podle § 4 odst. 1 písm. e) a § 2 odst. 8 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, neboť návrhy tito účastníci podali každý samostatně.

Toto usnesení napadli navrhovatelé b) až d) v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel b) namítl, že po zrušení prvního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem sice zůstal nadále účastníkem řízení, avšak s jeho účastí v něm již nebylo počítáno, neboť nebyl předvolán na další jednání, aby se vyjádřil ke své pohledávce a doplnil skutková tvrzení a důkazy. Soud jeho návrh zamítl toliko s odkazem na právní názor vyslovený odvolacím soudem, z něhož uzavřel, že ztratil práva účastníka řízení, což považuje za absurdní a napadené rozhodnutí trpí zcela zásadními vadami.

Navrhovatel c) namítl, že soud prvního stupně nikterak nezdůvodnil, z jakého důvodu mu nesvědčí tvrzená pohledávka za dlužníkem, když z hodnocení jeho pohledávky nelze k tomuto závěru dospět, takže považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Navrhovatel d) namítl, že soud prvního stupně na jedné straně nemá pochybnosti o existenci jeho pohledávky za dlužníkem, na druhou stranu však zcela nepochopitelně dospěl k závěru, že se může domáhat svého práva plynoucího z exekučního řízení jenom poddlužnickou žalobou, přičemž insolvenční řízení nemůže toto řízení nahrazovat. Konstatoval, že je zcela nerozhodné, jakým procesním způsobem je věřitel oprávněn svou pohledávku za dlužníkem vymáhat, ale podstatná je pouze existence jeho pohledávky za dlužníkem a její splatnost, a že uvedený závěr soudu nemá oporu v jím citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12.12.2012, jenž na danou situaci nelze aplikovat.

Dlužník k odvolání navrhovatelů uvedl, že podal-li společně navrhovatel b) s navrhovatelem c) odvolání i proti bodům III. a IV. výroku a navrhovatel c) s navrhovatelem b) odvolání i proti bodům I. a II. výroku, je třeba jejich odvolání odmítnout jako podané nepříslušnými osobami. Vyjádřil souhlas s hodnocením soudu ohledně insolvenčního návrhu navrhovatele b), neboť důkazní situace nedoznala žádných změn ani po doplnění řízení a tento navrhovatel svou pohledávku neprokázal. K tvrzení navrhovatele c) v odvolání o nepřezkoumatelnosti závěrů soudu prvního stupně namítl, že jej soud odůvodnil, pokud vyšel z tvrzení tohoto navrhovatele, že na svém návrhu trvá z opatrnosti, i když po seznámení se s návrhem navrhovatele d) tvrzená pohledávka vůči dlužníku víceméně přísluší navrhovateli d). K pohledávce navrhovatele d) namítl, že i když je třeba respektovat presumci neviny, ten s navrhovatelem c) a dalšími osobami cíleně a uměle vytváří situaci, jímž by byl poškozen, o čemž svědčí i skutečnost, že orgány činné v trestním řízení tyto navrhovatele obvinily z naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 tr. zák., jak se podává z usnesení Police ČR, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, Praha 5, č.j. KRPS-43596-143/TČ-2011-010082 z 21.11.2013. Předmětné exekuční řízení má za cíl vyhnout se splnění povinností navrhovatele c) k zaplacení částky 8.492.500,-Kč s přísl. dlužníku dle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze. Uzavřel, že jeho stanovisko koresponduje s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. MSPH 78 INS 11575/2010, 29 NSČR 13/2011-A-17 z 27.10.2011. Ze všech uvedených důvodů navrhl napadané usnesení jako věcně správné potvrdit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele d) je opodstatněno, odvolání navrhovatelů b) a c) shledal naopak nedůvodnými.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se jinak do insolvenčního řízení nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

K doložení věcné legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 30/2009, publikovaném pod číslem 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou (na rozdíl od doložení věcné legitimace, jež se řídí zásadou projednací). Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) věta první IZ se zahájením insolvenčního řízení je spojen mimo jiné účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Podle § 313 o.s.ř. účinného do 31.10.2012 v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (odst. 1). Soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného. Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být doručeno dříve, než dlužníku povinného (odst. 2). Povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (odst. 3).

Povinný tedy od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí poddlužníkovi ztrácí právo na pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena. Právo povinného k pohledávce se obnovuje zastavením výkonu rozhodnutí (§ 308 odst. 2), popř. rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se mění usnesení soudu prvého stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se zamítá (odmítá).

Podle § 315 odst. 1 o.s.ř. účinného do 31.10.2012 nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314b odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

Citovaná úprava stanoví bližší pravidla postupu oprávněného při realizaci tzv. úkojného práva (práva na vyplacení pohledávky). Na rozdíl od výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy či přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je zde výslovně při vymáhání pohledávky poddlužnickou žalobou definován vztah oprávněného k této pohledávce, je omezena dispozice oprávněného s ní a je upraven i jeho vztah k povinnému. Uvedené ustanovení zakládá oprávněnému možnost podat tzv. poddlužnickou žalobu proti poddlužníkovi, který postupoval ve výkonu rozhodnutí chybně (pohledávku neuspokojil řádně), pokud tímto postupem byl oprávněný krácen na částce, která mu měla být vyplacena. V řízení o poddlužnické žalobě musí oprávněný jako žalobce prokázat nejenom to, že poddlužník postupoval v rozporu s ustanoveními označenými v § 315 odst. 1, ale i skutečnost, že v důsledku takového postupu nebyly oprávněnému vyplaceny peněžní prostředky představující postiženou pohledávku. Žalovaný poddlužník se může povinnosti zprostit, prokáže-li, že vůči povinnému neměl povinnost uhradit uvedenou pohledávku v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo že je nárok z úkojného práva promlčen.

Poddlužnická žaloba podle § 315 o.s.ř. je způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, jestliže poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému (viz závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 921/2003 ze dne 21.12.2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/2006, jež byly vysloveny za podmínek existence zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a jež lze aplikovat i na uvedenou věc). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2286/2004 přikázání pohledávky podle § 315 o.s.ř. je institutem procesního práva; přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele. Povinnost dlužníka povinného platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu, splnění takové povinnosti má ovšem hmotněprávní přesah projevující se zánikem dluhu, který měl oprávněný vůči svému povinnému. Přikázáním pohledávky se však oprávněný nestává věřitelem dlužníka povinného (poddlužníka), dostává se mu jen zvláštní, procesním právem založené legitimace k uplatnění nároku, jenž by jinak svědčil povinnému.

Podle § 320 o.s.ř. účinného do 31.12.2012 výkon rozhodnutí lze nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v § 299, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného (odst. 1). Na tento výkon rozhodnutí se použijí přiměřeně ustanovení § 312 odst. 2, § 313 až 316, není-li stanoveno jinak (odst. 2).

Podle tohoto ustanovení výkon rozhodnutí lze vést na všechna převoditelná majetková práva, která má povinný vůči třetím osobám-poddlužníkům. Vzhledem k různorodému charakteru takových majetkových práv soud přiměřeně postupuje buď podle ustanovení upravujících výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky anebo zpeněží movité věci, které jsou předmětem majetkového práva, postupem při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Mezi tato majetková práva patří i pohledávky z práva na podíl na likvidačním zůstatku nebo z práva na vypořádací podíl postihované dle § 320a. Nesplní-li poddlužník uloženou povinnost, může oprávněný podat vůči němu poddlužnickou žalobu dle § 315 odst. 1.

Podle 320a o.s.ř. účinného do 31.12.2012 zaniká-li nařízením výkonu rozhodnutí podle § 320 odst. 1 účast povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu nebo zrušuje-li se tím obchodní společnost, postihuje výkon rozhodnutí pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku (odst. 1). Na výkon rozhodnutí pro pohledávku z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku se obdobně použijí ustanovení § 312 odst. 2, § 313 až 316 (odst. 2).

Výkon rozhodnutí podle tohoto ustanovení je založen na tom, že nařízením exekuce zaniká účast povinného v obchodní společnosti nebo družstvu a oprávněnému vzniká právo na pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl nebo podíl na likvidačním zůstatku, kterou vyplácí oprávněnému obchodní společnost nebo družstvo.

K insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) :

Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně týkající se insolvenčního návrhu navrhovatele b) a odkazuje na své předchozí rozhodnutí v této věci z 5.2.2014, v němž dovodil, že tento navrhovatel svou věcnou legitimaci nedoložil. Neučinil tak ani v dalším průběhu řízení, přestože mu byl znám názor odvolacího soudu a měl dostatečný časový prostor, aby na něj reagoval již od data zveřejnění v insolvenčním rejstříku, k němuž došlo 5.2.2014, event. od doručení jeho právnímu zástupci dne 3.3.2014. Neobstojí však ani jeho další odvolací námitka založená na tom, že nebylo s jeho účastí v řízení nadále počítáno. Navrhovatelé b) a c) jsou v řízení zastoupeni advokátem JUDr. Bolfem, jenž byl k jednání před soudem prvního stupně předvolán, jednání se zúčastnil, byť soud prvního stupně v protokolu z jednání dne 20.5.2014 uvedl, že navrhovatel b) nebyl zván a jednal s tímto zástupcem jako se zástupcem navrhovatele c). Shodně pak byl tento zástupce přítomen jednání dne 17.6.2014.

K insolvenčnímu návrhu navrhovatelů c) a d):

Odvolací soud sdílí též závěry soudu prvního stupně týkající se věcné aktivní legitimace navrhovatele c), již v důsledku zahájené exekuce na jeho majetek na základě shora uvedeného exekučního příkazu na nařízení exekuce přikázáním jiné pohledávky, jímž je postižení obchodního podílu navrhovatele c) coby společníka společnosti dlužníka, pozbyl. V jejím důsledku došlo k zániku účasti tohoto společníka ve společnosti dlužníka a navrhovatel c) právo na vyplacení pohledávky z vypořádacího podílu nemá (§ 313 odst. 3, § 320a o.s.ř.), tedy nemůže ani osvědčit, že má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Odvolací soud však již nesdílí závěry soudu prvního stupně týkající se insolvenčního návrhu navrhovatele d). Soud prvního stupně odkázal tohoto navrhovatele k uplatnění nároku za dlužníkem toliko na poddlužnickou žalobu podle § 315 odst. 1 o.s.ř., aniž by se zabýval tím, zda lze takto postupovat. S ohledem na skutečnost, že poddlužnická žaloba podle § 315 o.s.ř. je způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, brání takovému postupu § 109 odst. 1 písm. c) IZ, podle něhož nelze výkon rozhodnutí či exekuci provést po zahájení insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno k návrhu navrhovatele a) a navrhovatel d) do něj v jeho průběhu přistoupil, je namístě závěr, že za této situace může uplatnit své nároky za dlužníkem toliko v insolvenčním řízení. Mohl tak učinit buď přihláškou pohledávky, anebo zvoleným způsobem přistoupení k insolvenčnímu řízení podle § 107 IZ, přičemž jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu je založena zvláštním procesním nárokem vyplývajícím z § 315 o.s.ř. (viz shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedených důvodů tedy bylo na soudu prvního stupně, aby se zabýval insolvenčním návrhem navrhovatele d) a rozhodl o něm.

Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení ohledně výroků o zamítnutí insolvenčních návrhů navrhovatele b) a c) jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ohledně zamítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele d) napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud učiní zjištění z jednotlivých důkazů navrhovaných tímto navrhovatelem i dlužníkem a po jejich zhodnocení učiní skutkový závěr k věcné legitimaci navrhovatele, který posoudí po právní stránce, tj. zda jí navrhovatel doložil nebo nikoliv; dojde-li opětovně k tomu, že navrhovatel d) věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu není, pak vyjádří okruh skutečností a důkazů k nim, jež by bylo nutno provést ve sporném řízení, k němuž však insolvenční řízení neslouží.

Odvolací soud se ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně ohledně uložení poplatkové povinnosti navrhovatelům b) až d) a pro stručnost na ně odkazuje; proto i v této části napadené usnesení jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud zrušil napadené usnesení ohledně zamítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele d), bylo namístě zrušit závislý výrok o náhradě nákladů řízení podle shodných ustanovení o.s.ř.; o nich soud prvního stupně opětovně rozhodne v závislosti na výsledku rozhodnutí o insolvenčním návrhu navrhovatele d).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. listopadu 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková