3 VSPH 225/2012-A-52
KSCB 27 INS 14710/2011 3 VSPH 225/2012-A-52

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka L. a S. Tábor-spol. s r.o. se sídlem Dražická 55, Tábor, IČO 46679251, zast. JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, zahájeném na návrh věřitelů a) Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo se sídlem Senovážné nám. 1375/19, Praha-Nové Město, IČO 25307835, zast. JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem Náprstkova 214/7, Praha 1, b) NLB Factoring, a.s. se sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava, IČO 47677881, zast. JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2011, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-A-31,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2011, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-A-31, se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19.12.2011, č.j. KSCB 27 INS 14710/2011-A-31, v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka L. a S. Tábor-spol. s r.o. (dále jen dlužník) a v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem IKT INSOLVENCE, v.o.s. V dalších výrocích pod body III. až X. pak konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, vyzval věřitele, aby v dané lhůtě přihlásili své pohledávky a insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na úpadcově majetku, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů, insolvenčnímu správci určil lhůtu pro předložení seznamu přihlášených pohledávek a oznámil, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku. V bodě XI. výroku navrhovatelům Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo (dále jen navrhovatel a) a NLB Factoring, a.s. (dále jen navrhovatel b) uložil, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně soudní poplatek za podaný insolvenční návrh ve výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel a) se insolvenčním návrhem ze dne 18.8.2011 domáhal zjištění úpadku dlužníka s tvrzením, že s ním dne 18.8.2006 uzavřel smlouvu o úvěru č. 0670018 ve znění pozdějších dodatků č. 1 až 8, podle níž zřídil pro dlužníka úvěrový účet a poskytl mu dne 22.8.2006 sjednaný úvěr ve výši 15.100.000,-Kč. Ten se dlužník zavázal spolu s příslušným úrokem zaplatit do 31.8.2009. Dne 17.4.2008 uhradil dlužník formou mimořádné splátky na jistině celkem 1.000.000,-Kč. Závazek dlužníka se stal splatným 31.8.2009, ke dni 12.8.2011 činí celková dlužná částka na jistině a příslušenství 24.122.089,47 Kč. Tato pohledávka navrhovatele a) je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaným na LV č. 824 pro k.ú. Střešovice, obec Praha, jakož i 2 blankosměnkami vystavenými dlužníkem dne 18.8.2006 a znějícími na částku 15.100.000,-Kč a 7.500.000,-Kč. Tato tvrzení dokládal navrhovatel a) kopií zmíněné smlouvy o úvěru s dodatky č. 1 až 8, dokladu o poskytnutí úvěru a o jeho placení dlužníkem, kopiemi blankosměnek se směnečným prohlášením, smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 22.8.2006 a výpisu z katastru nemovitostí. Navrhovatel a) dále tvrdil, že dlužník má i jiné věřitele se závazky splatnými déle než 30 dnů, resp. déle než 3 měsíce, a to minimálně Ing. Jaroslavu Valovou a Fio banku, a.s. Praha. Z toho dovozoval úpadek dlužníka ve formě insolvence.

Dne 28.8.2011 navrhovatel a) doplnil svůj insolvenční návrh předložením kopie usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 9 EXE 1078/2011-18 ze dne 29.6.2011, kterým nařídil exekuci vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích k uspokojení pohledávky oprávněné JUDr. Marie Tláškové vůči dlužníku ve výši 92.760,-Kč.

Dne 30.8.2011 došel soudu insolvenční návrh navrhovatele b), jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdil, že dlužníku na základě smlouvy o úvěru reg. č. 1022/TÚ/2007 ze dne 15.5.2007 ve znění dodatků č. 1 až 4 poskytl účelový úvěr ve výši 270.000.000,-Kč, a že dlužník vyčerpal z toho úvěrového rámce částku 269.992.910,92 Kč. Podle článku I. odst. 2 a článku IV. odst. 1 smlouvy se dlužník zavázal vrátit navrhovateli b) poskytnuté finanční prostředky jednorázově dne 30.6.2010 a uhradit úroky dle článku IV. odst. 3 smlouvy. Dosud však dlužník předmětnou úvěrovou pohledávku nesplatil. Tato ke dni 17.8.2011 dosahuje celkové výše 337.333.492,68 Kč, z toho jistina úvěru činí 269.992.910,92 Kč, úroky od 17.8.2011 činí 27.471.628,69 Kč, úroky z prodlení z jistiny po splatnosti činí 37.169.024,07 Kč, odměna od 30.4.2010 (dle dodatku č. 4 smlouvy) činí 2.699.929,-Kč. Tato pohledávka je zajištěna jednak zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaným na LV č. 7424 a č. 9840 pro k.ú. České Budějovice 2, obec České Budějovice, dále zajišťovací směnkou vystavenou dlužníkem dne 15.5.2007 znějící na směnečný peníz 313.304.123,72 Kč s datem splatnosti 18.8.2011 a přistoupením k závazku dlužníka podle § 533 občanského zákoníku spoludlužníkem Domy Tábor, s.r.o., IČO 26067226. Předmětná úvěrová pohledávka navrhovatele b) je vůči dlužníku a spoludlužníku vykonatelná na základě dohod o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti uzavřených ve formě notářského zápisu. K návrhu navrhovatele b) byla dne 17.3.2011 Okresním soudem v Táboře nařízena exekuce, jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jiří Král, který vydal mimo jiné i exekuční příkaz k prodeji podniku dlužníka, správcem podniku ustanovil Ing. Františka Penze. Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatele a) se splatnou pohledávkou specifikovanou v jeho insolvenčním návrhu, a dále ENGLER GRUNDBESITZ CZ, s.r.o. s pohledávkou 4.000.000,-Kč s přísl. dle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 1905/2010-22 ze dne 6.1.2011. Z uvedeného navrhovatel b) dovozoval, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky, když zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a tyto neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Z dílčí zprávy správce podniku Ing. Františka Penze je přitom evidentní i dlužníkovo předlužení, neboť podle přiložené účetní závěrky k 30.4.2011 jeho vlastní kapitál dlužníka činil mínus 25.197.000,-Kč. K důkazu svých tvrzení předložil kopii uvedené smlouvy o úvěru a dodatků č. 1 až 4, notářského zápisu č.j. NZ 555/2010, N 604/2010 ze dne 8.4.2010, zajišťovací směnky ze dne 15.5.2007, dohody o přistoupení k závazku spoludlužníkem Domy Tábor, s.r.o. ze dne 25.10.2007 a 2 dodatků, notářského zápisu č.j. NZ 556/2010, N 605/2010 ze dne 8.4.2010, dokladů o čerpání úvěru dlužníkem s výpisy z účtů a vyčíslením pohledávky, a dále kopie zástavních smluv, návrhu na nařízení exekuce, usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 17.3.2011 o nařízení exekuce, exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále ze dne 19.4.2011, jakož i kopie 24 faktur a směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.1.2011.

Usnesením ze dne 26.8.2011 (A-7) a opakovaně usnesením ze dne 5.9.2011 (A-11) soud dlužníka vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů podal písemné vyjádření k připojenému návrhu navrhovatele a aby současně předložil seznam svého majetku a závazků. První výzva byla dlužníku doručena dne 7.9.2011 a opakovaná výzva 9.9.2011.

Dlužník v písemném vyjádření došlém soudu dne 31.8.2011 namítal, že insolvenční návrh navrhovatele a) postrádá základní náležitosti stanovené v § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), když neobsahuje vylíčení skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Navrhovatel a) netvrdí, že dlužník není schopen uhradit své splatné závazky, že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, neuvedl ani žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že dlužník není schopen plnit své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, a neosvědčil, že dlužník má vedle navrhovatele a) ještě alespoň vůči jednomu dalšímu věřiteli splatné závazky, které není schopen plnit. Proto žádal, aby soud tento insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 IZ odmítl, případně aby ho zamítl. Podáním doručeným soudu dne 27.9.2011 pak dlužník doplnil, že nároky navrhovatelů popírá v plném rozsahu co do důvodu i výše, a to pro porušení smluvních povinností navrhovatelů. Namítal dále, že souhrn jeho závazků nepřevyšuje hodnotu jeho majetku, je schopen své závazky splácet. S rozhodnutím věci bez nařízení jednání dlužník nesouhlasil. Předložil soudem požadovaný seznam zaměstnanců, majetku a seznam závazků, v němž však neuvedl data splatnosti jednotlivých závazků.

Správce podniku dlužníka Ing. František Penz podáním doručeným soudu dne 19.9.2011 sdělil, že v rámci úkolů soudního exekutora vypracoval mimo jiné zprávu o stavu společnosti z hlediska jejího majetku a závazků, která vycházela z dlužníkem předaných účetních podkladů se stavem k 31.12.2010 a k 30.4.2011. Podle těchto listin dlužník ke 30.4.2011 dlužil navrhovateli a) 22.379.707,-Kč a navrhovateli b) 268.076.030,41 Kč s tím, že obě tyto pohledávky byly po lhůtě splatnosti více než 30 dnů. K témuž datu závazky dlužníka (některé splatné déle než 30 dnů) činily celkem 404.917.000,-Kč, takže hodnotu jeho majetku vykázanou účetně ve výši 379.720.000,-Kč přesahují o 25.197.000,-Kč; minimálně v této výši je tedy dlužník podle správce podniku předlužen.

Jednání nařízené na 27.10.2011 bylo k důvodné žádosti právního zástupce dlužníka odročeno na 21.11.2011. Na tomto jednání dlužník pouze obecně uvedl, že má vygenerován dostatečný majetek, a to v hodnotě cca 480.000.000,-Kč, a tudíž je zřejmé, že je schopen zaplatit všechny své závazky. Dále navrhl, aby dokazování bylo doplněno kopií dopisu, který zaslal v den jednání všem bankám v České republice s cílem získat úvěrové financování k vykrytí stávajících závazků po splatnosti. Banky byly požádány o vyjádření ve lhůtě 10 dnů od doručení dopisu. Jeho kopii však dlužník soudu nepředložil; pouze navrhl, aby soud vyčkal s ukončením dokazování na doručení kopie svých dopisů a odpovědí dotázaných bank.

Soud vzal za prokázané, že oba navrhovatelé podle § 105 IZ své pohledávky vůči dlužníku osvědčili. Z listin předložených navrhovatelem a) je zřejmé, že dlužníku poskytl úvěr ve výši 15.100.000,-Kč, který se dlužník zavázal zaplatit, včetně příslušenství, do 31.8.2009. Rovněž je nepochybné, že dlužník jistinu úvěru nezaplatil, do uvedeného data splatnosti na ni splatil pouze částku 1.000.000,-Kč. K tomuto dni se poskytnutý úvěr stal splatným a od 1.9.2009 vzniklo navrhovateli a) právo na sjednaný úrok a úrok z prodlení. Celková dlužná částka na jistině a příslušenství k 12.8.2011 činila 24.122.089,47 Kč. O její výši soud neměl důvod pochybovat, když ji ani sám dlužník nijak nezpochybnil. Závěr o její přesné výši navíc není podstatný za situace, kdy není sporu o tom, že dlužníku byla poskytnuta částka 15.100.000,-Kč, ze které vrátil k datu splatnosti pouze 1.000.000,-Kč. Soud nemohl přihlédnout k tvrzení dlužníka, že nárok navrhovatele a) popírá z důvodů neplnění povinností navrhovatele a), když toto nekonkrétní tvrzení nikterak nedoplnil ani k němu nenavrhl žádné důkazy, a to ani při jednání o věci. Není tedy pochyb o tom, že z poskytnutého nesplaceného úvěru má navrhovatel a) proti dlužníku od 1.9.2009 pohledávku minimálně ve výši nesplacené jistiny úvěru, tj. částky 14.100.000,-Kč.

Z listin předložených navrhovatelem b) vyplývá, že poskytl dlužníku účelový úvěr ve výši 270.000.000,-Kč, z něhož dlužník vyčerpal 269.992.910,92 Kč. Na tento úvěr splatný (ve výši jistiny a sjednaných úroků) jednorázově ke dni 30.6.2010 dlužník ničeho nezaplatil, takže ke dni 17.8.2011 dluží navrhovateli b) celou jistinu s příslušenstvím v celkové výši 337.333.492,68 Kč. Výši poskytnutého úvěru a uplatněného příslušenství dlužník nezpochybnil, i v tomto případě se omezil jen na zcela nekonkrétní námitku neplnění povinností navrhovatele b), pro které jeho nárok neuznává. Tato pohledávka je přitom vykonatelná, a to na základě výše uvedeného notářského zápisu, na jehož základě již byla usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 17.3.2011, č.j. 9 EXE 422/2011-25, nařízena exekuce majetku dlužníka.

Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že dlužník se nachází ve stavu úpadku, a to přinejmenším podle § 3 odst. 1 IZ, neboť má více věřitelů (minimálně oba navrhovatele), vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit. Z téhož důvodu se soud nezabýval zkoumáním, zda vůči dlužníku mají splatné pohledávky také další navrhovateli označení věřitelé, či ostatní přihlášení věřitelé. Soud dále konstatoval, že ode dne jednání (21.11.2011) dlužník nepředložil kopii své zmiňované žádosti bankám o úvěr ani žádný příslib jeho poskytnutí. Přitom soud neshledal opodstatněnou dlužníkovu námitku, že insolvenční návrhy nemají obsahové náležitosti vymezené v § 103 IZ. Oba navrhovatelé osvědčili, že mají vůči dlužníku splatný nárok, a uvedli i další jeho věřitele. I kdyby byla opodstatněná pochybnost o úplnosti návrhu navrhovatele a), insolvenční návrh druhého navrhovatele je zcela nepochybně právně perfektní, neboť dostatečně určitě vymezuje i splatnou pohledávku dalšího věřitele, kterým je navrhovatel a).

Ze všech těchto důvodů soud podle § 136 odst. 1 IZ rozhodl o úpadku dlužníka. Pro současné rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nebyly dány podmínky stanovené v § 148 odst. 1 IZ, neboť jakkoli u dlužníka, který je podnikatelem, nepřichází v úvahu oddlužení, nelze vyloučit, že podle § 316 odst. 5 IZ do 15 dnů od rozhodnutí o úpadku předloží věřiteli schválený reorganizační plán. Současně soud nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů a podle položky 4 odst. 1 písm. c) a ve vazbě na § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o povinnosti navrhovatelů zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník co do bodu I. a II. výroku včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud v tomto rozsahu změnil a insolvenční návrh zamítl, eventuelně odmítl. Namítal, že jeho úpadek nebyl v řízení osvědčen, že rozhodnutí o úpadku brání překážka stanovená insolvenčním zákonem a že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro své ustanovení do funkce a není nepodjatý. V doplnění svého odvolání ze dne 9.1.2012 dlužník předeslal, že od počátku popíral tvrzení navrhovatelů, že jsou v jeho případě splněny podmínky stanovené v § 3 IZ. Tvrdil, že není v úpadku, neboť souhrn jeho závazků nepřevyšuje hodnotu jeho majetku (tedy není předlužen), a není ani ve stavu hrozícího úpadku, když nejsou dány okolnosti odůvodňující předpoklad, že nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Samotný insolvenční návrh navrhovatele, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, tedy insolvenční návrh navrhovatele a), však podle dlužníka zcela zjevně postrádal povinná tvrzení předepsaná v § 103 odst. 2 IZ, neboť neobsahoval vylíčení takových konkrétních rozhodujících skutečností, jež by úpadek nebo hrozící úpadek osvědčovaly. Poukázal na judikatorní závěry o nutném rozsahu a kvalitě navrhovatelových povinných tvrzení o úpadku dlužníka s tím, že navrhovatel a) nenabídl žádná konkrétní tvrzení, z nichž by plynulo, že dlužník po stanovenou dobu není úhrady svých splatných závazků schopen, že zastavil platby podstatné části svých závazků, že své závazky není schopen plnit po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti a že má alespoň vůči jednomu dalšímu věřiteli splatné závazky, které není schopen plnit. Tento insolvenční návrh tedy postrádá vylíčení rozhodných skutečností svědčících o mnohosti věřitelů, když jsou v něm sice označeni další věřitelé, ovšem bez specifikace jejich pohledávek výší a splatností, přičemž absentují tvrzení o dlužníkově neschopnosti plnit závazky splatné déle než 30 dnů či déle než 3 měsíce. Návrh postrádá i skutečnosti svědčící o dlužníkově předlužení (tvrzení navrhovatele jsou spekulativní a nepodložená). Absence skutkových tvrzení osvědčujících úpadek dlužníka je vadou insolvenčního návrhu, která brání pokračování v řízení a která tak podle § 128 odst. 1 IZ musí vést-bez dalšího (bez výzvy k doplnění)-k jeho odmítnutí, k němuž insolvenční soud má přistoupit nejpozději do 7 dnů po podání takového návrhu. Ač důvody k tomuto postupu zjevně byly dány, a dlužník proto soudu opakovaně navrhl, aby insolvenční návrh navrhovatele a) odmítl, popř. zamítl, soud tak neučinil a na základě tohoto neprojednatelného návrhu v řízení pokračoval. Tím zatížil řízení neodstranitelnou vadou.

Z těchto důvodů nejenže nemělo (nemohlo) být o insolvenčním návrhu meritorně rozhodnuto, ale navíc v řízení ani nebylo prokázáno, že by dlužník nebyl schopen své závazky plnit. Při jednání konaném dne 21.11.2011 uvedl, že má majetek v hodnotě cca 480 mil. Kč, která zdaleka převyšuje pohledávky přihlášených věřitelů. Za takové situace je jeho úpadek principielně vyloučen . Dlužník se přitom obrátil na banky v České republice s žádostí o poskytnutí úvěru k vykrytí splatných pohledávek. To soudu na jednání oznámil a navrhl, aby dokazování bylo o tyto jeho dopisy a odpovědi bank doplněno. Soud však provedení důkazu těmito listinami odmítl, přestože jeho prostřednictvím mohl být osvědčen příslib poskytnutí bankovního úvěru představujícího dostatečný majetek dlužníka. Soud tedy neúplně zjistil skutkový stav věci ohledně majetkové situace dlužníka, která je pro rozhodnutí o jeho úpadku určující.

Dlužník přitom shledává napadené usnesení nesprávným i co do osoby ustanoveného insolvenčního správce. Dlužník má důvodnou pochybnost o nestrannosti a nepodjatosti tohoto správce navrženého navrhovateli, neboť ještě před vydáním napadeného usnesení se doslechl, že na jeho nemovitosti již existuje kupec s nabídkou koupě za 110 mil. Kč. Z toho dlužník dovozuje, že průběh a výsledek činnosti insolvenčního správce byl pravděpodobně znám již před prohlášením úpadku a jmenováním osoby insolvenčního správce . Výběr této osoby považuje za nevhodný i proto, že jde o veřejnou obchodní společnost z Plzně, což přinese zbytečné vyšší náklady spojené s výkonem její funkce.

Navrhovatel b) v písemném vyjádření k odvolání navrhl napadené usnesení potvrdit, neboť skutkové a právní závěry soudu prvního stupně považuje za věcně správné. Akcentoval, že i kdyby insolvenční návrh navrhovatele a) vykazoval vady, jeho vlastní insolvenční návrh byl zjevně řádný a jako takový byl způsobilým podkladem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Nepravdivá jsou přitom dlužníkova tvrzení, že není v úpadku předlužením ani insolvencí; takový jeho stav byl v řízení osvědčen a potvrzuje ho i zpráva správce podniku Ing. Penze. Nedůvodná je i námitka podjatosti ustanoveného insolvenčního správce, dlužníkova tvrzení v tom směru jsou zcela nepodložená.

Vrchní soud v Praze v odvoláním dotčeném bodu I. a II. výroku přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 97 odst. 3 IZ je insolvenční návrh oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Věřitelem dlužníka je ve smyslu § 105 IZ osoba, která má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Předně odvolací soud konstatuje, že právní zástupce dlužníka advokát JUDr. Adam Batuna opakovaně požádal o odročení odvolacího jednání. První jednání bylo nařízeno na 28.3.2012, 9,30 hodin, přičemž těsně před započetím tohoto jednání obdržel odvolací soud elektronickou cestou žádost dlužníkova zástupce (podepsanou asistentkou) o odročení jednání s odkazem na jeho náhlou zdravotní indispozici s tím, že substituce v této věci není možná. Odvolací soud této žádosti vyhověl a jednání odročil na 18.4.2012, 10,00 hodin. V předvolánce k tomuto jednání zástupci dlužníka uložil, aby dodatečně doložil svoji zdravotní indispozici, pro kterou bylo (na jeho žádost) jednání nařízeného na 28.3.2012 odročeno. Současně ho upozornil, že vzhledem k jeho opakovaným žádostem o odročení jednání pro zdravotní problémy nebo kolizi s jiným jednáním, které uplatnil v tomto insolvenčním řízení (viz odročení jednání před soudem prvního stupně) i v jiných věcech projednávaných odvolacím soudem, je zapotřebí, aby si k novému jednání v dané insolvenční věci pro případ podobné překážky své osobní účasti zajistil substituční zastoupení.

Podáním došlým odvolacímu soudu dne 6.4.2012 pak právní zástupce dlužníka žádal, aby bylo odročeno i jednání nařízené na 18.4.2012, neboť ve stejný den a hodinu se má konat jednání v dědické věci sp.zn. 18 D 1360/2004 projednávané pověřenou soudní komisařkou (notářkou JUDr. Ivou Staňkovou), k němuž byl již dříve (připojenou předvolánkou došlou mu dne 26.3.2012) obeslán. Sdělil opět, že substituce není možná. Dne 18.4.2012 pak zástupce dlužníka (prostřednictvím své asistentky) doručil odvolacímu soudu (elektronicky v 8,54 hodin a do podatelny soudu v 9,04 hodin) podání, jímž připomněl nemožnost své účasti na odvolacím jednání pro výše uvedenou kolizi. Současně k prokázání své zdravotní indispozice v den prvního odvolacího jednání předložil Výměnný list-poukaz k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení vystavený dne 28.3.2012 lékařem Thomayerovy nemocnice JUDr. Benešem, v němž se uvádí, že toho dne byl JUDr. Adam Batuna ošetřen na ambulanci kliniky pro náhle zhoršený zdravotní stav. Odvolací soud přitom (ve věci projednávané týmž odvolacím senátem pod sp.zn. 13 Cmo 2007/2010) zjistil, že téhož dne (28.3.2012) ve 13,00 hodin se zástupce dlužníka JUDr. Batuna zúčastnil jednání konaného u Okresního soudu Praha-západ ve věci sp.zn. 7 C 35/2011.

V soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, uveřejněné pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009) byl přijat názor, dle něhož důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, posuzuje soud vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem § 101 odst. 3 o.s.ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.

V daném případě zástupce dlužníka ani dodatečně nedoložil, že v termínu konání prvního odvolacího jednání byl jeho zdravotní stav natolik vážný, že se k tomuto jednání vskutku nemohl dostavit. Takovou okolnost nemůže dokládat předložený bezobsažný výměnný list-poukaz lékaře, zvláště když za několik hodin po omluvě z odvolacího jednání se již zástupce dlužníka dostavil k jinému soudnímu jednání v Praze. Za těchto okolností odvolací soud hodnotil jeho první žádost o odročení jednání (k němuž se ostatní účastníci dostavili) jako účelové obstrukční chování, kterým jednání soudu zbytečně zmařil a práva účasti na soudním jednání se tak sám zbavil. Proto bylo na zástupci dlužníka, aby se podobného chování mařícího řádný průběh řízení vyvaroval a k odvolacímu jednání odročenému na jeho žádost (jež se ukázala neodůvodněnou) se dostavil, nebo (ve smyslu výslovného upozornění odvolacího soudu) zajistil svoji substituci. To však zástupce dlužníka neučinil, k novému odvolacímu jednání nařízenému na 18.4.2012 se nedostavil a místo toho požadoval, aby i toto jednání (k němuž se ostatní účastníci opět dostavili) bylo-pro kolizi s jiným jeho jednáním-odročeno. Za popsané situace však odvolací soud důležitý důvod pro takový postup neshledal, žádosti o odročení jednání nevyhověl a věc projednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti dlužníka (jeho právního zástupce). Při tomto jednání přítomní zástupci navrhovatele a) a b) setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích a shodně jako Vrchní státní zastupitelství navrhli napadené usnesení jako věcně správné potvrdit.

Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně bylo dokazováním zjištěno, že navrhovatel a) i navrhovatel b) mají vůči dlužníku splatné pohledávky, a že se dlužník nachází v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 a 2 IZ.

Listiny předložené navrhovateli prokazují, že s dlužníkem podepsali smlouvy o úvěru, na jejichž základě také dlužníku sjednaný úvěr poskytli. V případě navrhovatele a) jde o úvěr ve výši 15.100.000,-Kč se splatností do 31.8.2009, poskytnutý dlužníku na základě smlouvy o úvěru č. 0670018 uzavřené s dlužníkem dne 18.8.2006 (ve znění pozdějších dodatků), na který dlužník zaplatil (mimořádnou splátkou jistiny dne 17.4.2008) jen 1.000.000,-Kč. V případě navrhovatele b) jde o úvěr poskytnutý dlužníku podle smlouvy o úvěru reg. č. 1022/TÚ/2007 ze dne 15.5.2007 (ve znění pozdějších dodatků), čerpaný dlužníkem (z úvěrového rámce 270.000.000,-Kč) ve výši 269.992.910,92 Kč a splatný jednorázově (i s příslušenstvím) ke dni 30.6.2010. Předmětná úvěrová pohledávka navrhovatele b) přitom byla dlužníkem uznána a je vykonatelná na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti zn. NZ 556/2010, N 604/2010 ze dne 8.4.2010 (vykonatelná je i vůči spoludlužníku Domy Tábor, s.r.o., který k dlužníkovu závazku přistoupil, na základě notářského zápisu zn. NZ 556/2010, N 605/2010 z téhož dne). Pro tuto pohledávku dokonce již byla nařízena exekuce dlužníkova majetku usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 17.3.2011 a soudní exekutor Mgr. Jiří Král vydal dne 19.4.2011 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem podniku dlužníka. Dlužník v řízení před soudem prvního stupně namítal, že oba navrhovatelé porušili své smluvní povinnosti a že jejich pohledávky neuznává, nikterak však tato svá tvrzení nekonkretizoval. Nezpochybňoval, že úvěrové smlouvy uzavřel a že podle nich od navrhovatelů sjednané úvěry obdržel, netvrdil ani, že na pohledávky navrhovatelů (vyjma zmíněné dílčí splátky navrhovateli a) něčeho platil nebo že jinak zanikly. Od této obrany (již nepodporují ani zjištění učiněná správcem dlužníkova podniku z jeho vlastních účetních dokladů) ostatně dlužník v odvolacím řízení ustoupil a žádnou argumentaci o neexistenci splatných pohledávek navrhovatelů a) a b) již dále nevedl.

Nijak tedy nebyla zpochybněna správnost závěru soudu prvního stupně, že oba navrhovatelé mají vůči dlužníku pohledávky, které celkově (i se sjednaným příslušenstvím) přesahují 350 mil. Kč a které jsou splatné déle než 3 měsíce. Je tudíž dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ naplněna zákonná domněnka, že dlužník úhrady těchto svých závazků není schopen. Tuto domněnku dlužník v řízení před soudem prvního stupně nevyvrátil, když dispozici potřebnými finančními prostředky netvrdil, a nevyvracel ji nijak ani v podaném odvolání. Z tohoto hlediska nemá významu hodnota nemovitostí dlužníka (či veškerého dlužníkova majetku) a její případná dostatečnost ve vztahu ke všem dlužníkovým závazkům, neboť-jak vysvětleno výše-byl-li zjištěn úpadek dlužníka ve formě insolvence, není důvodu zabývat se zkoumáním, zda se nachází v úpadku i ve formě předlužení. Svoji platební neschopnost ostatně dlužník sám potvrdil, když při jednání konaném dne 21.11.2011 uvedl, že téhož dne oslovil banky s žádostí o poskytnutí úvěru, který by pokryl jeho stávající splatné závazky. Za takto zjištěného stavu úpadku dlužníka nebylo žádného důvodu, aby soud prvního stupně vyčkával, až dlužník předloží své žádosti o úvěr (které při jednání k dispozici neměl, přestože již měly být odeslány), a aby dokonce čekal na to, zda některá z oslovených bank nedá nakonec dlužníku příslib úvěru, kterým by posléze svoji platební neschopnost překonal (a ovšem současně zvýšil své zadlužení). Nutno dodat, že dlužník tyto své dopisy či jakékoli odpovědi bank ani dodatečně soudu nepředložil (a to ani do vydání napadeného usnesení, k němuž došlo měsíc po uvedeném jednání, ani v odvolacím řízení). Je tedy naprosto nepřípadná jeho výtka, že nebyl proveden důkaz uvedenými listinami, které nejenže by samy o sobě nemohly na stávajících zjištěních o majetkové situaci dlužníka ničeho změnit, ale které navíc soudu nepředložil.

Svoji odvolací argumentaci soustředil dlužník v námitce, že řízení předcházející vydání napadeného usnesení je postiženo procesní vadou, neboť insolvenční návrh navrhovatele a) v rozporu s § 103 odst. 2 IZ postrádal tvrzení osvědčující úpadek dlužníka, pro něž nebyl způsobilý projednání a měl být proto dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Tato dlužníkova obrana je však v daném případě neopodstatněná, přičemž za popsaného stavu věci by navíc pro rozhodnutí o jeho odvolání žádného významu ani mít nemohla.

Předně nutno poznamenat, že dlužník zcela nedůvodně navrhovateli a) vytýkal, že nenabídl tvrzení svědčící o jeho hrozícím úpadku. O ten může opírat insolvenční návrh jen sám dlužník, nikoli navrhující věřitel (§ 97 odst. 3 IZ), a navrhovatel a) se také dovolával pouze dlužníkova úpadku, který měl za naplněný ve formě insolvence i předlužení.

Dlužníku nicméně lze přisvědčit v tom, že vylíčení skutečností osvědčujících jeho tvrzený úpadek podaný insolvenční návrh navrhovatele a) vskutku (v rozporu s § 103 odst. 2 IZ) postrádal. Navrhovatel se v něm totiž kromě specifikace své vlastní splatné pohledávky za dlužníkem (a jejího zajištění blankosměnkami a zástavním právem k nemovitostem dlužníka) omezil jen na označení dalších údajných věřitelů dlužníka, aniž by uvedl, jaké pohledávky za dlužníkem mají a kdy nastala jejich splatnost. Na základě takových tvrzení nebylo možno přijmout závěr, že dlužník má závazky i vůči nějaké jiné osobě než vůči navrhovateli a), a již proto nedávala tato tvrzení podklad pro závěr o naplnění skutkové podstaty úpadku ani ve formě insolvence, ani ve formě předlužení. Zjevně však dlužník přehlédl, že lhůta stanovená v § 128 odst. 1 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu je pouze lhůtou pořádkovou, a že dokud soud insolvenční návrh pro jeho vady podle tohoto ustanovení neodmítne, může je insolvenční navrhovatel úspěšně odstranit (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008, sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, l VSPH 5/2008, uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové potřebné doplnění ovšem navrhovatel a) učinil, a to podáním ze dne 25.8.2011 (došlým soudu 8 dnů po zahájení insolvenčního řízení). V něm jako dalšího věřitele dlužníka s pohledávkou splatnou déle než 3 měsíce označil JUDr. Marii Tláškovou s tím, že má za dlužníkem pohledávku vyplývající z připojeného usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 9 EXE 1078/2011-18 ze dne 29.6.2011, kterým byla nařízena exekuce dlužníkova majetku k uspokojení vykonatelné pohledávky oprávněné JUDr. Tláškové ve výši 92.760,-Kč s příslušenstvím.

I kdyby však navrhovatel a) vady svého insolvenčního návrhu sám neodstranil, byly by zhojeny nejpozději dnem 30.8.2011, kdy soudu-dříve než rozhodl o původním insolvenčním návrhu-došel insolvenční návrh navrhovatele b), který se považuje (ve smyslu § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který zcela zjevně (což ani dlužník nezpochybňoval) obsahuje náležitosti, jež v onom původním insolvenčním návrhu chyběly. K tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2012, sp.zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012-A. Přitom však i v případě, že by oba insolvenční návrhy měly vady, pro které by mohly být dle § 128 odst. 1 IZ odmítnuty, neměla by tato okolnost žádného významu pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku, pokud insolvenční soud jeho úpadek osvědčil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 7327/2009, 29 NSČR 38/2010-A). V posuzované věci byl úpadek dlužníka v řízení před soudem prvního stupně osvědčen, a tudíž veškerá jeho argumentace o nedostatcích insolvenčního návrhu je odsouzena k neúspěchu.

Opodstatněným pak odvolací soud neshledal ani dlužníkovo odvolání proti rozhodnutí o ustanovení předběžného správce IKT INSOLVENCE, v.o.s. Ve smyslu způsobilých odvolacích důvodů vymezených v § 26 IZ dlužník sice obecně namítal, že ustanovený správce nesplňuje podmínky pro ustanovení a že není nepodjatý, žádné skutečnosti svědčící takovým závěrům však neuvedl. IKT INSOLVENCE, v.o.s. je osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců, již k ustanovení do funkce v dané věci dle § 25 IZ určil svým opatřením předseda insolvenčního soudu. Okolnost, že ustanovení tohoto insolvenčního správce předtím navrhl navrhovatel b), nijak nesvědčí o takovém nepřípustném poměru tohoto správce (jeho ohlášených společníků) k věci nebo k účastníkům řízení, pro který by byl z insolvenčního řízení ve smyslu § 24 IZ vyloučen. Pochybnost v tom směru nemohou zakládat ani dlužníkova (ničím nedoložená) tvrzení o zvěstech, které měly ještě před vydáním napadeného usnesení kolovat po Českých Budějovicích o chystaném prodeji jeho majetku. Pozdější dlužníkova podání, jimiž poukazoval na podjatost insolvenčního správce, se zakládají na skutečnostech, které nastaly nebo vznikly až po vydání napadeného rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce, a k nimž proto podle § 26 IZ při odvolacím přezkumu tohoto rozhodnutí nelze přihlížet. Dlužník také předmětná podání neformuloval jako doplnění svého odvolání, ale jako návrh na odvolání insolvenčního správce, o němž již soud prvního stupně rozhodl zamítavě unesením z 29.2.2012, jež dlužník rovněž napadl odvoláním. Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a usnesení ze dne 19.12.2011 v napadených výrocích o zjištění úpadku dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání proti výroku potvrzujícímu rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka podanému do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 18. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová