3 VSPH 2234/2015-A-12
MSPH 96 INS 27999/2015 3 VSPH 2234/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužnice PAIRAN s.r.o., v likvidaci, se sídlem Holušická 2221/3, Praha 4, IČO 25257676, zast. Mgr. Petrem Gracou, advokátem, se sídlem Římská 14, Praha 2, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č.j. MSPH 96 INS 27999/2015-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č.j. MSPH 96 INS 27999/2015-A-6 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) uložil usnesením ze dne 11. listopadu 2015, č.j. MSPH 96 INS 27999/2015-A-6 (dále jen usnesení ) dlužnici PAIRAN s.r.o., v likvidaci (dále jen dlužnice ), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení uhradila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení insolvenční soud uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem doručeným dne 9.11.2015 domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Cituje ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon - IZ ), insolvenční soud vysvětlil, že smyslem zálohy je především krytí prvotních nákladů insolvenčního řízení a výdajů vzniklých v souvislosti s činností insolvenčního správce.

S ohledem na skutečnost, že dlužnice, s výjimkou pokladní hotovosti ve výši 1.612,07 Kč a nedobytných pohledávek za společností Pairan GmbH v celkové výši 488.966,68 EUR, nevlastní žádný majetek, rozhodl insolvenční soud s odkazem na § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužnice řádně a včas odvolala a žádala, aby odvolací soud výši uložené zálohy snížil na částku 1.446,-Kč a 5,99 EUR, neboť nemá žádný zpeněžitelný majetek a zálohu může zaplatit pouze z pokladní hotovosti. Majetková situace dlužnice byla insolvenčnímu soudu od počátku známa a ten měl stanovit zálohu ve výši, kterou lze po dlužnici spravedlivě požadovat.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. To platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona vyplývá, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužnice nachází v likvidaci a insolvenčním návrhem, podaným prostřednictvím svého likvidátora dne 9.11.2015, se domáhá zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Má 2 věřitele (Finanční úřad pro hlavní město Prahu a SMART Office & Companies, s.r.o.) s pohledávkami v celkové výši 5.745.200,86 Kč splatnými déle než 30 dnů. Podle insolvenčního návrhu a jeho příloh dlužnice nemá žádné zaměstnance, eviduje hotovostní zůstatek v pokladně ve výši 1.612,07 Kč a deset nedobytných pohledávek za společností Pairan GmbH, se sídlem Leinetal 2, 371 20 Bovenden, Spolková republika Německo (jediný společník dlužnice, na jehož majetek byl v SRN prohlášen konkurs), v celkové výši 488.966,68 EUR.

Výsledky dosavadního řízení tak nasvědčují tomu, že dlužnice nemá majetek, z něhož by mohl být získán výtěžek postačující pro úhradu očekávaných nákladů insolvenčního řízení (konkursu nebo nepatrného konkursu), a nemá ani žádné příjmy, které by mohly být na úhradu nákladů insolvenčního řízení využity.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v tomto případě lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., bude činit nejméně 45.000,-Kč. Na základě poskytnutých údajů však nelze předpokládat, že finanční prostředky postačující k úplné úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení mohou být získány zpeněžením majetku dlužnice, a proto je třeba tyto náklady insolvenčního řízení zajistit zálohou.

Vzhledem ke skladbě a hodnotě majetku dlužnice, k počtu jejích věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je zřejmé, že soudem prvního stupně stanovená maximální výše zálohy není nepřiměřeně vysoká, neboť jen ta může za stávající situace zajistit smysl pokračování v insolvenčním řízení.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. prosince 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková