3 VSPH 2230/2014-B-38
KSPL 56 INS 18490/2014 3 VSPH 2230/2014-B-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníků-manželů: a) Milan anonymizovano , anonymizovano , bytem Habartov, Krajková 295, b) Emilia anonymizovano , anonymizovano , bytem Sokolov, Hornická 1501, IČO: 76660753, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 18490/2014-B-21 ze dne 23. října 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 18490/2014-B-21 ze dne 23. října 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) neschválil oddlužení dlužníků Milana Jelínka a Emílie anonymizovano (dále jen dlužník, dlužnice nebo dlužníci, bod I. výroku) a vyslovil, že na jejich majetek se prohlašuje konkurs, který bude projednáván jako nepatrný (body II. a III. výroku) s tím, že jeho účinky nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku) a uložil insolvenčnímu správci předložit ve stanovené lhůtě zprávu o hospodářské situaci dlužníků ke dni prohlášení konkursu (bod V. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že usnesením č.j. KSPL 56 INS 18490/2014-A-9 ze 14.7.2014 rozhodl o úpadku dlužníků a zároveň povolil jeho řešení oddlužením. Uvedl, že do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 14 věřitelů s přihláškami pohledávek P-1 až P-18, přičemž pohledávka P-18 byla podána opožděně a byla proto odmítnuta. Insolvenční správce uznal přihlášené pohledávky P-1 až P-17 v celkové výši 13.989.396,72 Kč jako pohledávky nepodmíněné, přičemž pohledávky P-14 ve výši 4.701.467,-Kč a P-16 ve výši 2.847.777,80 Kč uznal jako pohledávky zajištěné, zbývající přihlášené pohledávky v celkové výši 6.440.151,92 Kč jako nezajištěné. Dlužníci popřeli přihlášenou nezajištěnou pohledávku P-14 ve výši 2.594.890,-Kč, zbývající přihlášené pohledávky uznali. Žádný z věřitelů nepopřel pohledávku jiného věřitele.

Insolvenční soud cituje § 395 odst. 1 a 2, § 405 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), a z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010 ze dne 24.8.2010, podle něhož podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ zkoumá soud jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi následující s tím, že až po rozhodnutí o povolení oddlužení naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ, přičemž s odkazem např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2010, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B-113 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, č.j. 29 NSČR 45/2010, na něž navrhovatel mimo jiné odkazuje, konstatoval, že při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zákon zdůrazňuje roli soudu jako strážce společného zájmu věřitelů. Jestliže dlužník splňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytne věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze-li mu přičíst nepoctivý záměr, pak soud za podmínek stanovených v § 395 až § 397 IZ oddlužení povolí. Rozhodnutí soudu přitom není závislé na případném odmítavém stanovisku jednotlivých věřitelů či skupin věřitelů. V jistém slova smyslu tedy může být oddlužení věřitelům (jak výše uvedeno) vnuceno; ti pak mají zásadní vliv jen na způsob oddlužení, samozřejmě v závislosti na majetkových poměrech dlužníka. Soud proto nesmí připustit, aby oddlužení bylo dosaženo (povoleno či schváleno) v důsledku nepoctivého jednání dlužníka a věřitelům garantuje, že jim nebude vnuceno oddlužení dlužníka, který sleduje nepoctivý záměr.

Insolvenční soud pokračoval, že vyzval dlužníky k doložení dostatečných příjmů tak, aby splňovali podmínky pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť oba jsou evidováni na úřadu práce a pobírají podporu v nezaměstnanosti ve výši 2.800,-Kč a 3.400,-Kč, mají vzájemnou vyživovací povinnost a dále vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Pro účely oddlužení si zajistili příjmy ze tří smluv o důchodu na částku 6.500,-Kč, 4.500,-Kč a 9.500,-Kč měsíčně, jinak jsou nemajetní, dle soupisu majetkové podstaty mají pouze obvyklé vybavení domácnosti a osobní automobil oceněný insolvenčním správcem na 150.000,-Kč.

Insolvenční soud dovodil, že v dané věci nemůže být řešen úpadek dlužníků oddlužením a je namístě postup podle § 405 odst. 1 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a) i b) IZ, když lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, a že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (věřitelé s nižším plněním nesouhlasili). S ohledem na výše uvedené konstatoval, že oddlužení představuje dobrodiní, které by zejména mělo být přiznáno v takových případech, kdy dlužníci využijí všech svých možností a schopností k uspokojení věřitelů v maximální možné míře. Doložené a prokázané příjmy dlužníků jsou ve výši 20.500,-Kč měsíčně (ze smluv o důchodu, když podpora v nezaměstnanosti je v neexekuovatelné výši); záloha na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce činí 1.633,50 Kč měsíčně; pro nezajištěné věřitele by tedy zbývala částka 18.866,50 Kč měsíčně. Za pět let by tak věřitelé mohli být uspokojeni ve výši 1.131.990,-Kč. Vzhledem k tomu, že výše nezajištěných pohledávek činí celkem 6.440.151,92 Kč, hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, by byla nižší než 30 % jejich pohledávek (cca 17 %). Dlužníci sice popřeli přihlášenou pohledávku nezajištěného věřitele ve výši 2.594.890,-Kč, ovšem účinky tohoto popření podle § 410 odst. 2 IZ by nastaly až dnem, kdy by bylo schváleno oddlužení. Nelze přehlédnout, že pohledávku tohoto věřitele insolvenční správce uznal a i v případě, že by dlužníci byli v případném incidenčním sporu úspěšní, není předpoklad, že uspokojí všechny své nezajištěné věřitele v průběhu 5 let z více jak 30 % jejich uplatněných nároků. Podle § 192 odst. 3 IZ není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Insolvenční soud cituje z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. KSOS 38 INS 14250/2010, 3 VSOL 11/2011-A-9 ze dne 25. ledna 2011, z něhož se podává, že insolvenční zákon připouští, aby se na plnění oddlužení podílely osoby odlišné od dlužníka (výslovně v § 392 odst. 3 IZ, které připouští účast spoludlužníka či ručitele), podstatnou část oddlužení by však měl dlužník plnit ze svých příjmů. Povinností dlužníka po dobu schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je zejména vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, případně o získání příjmů usilovat (§ 412 odst. 1 písm. a/ IZ). Celé insolvenční řízení (nejen oddlužení) je založeno na tom, že k vypořádání dlužníka s věřiteli bude použito majetku dlužníka. Institut oddlužení představuje pro dlužníka dobrodiní, kdy za splnění určitých podmínek mu bude prominuta část jeho závazků (§ 414 IZ). Lze proto od dlužníka vyžadovat, aby k tomuto cíli vyvinul maximální možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou. Jiný přístup by byl v rozporu s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, která spočívá v tom, že žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ IZ).

Insolvenční soud uzavřel, že dlužníci ke splácení svých závazků navrhují použít zcela plnění z jiných než příjmů z vlastní činnosti (oba dlužníci jsou evidováni na úřadu práce a pobírají podporu v nezaměstnanosti), přičemž smyslem oddlužení není, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby, a povolení oddlužení by tak bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven. Žádají-li přesto dlužníci o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, dospěl insolvenční soud k závěru, že je takovým návrhem sledován nepoctivý záměr.

Z uvedených důvodu oddlužení dlužníků podle § 405 odst. 1 IZ neschválil, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) i b) IZ, když se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr a že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (věřitelé s nižším plněním nesouhlasili). Ve smyslu § 405 odst. 2 IZ rozhodl současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude konkursem nepatrným dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ, neboť dlužníci jsou nepodnikající fyzické osoby.

Toto usnesení napadli dlužníci v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby je odvolací soud změnil a povolil oddlužení splátkovým kalendářem. Namítli, že popřeli nezajištěnou pohledávku P-14 z důvodu, že peníze od tohoto věřitele neobdrželi, resp. obdrželi částku 2.600.000,-Kč a 2.471.857,-Kč v podobě zaplacené hypotéky, 34.765,28 Kč jako splátku úroků a 2.500,-Kč a 1.200,-Kč na nákladech řízení, takže celkem popřeli 2.594.890,-Kč, zbývající přihlášené nezajištěné pohledávky uznali. Dále uvedli, že dne 15.11.2014 oznámili insolvenčnímu správci, že nastupuji do zaměstnání na DPP a od 1.1.2015 na hlavní pracovní poměr s tím, že můj čistý příjem bude v průměru 25.000,-Kč (bez upřesnění, zda do zaměstnání nastupuje dlužník či dlužnice), avšak insolvenční správce tuto informaci nevzal na vědomí. Uzavřeli, že po odečtení jimi popřené pohledávky činí celková výše nezajištěných závazků 3.845.261,92 Kč, takže naplňují podmínku úhrady nejméně 30 % nezajištěných závazků v následujících pěti letech po doložení smlouvy o důchodu ve výši 9.500,-Kč měsíčně.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 405 odst. 1, 2 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 395 odst. 1, písm. a) a b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 398 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odst. 1). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odst. 3).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost uvážit a posoudit všechny pro věc významné okolnosti. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod č.j. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B-65, publikovaném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ (které stanoví poctivý záměr jakožto podmínku přípustnosti oddlužení) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem nevymezeného okruhu okolností. Přitom závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Ve svém rozhodnutí č.j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být obtížné, avšak podstatné je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku.

Ani postupné zadlužování dlužníka nemusí, v závislosti na konkrétních okolnostech věci, nutně vést k automatickému závěru o nepoctivém záměru dlužníka. Jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 39 INS 1186/2010, 1 VSPH 185/2008-B ze dne 18.3.2010, při posuzování podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba nejen zohlednit, z jakého důvodu si dlužník opakovaně půjčoval, ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem opakovaných úvěrů dlužníků by mělo být nepovolení oddlužení, stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30 % hodnoty pohledávky. K otázce, kdy postupné zadlužování dlužníka nelze akceptovat a je třeba dovodit nepoctivý záměr sledovaný návrhem na oddlužení, se vyslovil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp. zn. KSCB 27 INS 5016/2010, 3 VSPH 729/2010-A ze dne 2.2.2011 tak, že postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy.

Je tedy třeba zkoumat i další okolnosti, které by mohly nepoctivý záměr dlužníků při podání návrhu na oddlužení potvrdit či naopak vyvrátit.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí č.j. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012-B-18 z 31.7.2012 dovodil, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ IZ, je to důvodem k postupu podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b/ IZ.

Z ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze (př. usnesení č.j. KSHK 45 INS 12804/2011, 3 VSPH 848/2012-B-20 ze dne 27.8.2012, či usnesení č.j. KSLB 54 INS 30768/2013, 3 VSPH 1464/2014-B-11 ze dne 9.9.2014) též vyplývá, že dlužníku, jehož momentální ekonomická nabídka pro oddlužení plněním splátkového kalendáře není dostatečná (nemá žádné postižitelné příjmy, anebo tyto k zákonnému minimálnímu uspokojení nezajištěných pohledávek dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ nepostačují), může finančně pomoci třetí osoba, a to závazkem poskytovat dlužníku po dobu oddlužení určité pravidelné peněžní plnění prostřednictvím smlouvy o důchodu nebo smlouvy darovací. Dané závěry našly výslovné vyjádření ve znění § 392 odst. 3 věty druhé IZ účinném od 1.1.2014. Takovéto finanční plnění, k němuž se třetí osoba dobrovolně zavázala, je tedy zcela legitimním příjmem dlužníka, jenž proto může být pro plnění splátkového kalendáře použit, a to v jeho plné výši.

Přitom ale není povinností dlužníka dopředu osvědčovat schopnost oné třetí osoby (dárce či plátce smluvního důchodu) dostát svému závazku finanční pomoci při splátkovém kalendáři, a není úkolem insolvenčního soudu takový předpoklad zkoumat, ani požadovat po dlužníku doložení příjmů dárce. S ničím takovým insolvenční zákon v žádném svém ustanovení nikterak nepočítá.

Je samozřejmé, že domáhá-li se dlužník dobrodiní oddlužení, při úvaze o jeho proveditelnosti splátkovým kalendářem není s předpokladem poctivosti dlužníkova záměru slučitelné, pokud zjevně neusiluje o přiměřenou výdělečnou činnost. Jinak řečeno, poctivě se vůči svým věřitelům nechová dlužník, který pro splátkový kalendář nabízí jen příjmy ze sjednané finanční pomoci třetí osoby, aniž by se sám jakkoli snažil-ač mu v tom objektivně nic nebrání-tyto příjmy ve prospěch maximálního možného uspokojení věřitelů navýšit vlastní výdělečnou činností. Takové okolnosti by ostatně byly důvodem i pro zrušení schváleného oddlužení splátkovým kalendářem dle § 418 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 412 odst. 1 písm. a) IZ. Jestliže však o takový případ nejde, není důvodu, proč by při nedostatečnosti příjmů dlužníka nemohl být splátkový kalendář založen na sjednaných příjmech z důchodu (či daru) od třetí osoby, pokud tyto příjmy k dosažení potřebné zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů postačují. Je přitom zřejmé, že schválení oddlužení splátkovým kalendářem stojí na kalkulaci s momentální ekonomickou nabídkou pro jeho plnění, která ovšem v průběhu splátkového kalendáře může doznat změny. Jestliže dojde k rozhodnému výpadku v příjmech dlužníka (ať již je jejich zdrojem jeho vlastní výdělečná činnost, podpora státu nebo závazek peněžní pomoci třetí osoby) a jestliže se dlužníku tento nepříznivý vývoj hrozící nesplněním splátkového kalendáře nepodaří odvrátit, dojde dle § 418 odst. 1 písm. b) IZ ke zrušení schváleného oddlužení a jeho přeměně v konkurs. S tímto rizikem musí dlužník počítat, a to zvláště pokud má být plnění splátkového kalendáře založeno zcela nebo zčásti na finanční pomoci třetí osoby, jejíž schopnost či ochotu plnit přijatý závazek nemůže dlužník sám zajistit.

Odvolací soud veden shora uvedenými úvahami dospěl k závěru, že hodnocení nemožnosti dlužníků dosáhnout oddlužení, jak jej formuloval insolvenční soud neobstojí.

Závěr o nepoctivém záměru dlužníků (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) insolvenční soud postavil toliko na tom, že nenabízejí jiný příjem pro oddlužení, než příjmy z darovacích smluv uzavřených s třetími osobami, což důvodem pro odmítnutí oddlužení není, aniž by zjišťoval, zda se dlužníci snaží-ač jim v tom objektivně nic nebrání-tyto příjmy ve prospěch maximálního možného uspokojení věřitelů navýšit vlastní výdělečnou činností. Jinak řečeno, nelze za nepoctivý záměr považovat bez dalšího nabídku dlužníků spočívající v plnění z důchodů od třetích osob.

Závěr o nedostatečnosti nabídky pro splátkový kalendář s ohledem na závěry vyslovené shora v rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012 rovněž neobstojí, neboť insolvenční soud ve svém odůvodnění jakékoliv hodnocení týkající se předběžného posouzení popření pohledávky dlužníky nečinil a nijak se jím nezabýval. Vzhledem k tomu, že dlužníci uznali nezajištěné pohledávky v celkové výši 3.845.261,92 Kč, lze uvažovat o tom, že by v případě jejich úspěšného popření pohledávky P-14 mohla nabídka třech důchodů a v odvolání dlužníky tvrzeném budoucím příjmu pokrýt nároky nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 % (1.153.578,-Kč) včetně nároků insolvenčního správce (97.980,-Kč), tj. celkem 1.250.558,-Kč (měsíční příjem z důchodu 20.500,-Kč by činil při splátkovém kalendáři za 60 měsíců oddlužení 1.230.000,-Kč). Jen pro úplnost odvolací soud poznamenává, že výživné stanovené dlužníku ve výši 1.800,-Kč se uspokojuje přednostně (§ 169 odst. 1 písm. e/ a § 203 IZ).

Nad rámec uvedeného pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že se insolvenční soud řádně nevypořádal s tvrzeními dlužníků a zjištěními týkajících se celkové majetkové situace dlužníků. To se podává zejména ze závěru, že dlužníci jsou nemajetní, vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti a osobní automobil, jak uvedli v seznamu majetku, avšak ze zjištění insolvenčního správce se podává, že jsou též vlastníky nemovitostí v kat. území Květná u Krajkové zapsané na listu vlastnictví č. 360, jež zajišťují pohledávky dlužníkových věřitelů. Bude tedy na insolvenčním soudu, aby žádal od dlužníků vysvětlení, proč dotčené nemovitosti neuvedli v seznamu majetku, ani proč v insolvenčním návrhu (kolonce č. 7 formuláře návrhu na povolení oddlužení manželů) a v přiloženém seznamu závazků neoznačili věřitele a majetek zajišťující jejich pohledávky (§ 104 odst. 3 IZ) a vyvodil z toho příslušné závěry.

Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí o schválení či neschválení oddlužení dlužníků bude třeba, aby insolvenční soud důsledně respektoval výše uvedené závěry a přezkoumatelným způsobem formuloval skutková zjištění, skutkové závěry a na jejich základě závěry právní.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková